Český přístav duchů v moři prosperity

Co znamená svoboda? Pro jednoho možnost říkat, co chce, pro jiného volbu cestování omezenou jen vlastní představivostí a kapsou. Pro ekonoma je to volný trh s nerušenou výměnou zboží, služeb a myšlenek. Tak to funguje pro většinu lidí na světě – živí je, vzdělává i ochraňuje. Českému přístavu v Hamburku však svoboda přinesla jen tahanice o majetek, chátrání a úpadek.

Je to hrozný, uleví si čerstvý šedesátník František Hošna při pohledu z okna svého spartánsky zařízeného bytu v nejvyšším patře cihlové budovy na hamburském ostrově Peute. Technik Československé plavby labské, jenž strávil prací na československých a českých lodích šestačtyřicet let, neměl na mysli stovky jeřábů, skladů, mostů a lodí, které tvoří scenerii kilometru po kilometru tamního přístavu. Měl na mysli ostrůvek, na němž šestipatrový dům stojí. Strohá budova spočívá na pilířích pro případ velké vody; v trávníku před domem je zabudovaný bazének; kolem něho si květinové záhony až do nevlídného podzimu udržely jasné barvy. Na první pohled pěkné – ale prakticky prázdné. Dům a příslušenství slouží jako zázemí firmě Československá plavba labská, a. s., nebo spíše tomu, co z ní zbylo. Není toho mnoho.

Zhruba deset minut chůze odtud leží v jedné z myriád zátočin labské delty území zvané Moldauhafen, Vltavský přístav. Kousek Česka, zaraduje se našinec; a právem, protože území si Česká republika najímá od města Hamburk za víceméně symbolický poplatek 71 tisíc eur ročně. Na svém jihovýchodním konci přechází Čechy najaté území z Moldauhafenu (viz mapu na str. 45) v Seelehafen (německy Seele – duše, duch). Uprostřed cvrkotu mamutího přístavu působí trochu neskutečně: neděje se v něm dohromady nic. Československá plavba labská je v konkursu a tam, kde se od dvacátých let střídala jedna loď za druhou, je ticho a klid. Lepší jméno než přístav duchů by si nikdo nevymyslel.

Prosperita v akci
Pro lepší pochopení absurdní situace je zde třeba doplnit kontext přístavu a města, o jehož slávu se zasloužil. Kdo by dnes hledal synonymum pro prosperitu, může rovnou říci Hamburk. Město, v němž sídlí druhý největší evropský přístav (za Rotterdamem, podle posledních zpráv loni dokonce nejpilnější v počtu přepravených kontejnerů, nejdůležitějším kritériu výkonnosti přístavu), je bohaté až běda. V přepočtu na hlavu má v Evropě vyšší příjmy pouze Londýn; ve srovnání se zbytkem Německa jeho příjmy na hlavu převyšují průměr o plných 90 procent. Po Moskvě a Londýně zde žije nejvíce euromiliardářů.

Hamburčané navíc dokážou s příjmy rozumně nakládat. Jejich nemocnice mají tak dobré jméno, že se do nich jezdí léčit arabští šejkové. Jednu ze dvou svých továren si zde postavil panevropský výrobce letadel Airbus. Polovina celostátních deníků se tiskne právě v Hamburku; sídlí zde tři z největších německých vydavatelství (Axel Springer, Grüner + Jahr a Heinrich Bauer Verlag) a na druhé straně internetoví giganti Adobe Systems, Google a AOL.

O propojení tradice a modernity nejlépe svědčí místní hudební scéna: na jedné straně zde stojí nová hypermoderní budova opery a město je hrdé na rodáky Mendelssoh­na-Bartholdyho a Johannesa Brahmse. Na druhé straně zve dvacet metrů od proslulé vykřičené třídy Reeperbahn mírně zchátralý nápis kolemjdoucí na „spezielle“ thajskou masáž. Kdo se nechá zlákat, uvidí špinavý dvorek, jemuž dominuje odstavený trakař a pach přepáleného tuku (což může být jeden z vedlejších produktů avizované masáže). Na cestě zpět, umístěna tak, aby se prakticky nedala zahlédnout, je mramorová pamětní deska informující o tom, že zde stojí Star Club, místo, kde hráli ve svých začátcích „die Beatles“.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.

Autor: Daniel Deyl, Hamburk
Foto: Robert Zlatohlávek

Čtěte dále

další zprávy