Co ovlivňuje rozhodování

Že jste racionální bytost? Nenechte se vysmát. Ze všech rozhodnutí, jež denně uděláte, jste schopni racionálně zdůvodnit jen zlomek. Na tom, aby se to změnilo, pracují po světě týmy neurovědců. Až budou se svou prací hotovi, bude svět vypadat úplně jinak, než si dnes dokážeme představit.

Od politika ta slova znějí nečekaně. „Při přijímání rozhodnutí budou vždycky existovat temné a zamotané úseky, jež zůstanou záhadou i pro ty, kteří v nich jsou sebedůvěrněji angažováni,“ komentoval John Fitzgerald Kennedy své rozhodnutí postavit ve chvíli akutního ohrožení obvyklý systém prezidentského rozhodování na hlavu. Řeč je o karibské krizi v říjnu roku 1962, kdy si USA a SSSR navzájem hrozily jaderným úderem.

Americký prezident měl tehdy podle zaběhnutého krizového scénáře buď zavelet ozbrojeným silám k ofenzívě, nebo vyhlásit ústup z vojensko-diplomatických pozic (obojí bylo nemyslitelné); či přijít s nějakou verzí mezi oběma extrémy. J. F. Kennedy vymyslel originální řešení: svolal Ex Comm, jedenáctičlenný poradní sbor, který dostal za úkol vymyslet nejlepší postup. Zcela proti zavedené logice přitom na jednání zakázal přístup sobě i expertům z Pentagonu. Jak známo, Ex Comm na popud ministra obrany Roberta McNamary nechal s Rusy potají vyjednávat, obě strany si zachovaly tvář a katastrofa se nekonala.
   
Racionalita versus intuice
Kennedy použil způsob rozhodování, jenž je dnes běžnou součástí výbavy politiků, ale tehdy byl známý pouze z byznysu. Proč to udělal? V odpovědi na tuto otázku použil větu citovanou v úvodu. Jinak řečeno – přesně nevěděl. Většina z nás naštěstí nikdy nebude rozhodovat o jaderné válce. S vnitřním konfliktem prezidenta Kennedyho se však setkává každý člověk neustále: kdy jednat přísně racionálně, podle vyzkoušených postupů – a kdy to zkusit jinak? Aby to nebylo příliš jednoduché, jsou i mnohá rozhodnutí, o nichž se domníváme, že následují logickou analytickou úvahu, z větší části na racionalitě nezávislá, protože probíhají v podvědomí.

„Kapitáni průmyslu si s oblibou pěstují image lidí, kteří rozhodují racionálně a vedou své firmy mistrně, protože mají na dosah ruky všechny dostupné informace,“ napsal německý ekonom Reinhard Selten. „Existuje však silná tendence přeceňovat racionální povahu jejich rozhodnutí. Naše racionální schopnosti jsou omezené, protože omezená je i naše kapacita pro analýzu a kalkulaci. Ekonomie v tomto bodě nebere realitu v potaz. Stejně jako v teorii her předpokládá, že všichni lidé jednají racionálně za účelem dosažení dlouhodobého zisku. (...) Pokud však naše pozorování skutečnosti pravidelně přináší výsledky, které teoriím neodpovídají, je to proto, že lidé vždy racionálně nejednají. Je tedy nutné začít se zdokonalováním teorie her a ekonomové musejí brát více v potaz psychologické otázky.“ Selten ví, o čem mluví: v roce 1994 dostal za zdokonalení teorie her Nobelovu cenu za ekonomii.

Rozhodování samozřejmě není výsadou firemních bossů. Americký expert na procesy rozhodování Gary Klein popisuje případ šéfa hasičů v americkém Ohiu, jenž – aniž přesně věděl proč – dal všem rozkaz okamžitě opustit uhašený, nicméně ještě doutnající dům. Vzápětí poté se propadla zcela prohořelá podlaha. Později se zjistilo, že na šéfa, zkušeného hasiče, zapůsobilo nezvyklé horko v místnosti. Bylo větší, než jaké by po zlikvidovaném požáru mělo být. Šéfhasič si to ale v té chvíli neuvědomoval. Tím, že se řídil intuicí, nicméně zachránil svým lidem život.
       
Panenka a Bush
Klein však dodává, že i k intuitivnímu způsobu rozhodování je třeba erudice. To pomáhá vysvětlit příběhy dvou lidí, jejichž jména se v souvislosti s intuicí často skloňují, byť obvykle ne v jedné větě: Antonína Panenky a George W. Bushe. Oba prosluli činem na první pohled absurdním. Panenka kopl nejdůležitější penaltu své kariéry na fotbalovém mistrovství Evropy v roce 1976 jemným obloučkem doprostřed branky, Bush v roce 2003 zcela ignoroval otázku „co budeme dělat v Iráku, až svrhneme Saddáma Husajna“. Rozdíl je v tom, že Panenkova intuice vycházela ze znalosti věci; jeho praxe mu umožnila předpokládat, že brankář skočí na jednu stranu branky. Naproti tomu Bush podle všech dostupných informací nevěděl mnoho o válčení ani o Iráku (a na rozdíl od Kennedyho si nenechal poradit). Výsledky akcí obou mužů známe.

Při zkoumání takových jevů chybějí exaktní důkazy. Lépe řečeno, až dosud většinou chyběly. Do poznávání zákonitostí, jimiž se řídí naše rozhodování, totiž stále důrazněji promlouvají exaktní vědy: neuropsychologie, neurofyziologie a vůbec všechny obory, jejichž název začíná „neuro“. (Termín neurologie je zde zavádějící, protože je příliš specializovaný; v textu dáváme přednost dosud nepříliš užívanému pojmu „neurověda“, otrockému překladu souhrnného anglického výrazu „neuroscience“). Kde jsme až dosud byli – zjednodušeně řečeno – schopni pouze pozorovat vlastní jednání a dohadovat se o jeho důvodech, dokazují dnes neurovědci, jak a proč děláme, co děláme. Pokud pro nás dosud byl lidský mozek víceméně tajemnou schránkou, v jejímž fungování chyběl zřetelný kauzální řetězec příčin a následků, dnes odhalujeme tyto mechanismy každým dnem rychleji. A dovídáme se o sobě věci, které by možná bylo lepší nevědět.

Přelomovou technologií, která takové zkoumání umožňuje, je funkční zobrazování magnetické rezonance (FMRI), jež umožňuje sledovat, která část mozku je odpovědná za určitý duševní pochod. Kombinace výše uvedených příkladů naznačí, k čemu je to dobré. Pokud například ekonom Selten mluví o zdokonalování teorie her a ekonomického uvažování v tom smyslu, že by lidé měli umět brát v potaz iracionální složku jednání svého i druhých, mluví o schopností vžít se do mysli druhého člověka – tedy o disciplíně zvané teorie mysli, v níž například fotbalista Panenka předčil chudáka brankáře Maiera.

Technologie zobrazování FMRI pomohla zjistit, že při takovém vžívání do mysli druhého se v mozku aktivují shluky takzvaných zrcadlových nervových buněk. Funguje to tak, že oční sítnice předá impuls zrakové mozkové kůře, jejíž buňky předají vzkaz zrcadlovým buňkám k „analýze“. Když spojení z nějakého důvodu funguje špatně, člověk jen obtížně čte úmysly druhých. Studie italskoamerického neurovědce Marka Iacoboniho, již cituje britský týdeník The Economist, objevila vážné poškození funkce zrcadlových buněk u těžkých autistických pacientů. Někteří z nich se museli mechanicky naučit význam výrazů tváře, protože sami nebyli schopni dešifrovat projevy základních emocí druhých, jako je pláč coby výraz smutku. Jestliže stále neumíme spolehlivě říci, že duševní porucha takového typu je či není dílem ďáblovým (dovolíme-li si luxus tak extrémní formulace), alespoň víme, jaký mechanismus si k tomu Lucifer zvolil.
   
Kterou zubní pastu vybrat?
Jedním z průkopníků využití FMRI je profesor Tor Wager z newyorské Columbia University. Dal dohromady výsledky nejméně 153 studií uskutečněných s pomocí této technologie, jež měly za úkol mapovat lidské emoce. Výsledkem je „mapa“ činností mozku při vytváření a zpracování emocí (viz Jak fungují emoce na str. 29). Vyplývá z ní, že se o to stará několik okruhů navzájem složitě propojených. Centrálním orgánem pro práci s emocemi je amygdala, jedno z mozkových jader, jež patří k vývojově starší části mozku. Právě ta přispívá k lidským rozhodnutím „iracionální“, podvědomou složkou, jež je tím podstatnější, čím obtížněji je zaznamenatelná. Proto mají pravdu marketingoví experti, když do omrzení opakují slogany o zubní pastě: v supermarketu s padesáti různými pastami spíše sáhneme po té, jejíž název již známe, ačkoli to s racionální úvahou nemá nic společného. Empiricky je to jev známý již desetiletí; teď poprvé však dostává exaktní vysvětlení.

Představa o tom, že různé části mozku odpovídají za různé věci, není nikterak nová. Již v roce 1863 prokázal francouzský neurolog Paul Broca souvislost mezi poškozením levého čelního mozkového laloku a poruchou řeči. Podobné objevy se množily, ale neurověda trpěla nepěknými dětskými nemocemi. Když se na přelomu 19. a 20. století rozmohla jako součást léčby psychiatrických poruch lobotomie, chirurgické odstranění části mozkové tkáně nebo přerušení některého spoje, nadělala často více škody než užitku. Kdo zde tápe, nechť si vzpomene, jak skončil Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Špatná zkušenost však výzkum nezastavila, naopak. Poškození části mozku zvané insula má úzkou souvislost se schopností přestat kouřit. Elektrickou stimulací amygdaly je možné u pacienta vyvolat pocit strachu. Chirurgickým oddělením obou mozkových hemisfér lze léčit některé těžké případy epilepsie. Růst mozkového nádoru se minimálně u jednoho amerického pacienta prokazatelně podílel na vzniku silných pedofilních sklonů. To všechno jsou poznatky získané v třetím tisíciletí, na nichž má značný podíl technologie FMRI.

Celý článek čtěte v aktuálním čísle časopisu Týden

Foto: PROFIMEDIA.CZ

Čtěte dále

další zprávy