Cizí nuda dá šanci uniknout z té vlastní

Neděle 16. září. Od časného večera jsem trochu nesvůj a taky trochu zvědavý. Zbytek rodiny mi ohleduplně dává najevo, že mi přeskočilo, nebo si tak možná v rozrušení projevy manželky a potomků paranoidně přibarvuji. Problém je v tom, že – paranoia neparanoia – mi možná skutečně přeskočilo. Najednou nemám tušení, proč jsem ten závazek sledovat po větší část týdne VyVolené vůbec vyslovil.

Každého přece napadá spousta hloupostí, jenomže si je nechá pro sebe, od toho funguje pud sebezáchovy. Ne tak já. O té show se přece už napsalo všechno, co se napsat dalo. Koho by zajímalo číst si o ní něco dalšího? A má nějaký význam o ní cokoli dalšího spisovat? A proč bych to vlastně měl dělat já, mám pro to jiný důvod než vágní představu, že by to mohlo být legrační? Daleko pravděpodobnější mi připadá, že se teď budu po čtyři večery ukrutně nudit a ten ne zrovna inspirativní zážitek pak rozpatlávat na nechutně mnoho stránek.

Nechce se mi do toho. Na Primě už končí reklamy a po upoutávkách na další pořady spustí povědomá blbá písnička.
    
Řeč o penisech
Je tam kluk jako ze škatulky (prý Míra) a hlásí, že ve Vile proběhla noc „nabitá erotikou“ a že si v sobotu všichni léčili kocovinu. Páni, záznam cizí kocoviny, sbohem, nudo, to se dá sledovat hodiny. Přepnou na živé vysílání a nějací lidé tam řeší, jestli se má říkat „býval“ nebo „bejval“. Asi jsem ty mladé lidi podceňoval. Jenomže s nimi mám problém – s mladými lidmi. Nerozumím jim. Ne snad v nějakém hlubším slova smyslu, i když to asi taky. Prostě se mi těžko chytá, co říkají. Až časem se to trochu zlepšuje.

Záznam další konverzace, tentokrát je řeč o penisech. Pečlivě upravená slečinka (Veronika) s výrazem Dennise Richardsové v bondovce Jeden svět nestačí (hraje tam nukleární fyzičku a skutečně na to vypadá) si stěžuje, že neexistuje úměra mezi velikostí mužovy postavy a velikostí zmíněného instrumentu. Během svého krátkého života zjistila, že urostlý chlapík může mít mezi nohama „skrblíka“. Je to krutý svět. Cítím s Veronikou. Cítím se všemi skrblíky. Jak zpíval Karel Gott – cítím.

Sestřih obrázků z kalného rána, všelijak pomačkané postavy se hrabou z postelí, k tomu písnička Jiřího Schelingera. Přemýšlím o tom, jestli se může dostavit kocovina bez předcházející intoxikace. Právě to se mi totiž děje. Vstávají i Dominik a Linda, kteří se zřejmě zasloužili o to nabíjení noci erotikou. S podivně chladnou až nepřátelskou věcností vyhodnocují velikost svých cucfleků. Asi jako dva pánové, jejichž káry do sebe na křižovatce ťukly, a oni teď řeší, co říct pojišťovně.  
     
Hlava plná názorů
Podivná scéna mezi Dominikem a Danem (pozná se podle tetování). Dan má dlouhý monolog o svých přednostech a o tom, jak se pevně rozhodl být Dominikovým přítelem. Být Danův kamarád je zřejmě terno („Já bych se, vole, kvůli jinejm rozdal.“). Moderátor před reklamní pauzou oznamuje, že “konfliktní Růžena“ se rozjela a absolutní flegmatik Milan vybuchl. Těším se na tu ránu. Reklamy, spousta reklam – jejich vyleštěný svět působí ve srovnání s obrázky z Vily jako pohlednice z domova. Dětinský padesátník se v duchu chlubí tátovi, jak moc chytře si zařídil důchodové pojištění. Zjišťuji, že ho mám rád.


Konfliktní Růžena je mocná matrona, která je ve Vile se synem Davidem. Názorů má plnou hlavu. Baví se s Radimem, který bude brzo hrát o přežití. Tipuje ho na vítěze – je šoumen a „lidi chcou kongo“. Kongo nastává, když se Růžena začne vrtat v „otevřeném“ vztahu Radima a René („Podvedl jsem ji pětkrát, ona mě osmkrát.“) Růženě se to nezdá, René se nezdá, že se to Růženě nezdá („Tak co? Jsem ve fázi nevybouření.“) Růžena ječí. René ječí. Když René ječí, ječí strašně. Všichni ječí. Pak řeší, proč ječeli a kdo byl v právu.

Nastává duel, loučí se Radim a Lucka, všichni brečí. Radim vyhrává, vrací se, všichni řvou. Lucka se přes obrazovku loučí, všichni brečí. Pak na sebe ječí Dan s Milanem. Milan hodil Veroniku do bazénku. Prý legrace,ale tvářil se u toho dost úporně. Dan má cosi s Veronikou, strčil do bazénku Milana. Milanovi to vadilo, vzájemně se vytáčejí – celkem se to daří. Dan zvažuje, že dá Milanovi do zubů, Milan ho k tomu povzbuzuje. Chlapi se hltají očima, na nohou mají módní barevné plastové pantofle. Nevím, proč mi utkvěl zrovna tenhle detail. Moderátor se loučí a zve na film Sedm, prý „luxusní záležitost“. Zvláštní pojetí luxusu.

Pocity č. 1
Pocity po prvním dni: lehký trans spojený se symptomy chřipky (ty, jak se ukázalo, souvisely s virovým onemocněním, a ne s televizí). Pobouření? Nijak zvlášť, to jsem si asi odbyl někdy dříve. Zábava? Zbytky dobrého vychování mi brání kochat se tím, jak se jiní lidé na obrazovce znemožňují, ale někdy mě to stojí dost přemáhání. Těžko říct, jak se k těm lidem postavit. Chtějí být jako celebrity a trochu jimi už jsou. Proto není důvod jim poskytovat nějaké hájení. Zároveň jsou to outsideři, u kterých se předpokládá, že o tom „nemají pojem“, tudíž mají právo na šetrné zacházení. Nemá ale význam nějak zakrývat, že ty lidi nemám rád. Má cenu se o to snažit?    

Pondělí 17. září. Dnes už to jde bez počáteční dezorientace, vplouvám do Vily jako štědrovečerní kapřík do kádě. V rekapitulaci ukazuje televize dozvuky hádky mezi Milanem a Danem. Milan je vůbec hrdina dne, na první pohled působí jako rozumbrada, co si užívá roli „zkušeňáka“, neotřesitelně přesvědčeného o své intelektuální převaze („Já tě tady umlátím argumentama!!“). Také jím ale škube těžko zvládnutelná tenze, přikládá Danovi prsty k hlavě v náznaku výstřelu, na zahradě výhrůžně brouká státní hymnu – to by šlo použít v nějakém hororu. Konkurentovi se snaží brnkat na nervy lehce agresivním poklepáváním prsty na stůl, rádobyledabylým pohvizdováním.

Kanada, to je brutalita
Že by se nám tady rodila lokální verze Travise Bickla z Taxikáře? Předvede další chlapácký žert, natáhne do ložnice hadici a postříká spolunocležníky vodou („Kanada! Já vím, je to brutalita!“). Dost se o tom během dne diskutuje. Dan s přesností sobě vlastní formuluje praktickou životní strategii: „Na mě někdo s hadicí, já na něj s kýblem.“ To si zaslouží vytesat.  

„Konfliktní Růžena“ vytýká synkovi Davidovi modlitbu před jídlem (šlo o trochu „baj vočko“ odříkaný otčenáš). Šije do něj: „Co ty se máš co modlit!?“ Asi nesnese konkurenci na místě nejvyšší mocnosti potomkova vesmíru. Později hodí René a Veronice do vlasů pár červů (byli k obědu) odvetou za to, že slečny schválně dělaly kravál v ložnici, kde spala. René se tváří, že tohle ji rozhodit nemůže. Rozcapená na lehátku před Vilou po chvíli se znuděným gustem pomlouvá ostatní. Růžena dělá kázání Veronice, místo obvyklého pořvávání tentokrát zkouší zlověstně tichou dikci. Veronika je ale neprůstřelná („Já nemusím dělat srandu pro tebe.“) Pokračování Danova tlaku na Dominika. Stěžuje si, že mu Dominik neprojevuje dost přátelství („Víš, udržuješ si takovej ten odstup, víš.“).

Jinak konverzace „nových hrdinů“ značně ovlivňuje skutečnost, že mezi sebou budou brzy vybírat kandidáta na odstřel. Hodně se pomlouvá, dojde i na nenápadné zdůrazňování vlastních předností („Jsem abnormálně klidný a hodný člověk.“ – Milan). Také se probírá, kdo má jakou „pravou tvář“. Ukázat pravou tvář, o to tady zřejmě jde. „Ona se tady neprojeví, neukáže svou pravou tvář,“ padne na adresu Nancy, zřejmě v narážce na to, že tahle soutěžící ještě nedostala pořádný hysterák.

Dan se v tom ohledu projeví jako instinktivní sociální darwinista. „Pravou tvář poznáš až ve Vile a jsou to samý zvířata,“ řekne Dominikovi – pravda, v rámci snahy upozornit na vlastní ctnosti. Vrcholem dne je hudební číslo, jež moderátor Míra anoncuje jako „pikantní záležitost“. Zvečera se Vilou rozezní hlas nezapomenutelného Dalibora Jandy: „Tisíckrát krásnější, než jsou prachy...“ Vyvolení potichu sedí každý na své židličce, pohybují rty asi jako fotbalisté, když jim před utkáním hrají hymnu. Všem do jednoho se po tvářích koulí slzy. Zvuk elektrických bicích, jaký se používal snad jenom v Československu osmdesátých let, mi připomene všechny ty věci, které mě v té době děsily a umrtvovaly a které pro mě tahle hudba symbolizovala možná více než fotografie ze zasedání politbyra. Bylo mi tehdy plus minus stejně jako většině „nových hrdinů“. Dívám se na to neschopen reakce.

Ulevuje? Neulevuje?
Nastává asi hodinová pauza, dost času na to, abych se probral. Začíná noční show, mají se ukazovat ty nejchoulostivější záběry. Na úvod to je dovádění Lindy, Dominika a Dana v posteli – dáma se nejprve tváří, že oběma pánům pod peřinou ručně ulevuje. Moderátor Libor Bouček na to konto udělá vtip, ve kterém přirovnává Lindiny pohyby k odrážení se sprintujícího běžkaře. Pro jistotu ten fór zopakuje hned třikrát, bylo by škoda, kdyby zapadl, o tom žádná... Pak dojde na markýrování švédské trojky, rozkurážený Dominik dělá rukama známé gesto a radostně přitom hýká. To by bylo. Ve studiu pak moderátor zpovídá vyřazenou Lucku, nic moc z ní nedostane. Jako sladká tečka mají posloužit záběry z koupelny. Do kalhotek vysvlečená Veronika se natírá jakýmsi olejíčkem a dělá u toho různé svádivé pohyby. Režie si užívá detaily zadnice v červených kalhotkách. Na lůžko odcházím nevzrušen, klidně mě mějte za impotenta.

Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.

Foto: TV PRIMA

Čtěte dále

další zprávy