Česká španělská vesnice

Koncem čtyřicátých let k nám přišli přes Jugoslávii a Francii vysocí představitelé poražené španělské republikánské armády a vlády. V druhé menší vlně přicestovali partyzáni, kteří se ještě do roku 1952 pokoušeli svrhnout vítězný režim Franciska Franka. Potomci uprchlíků španělské občanské války, od jejíhož začátku letos uplyne 70 let, žijí v Česku stále.

Léto 1948. Mezi mocným sovětským tyranem Josifem Stalinem a jugoslávským diktátorem Josipem Brozem Titem vypukl otevřený spor. Oba muži se hlásí ke komunismu, chorvatský vůdce se ale nechce bezvýhradně podřídit Sovětskému svazu a nechat si od „vůdce světového proletariátu“ diktovat představy o budování socialismu. Jeden z vedlejších důsledků sporu: do Prahy přichází spolu s dalšími Španěly někdejší voják španělské republikánské armády, podplukovník Jeronimo Casado, komunista a absolvent Frunzeho vojenské akademie v Moskvě. Jeho syn Antonio Casado žije v Praze dodnes.

„Otec po porážce republiky odešel do SSSR. Ve válce (s Hitlerem, pozn. red.) se účastnil bojů na Krymu, v Moskvě se seznámil s matkou, jak jinak, Španělkou. V Moskvě jsem se také nakonec narodil,“ říká Antonio, nynější zaměstnanec španělského velvyslanectví. Rodina přesídlila v roce 1946 do jugoslávského Splitu ke komunitě španělských důstojníků, kteří tam přijeli studovat taktiku partyzánského boje.

Adios, Split!

Za roztržky mezi SSSR a Jugoslávií zůstali Španělé věrni Stalinovi. Na příkaz Moskvy se uprchlíci, mezi nimiž figurují i známí republikánští generálové Enrique Líster a Juan Modesto, přesunuli do Prahy. Důvod? Podle historika Karla Bartoška byla Praha na sklonku 40. let „komunistickou Ženevou“; mohla za to její geografická poloha či dosud ne zcela zpřetrhané vazby na Západ. Zázemí pro příchozí Španěly vytvářeli českoslovenští interbrigadisté: dobrovolníci, kteří se na straně republikánů zúčastnili občanské války na Iberském poloostrově a v druhé polovině čtyřicátých let měli vysoké posty ve stranickém aparátu.

Jeronimo Casado byl přesvědčený komunista. „Asi proto, že se mu některé věci nelíbily, nás později přestěhovali do Ústí nad Labem. Otec tam pracoval v továrně,“ vypráví syn Antonio. O přítomnosti exulantů z Pyrenejského poloostrova v Ústí nad Labem hovoří i zdejší archivář Vladimír Kaiser.

„Počátkem padesátých let sem přišla zhruba třicetičlenná skupina,“ říká.
Roku 1963, tedy čtyři léta poté, co se Fidel Castro chopil moci, rodina přesídlila na Kubu; tehdy mířila na ostrov řada levicově orientovaných španělských uprchlíků. Jeronimo Casado v roce 1967 zemřel a syn se rozhodl vrátit zpět do Československa. Čtyři měsíce po příjezdu vtrhla do země „spřátelená“ sovětská vojska.

O něco později se Antonio Casado odstěhoval do frankistického Španělska. Vydržel tam ale pouhé čtyři roky a od té doby trvale žije v Praze, kde do roku 1989 pracoval ve španělské sekci Československého rozhlasu. Na víceméně stejném místě dnes pracuje jeho syn Roman.

Setkání s Fidelem

První, zhruba devadesátičlenná skupina španělských komunistů doplněná funkcionáři z pařížského centra žila v Československu v poměrně dobrých materiálních podmínkách. Podle Ondřeje Vojtěchovského z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se aparát komunistické strany na přímý příkaz Klementa Gottwalda snažil zapojit je do běžného života. Přiděloval jim byty, zajišťoval práci.

Z Francie přišel do Československa i ministr zemědělství republikánské a později exilové vlády a vysoký funkcionář Komunistické strany Španělska Vicente Uribe. Muž, který podepsal první a současně i poslední dekret o pozemkové reformě na Iberském poloostrově. „V roce 1950 jsme bydleli v městečku poblíž Paříže. Otec jednoho dne zmizel. Později jsem se dověděla, že mu hrozilo zatčení. Z Francie se dostal na polské lodi jen s kartáčkem na zuby v kapse,“ vypráví jeho dcera Violeta. Exilový ministr zemědělství se později objevil v lidově demokratickém Československu a rodina ho následovala.
Pětašedesátiletá Violeta Uribe García má za sebou pestrý život. Jako malé děvče se seznámila se slavnou španělskou komunistickou bojovnicí, revolucionářkou Dolores Ibarruri, přezdívanou La Pasionaria (Bojovnice). Podle frankistické propagandy prý Ibarruri během občanské války prokousla hrdlo knězi. „Věřím, že by se s knězem poprala, ale že by mu prokousla hrdlo? To ne. Jinak ale byla velice autoritativní a silná žena. Bez toho by nemohla v Moskvě vedle Stalina přežít,“ říká Uribe.

Vicente Uribe s rodinou nakonec v Praze příliš často nepobýval. Pod falešnou identitou žil částečně ve Francii nebo objížděl komunistické konference. „Zúčastnil se i XX. sjezdu KSSS, kde Chruščov hovořil o Stalinově kultu osobnosti. Přijel z Moskvy úplně zničený. Jako věřící komunista z toho měl šok,“ vypráví jeho dcera. Roku 1958 následovala další rána: Uribe byl vyloučen z vedení KSŠ. V roce 1961 zemřel. Jeho dcera odešla v témže roce jako tlumočnice na Kubu. Na „ostrově svobody“ se setkala jak s Fidelem Castrem, tak s Che Guevarou. „Musím uznat, že oba měli nesmírné charisma,“ potvrzuje žena, která se jinak netají svou antipatií vůči komunistickým režimům. Na Kubě také pozorovala příjezdy sovětských lodí, které tam dopravovaly jaderné rakety. Těsně po jejím návratu do Československa vypukla karibská krize: USA zahájily blokádu ostrova na protest proti sovětským raketám a svět stál na pokraji jaderné války.

Od roku 1967 pracovala jako tlumočnice na volné noze. Občas překládala komunistickým pohlavárům, například Lubomíru Štrougalovi. Od roku 1989 je zaměstnána na španělské ambasádě, kde tlumočí, vypracovává politické analýzy a řeší „provoznětechnické záležitosti“.

Partyzán

Počátkem padesátých let rozpoutal komunistický režim hon na československé interbrigadisty, kteří se účastnili španělské občanské války. Španělů žijících v zemi se ale politické procesy, které někdy končily rozsudky smrti, příliš nedotkly. Podle historika Vladimíra Nálevky se vedení zdejší KSŠ od „zrádných“ interbrigadistů okamžitě distancovalo a „svou členskou základnu vyzvalo k rozsáhlé sebekritice“. I v této dusné době přicházeli další exulanti. Většinou šlo o bojovníky guerilly, která se od roku 1944 do roku 1952 pokoušela vyvolat ve Španělsku protifrankistické povstání. „V té době se prosazovala taktika kapek. Průnik malých, pětičlenných až desetičlenných skupin z Francie. Kvůli policejním represím vesničanů pokus o zažehnutí revoluce nevyšel,“ říká Hana Bortlová, autorka práce Man~ana Espan~a (Zítra Španělsko).

„Do Československa jsem se dostal v roce 1955 přes Francii,“ vypráví čtyřiaosmdesátiletý José Montorio. Občanské války v letech 1936 až 1939 se nezúčastnil, protože byl příliš mladý. Dva jeho bratři ale bojovali v řadách republikánů, jeden v armádě generála Franka. Montorio opustil rodnou zemi v roce 1939 a přešel do Francie. V internačním táboře potkal bratra Miguela. Po pádu Francie o rok později se s bratrem na základě dohod mezi Hitlerem a vládou z Vichy dostal do německého koncentráku. Odtud se mu podařilo uprchnout a do konce války se účastnil francouzského odboje, pak, do roku 1952, bojoval v protifrankistických guerillách. V té době také vstoupil do KSŠ. „Stejně jsem byl ale vždycky anarchista,“ tvrdí dnes s úsměvem.

V Československu byl umístěn do Ústí nad Labem. Pracoval v národním podniku Severočeská armaturka, později v Tatře, aby „si osvojil“ socialistické návyky, které měl využít po případném pádu Franka. Během pražského jara roku 1968 se vydal do jižní Francie, kde se setkal s matkou. Tam ho také zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Přesto se vrátil. Jiní Španělé žijící v Československu pro nesouhlas s okupací zemi opustili.

Mrtvý komunismus

Montorio se za Pyreneje chystá natrvalo až nyní. Před třemi lety mu zemřela družka Trinidad, a tak má pocit, že ho zde nic nedrží. Do Španělska pojede na vlastní náklady. „My, partyzáni, jsme dodnes nebyli odškodněni,“ stěžuje si. Potomci Španělů, kteří se v Československu usadili, nadšení rodičů pro komunismus příliš nesdílejí. Typickým příkladem je Violeta Uribe. „Už kolem šestnácti let jsem viděla rozpory mezi tím, co se říkalo, a tím, co se dělalo,“ poznamenává.

Nespokojenost s režimem přivedla jednoho z potomků španělských rodičů do komunistického kriminálu. Překladatel Felipe Serrano byl zatčen společně s dalšími členy Hnutí revoluční mládeže (Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal), kteří po sovětské invazi kritizovali normalizující se socialismus zleva. Ve vazbě si odseděl několik měsíců, od soudu odešel s podmíněným trestem. Podle odhadu Antonia Casada a Violety Uribe dnes žije v Česku nejvýš deset původně přišlých Španělů. Druhá generace čítá kolem čtyřiceti osob, odhady u další generace jsou ztížené tím, že si mnozí vzali české partnery. Řada Španělů odsud odešla počátkem šedesátých let, když se na Pyrenejském ostrově zmírnily represe vůči odpůrcům režimu. Další se odstěhovali na Kubu, jiní emigrovali po srpnu 1968 nebo po smrti generála Franka roku 1975.

Foto: Robert Sedmík

K TÉMATU:

Střepina v čele

Čtěte dále

další zprávy