Cesta do lyžařského pravěku

„Vyzbrojeni lyžemi a bambusovou holí, zahaleni od hlavy až po paty do vlny s vlněnou kuklí na hlavě,“ popsal počátky lyžování v Království českém vrchní soudní oficiál Jan Křesťan. Zapomenutý rukopis jsme nalezli v archivním šanonu s věstníky Svazu lyžařů z roku 1912 a úvahami, nakolik je vhodné, aby si lyžař užíval sexu.   

Ve Štěpanicích se na lyžích rodíme, tvrdí šestašedesátiletý František Kynčl, starousedlík z krkonošských Štěpanic. Vesnice je roztahaná po prudkých svazích, které se táhnou až k Benecku, věhlasnému lyžařskému centru a domovině Šárky Záhrobské, úřadující světové mistryně ve sjezdu. „Už ve třech čtyřech  letech jsme sjížděli všechny svahy v okolí,“ vzpomíná Kynčl. Jen lituje, že nemůže doporučit žádného staršího pamětníka, nebo dokonce místního výrobce lyží. „Všichni už zemřeli,“ podotkne a náhlý splín rozežene mohutným úderem sekerou do nepoddajného polena. Zásoby dřeva musejí vystačit na celou zimu a ta prý bude dlouhá, ač zatím z pastviny za chalupou ještě mezi sněhem vykukuje tráva.

„Lyže, na kterých jsem začínal, už jsou určitě dávno spálené,“ myslí si František Kynčl. Přesto pátrá v temných koutech rozlehlé stodoly. „Tak alespoň lyže mých dětí,“ vytahuje čtyři jasanová prkna, vzor 1965. V porovnání s dnešními lyžemi jde o muzeální kousky.

V Krkonošském muzeu v nedaleké Jilemnici by ale nad lyžemi ze štěpanické stodoly ohrnuli nosy, tamní výjimečná expozice Počátky lyžování v českých zemích totiž mapuje dějiny lyžování jen do roku 1914, tedy skutečný český lyžařský pravěk. Čím se ale liší pravěký lyžník od dnešního lyžaře? Snad výbavou, nikoli duší. Vyznavači lyžování už více než sto let disponují stále stejnou dávkou adrenalinu a touhou být „in“. „Stačí si přečíst heslo jilemnických lyžařů z počátku minulého století – Ať to frčí,“ připomíná historička Alžběta Horáčková. Na lyžích to musí „frčet“ za každou cenu a v každé době! „Vyvíjí se technika, materiály, ale nemění se povaha lyžařů,“ dodá Horáčková. Být na špici, s nejmodernějším vybavením, a vymýšlet stále alternativnější způsoby jízdy. V pracovně historičky leží na stole nejnovější číslo Ski magazínu. „Vývoj v lyžování jde rychle kupředu, musíme mít přehled,“ říká a listuje časopisem s články o backcountry lyžaření, skicrossu a freeridovém lyžaření. Každou zimu přibývají nové trendy a pro tu letošní prý platí: „Nelétám-li přinejmenším dva metry nad zemí či nevířím alespoň metr hluboký prašan, tedy nejsem-li po všech stránkách free, jsem totálně out.“

Stejně uvažovali lyžaři už před sto lety. „Pořád kupředu, také stále vymýšleli nové disciplíny,“ upozorňuje historička před muzejní knihovnou. Třeba prastará publikace Lyžařské cviky chvalořečí sjezd střelou, valčík na lyžích, vyjíždění terénních vln, sjezd se skokem lupinkovým či hlubokodalekým, sjezd přívratnou kristiankou nebo vlnovkou švihů.

Perly z archivu
Zatímco počátky lyžování v Krkonoších jsou dokonale zpracovány nejen v jilemnickém muzeu, ale i v odborné literatuře, téměř nic se neví o prvních lyžnících na východě Království českého, v Beskydech. I pod slovutným Radhoštěm se přitom s lyžováním začalo hned s přivítáním dvacátého století, tamní průkopníci byli dokonce v těsném spojení s krkonošskými nadšenci a Svazem lyžařů v Království českém.

Po prvních lyžnících z Beskyd přitom nemá smysl pátrat přímo v horách, módní výstřelek se týkal dobových elit. V Beskydech před sto lety nesvištěli zasněženými svahy tamní goralé, ale ostravští podnikatelé, právníci či ředitelé škol. Proto se TÝDEN vydal mezi zaprášené kartony do Archivu města Ostravy a ze šanonů s „pozůstalostí“ po několika ostravských lyžařských spolcích vytáhl skutečné archivní perly z časů lyžařského pravěku. Mezi fotoalby, účtenkami, zápisy ze schůzí či téměř intimními deníčky prvních lyžařek se skrývá i pozoruhodný rukopis, jemuž je přesně sedmdesát let. Pod vzpomínkami je podepsán vrchní soudní oficiál Jan Křesťan.

„Tolik filipa jsem přece jen měl, že jsem k prvním pokusům na lyžích nezvolil zledovatělou silnici, nýbrž pěknou stráň, kde první pády neměly odstrašujícího účinku,“ vzpomínal Křesťan na svoje lyžařské začátky. Odehrávaly se úpatí beskydských Pusteven a Radhoště někdy kolem roku 1900. Tady Křesťan s několika nadšenci řádil ve vlněné čepici, v ruce bambusovou hůl s kroužkem a mohutným bodcem a přes rameno dvě fošny z jasanového dřeva. V ulicích měst a na nádražích vzbuzoval absolutní senzaci. „V zámožnějších kruzích německých už lyže nebyly úplně neznámy, ale v české společnosti nebylo nikoho, kdo by v tom směru učinil začátek,“ napsal. „Venku se nám vesele rejdilo přes to, že po několika lavorech vypadali jsme jako lední medvědi. Obalení sněhem, z něhož nám někdy koukal jen nos.“ Lyžařské výpravy pod Křesťanovým vedením se veřejnosti jevily jako čiré bláznovství. „Výstup na Radhošt v zimě byl asi tak stejně odvážným a nebezpečným jako dnes na Rysy v Tatrách. Nahoře na Radhošti bývalo veselo. Zvláště když nějaký začátečník zapadl po hlavě do hluboké závěje a dobývaje se ven, zanechal po sobě jámu, do níž by se vešla menší chalupa. Sněhu bývalo dost a dost, tak jsme se naučili stoupání slušně, také nějaké sjezdy i plužení, ale telemarky, kristiánky a přívratné obloučky jsme přes všechnu poctivou snahu a dřinu nesvedli.“

Celý článek přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: profimedia

Čtěte dále

další zprávy