Bolševici v žoldu Říše

Když se zhroutilo carské impérium, dostal se k moci revolucí alias pučem (dle úhlu pohledu) Vladimír Iljič Lenin. Rok 1917 se chýlil ke konci. Za svůj vzestup a triumf vděčili Leninovi bolševici paradoxně v nemalé míře zemi, se kterou vedla jejich vlast válku. V plánu Rusko revolucionizovat a rozložit zevnitř poskytlo vilémovské Německo bolševikům desítky milionů zlatých marek. Berlín vsadil na rudého koně.

Začátkem července roku 1917 zachvátila Petrohrad vpravdě protibolševická hysterie a část pravicového tisku volala po bolševické krvi. Bouři rozpoutaly letáky, jejichž vyvěšování a rozdávání zorganizoval ministr spravedlnosti prozatímní vlády v čele s Alexandrem Kerenským. Letáky bolševiky obviňovaly, že je platí Německá říše a že jsou jejími agenty. Den poté, 5. července, podepřela část tisku obvinění zveřejněním některých údajných důkazů.

Věc byla dobře načasována, Němci tehdy začali vítězit na frontě a ve zmatené a výbušné atmosféře (pokus o povstání 3. července) se část vojáků obrátila proti bolševikům. O jejich financování Němci přitom prozatímní vláda věděla od jara téhož roku.

Je vhodné zdůraznit, že brát od někoho peníze a být něčí agent, to jsou dvě samy o sobě odlišné věci (sporné a vděčné téma pro šiky historiků). Akce vlády ale splnila svůj účel. Navíc, protibolševickému šílení v hlavním městě vdechla i silný antisemitský prvek; drtivou většinu bolševických vůdců tvořili Židé.

Šestého července vydal ministr spravedlnosti Pereverzev na tucet bolševiků včetně Lenina zatykač za obvinění z velezrady. Většina se neskrývala (ve vězení postupně skončilo osm set bolševiků), ale Lenin se uchýlil zprvu do několika tajných bytů a pak do Finska. Do Petrohradu se vrátil až za tři měsíce v předvečer revoluce, jež vstoupila do dějin jako Velká říjnová socialistická (VŘSR).

Její význam pro vývoj světa ve dvacátém století byl ohromný. Dosud vycházíme z jejího stínu, ale samotné uchvácení moci bolševiky v metropoli mělo na tehdejší poměry spíše charakter nepříliš krvavého puče – na rozdíl od pozdější sovětské propagandy –, jejž v tu chvíli většina obyvatel města ani nezaznamenala.

Ale zpět k říšskému sponzoringu. Někteří vedoucí bolševici Lenina v červenci nabádali, aby se vydal soudu a obvinění proti němu vznesená vyvrátil. Dle jeho názoru ale neměl naději na poctivý proces. Lenin a další hovořili o antisemitské štvanici, dreyfusiádě... V zásadě se omezili na protitvrzení a strohá, polovičatá dementi. Bolševikům v nouzi pomohl zásadně svými protesty Sovět, konkrétně menševici, kteří ve vládních represích proti jejich soudruhům spatřovali protiúder pravice vůči celému bloku socialistů.

Stíhání bolševiků se postupně zastavilo a činnost skončila i zvláštní komise vyšetřující jejich velezradu. Rok poté seděla naopak v bolševických vězeních řada menševických vůdců Sovětu. Bývalé solidarity se svými žalářníky mohli pouze zpětně hořce litovat.

Sázka Němců na revoluci
Suma poskytnutá Berlínem bolševikům je letitým předmětem dohadů, někteří němečtí historici ji vyčíslují asi na osmdesát milionů zlatých marek. Z ministerstva zahraničí šlo na revolucionizaci Ruska podle vyúčtování z 30. ledna 1918 přesně 40,5 milionu marek.

V dochovaných poznámkách ke stručné rekapitulaci německé revolucionizace Východu, již 3. prosince roku 1917 přednesl císaři Vilémovi II. nový státní tajemník ministerstva zahraničí Richard von Kühlmann, lze číst: „Tomuto účelu sloužila destruktivní práce, kterou jsme uskutečňovali za frontou v Rusku, v první řadě podpora separatistických tendencí a bolševiků. Až prostředky, které z naší strany přitékaly trvale různými kanály a pod měnícími se etiketami bolševikům, umožnily jim vybavit Pravdu, jejich hlavní orgán, a rozšířit zpočátku úzkou členskou základnu. Bolševici se nyní dostali k vládě, jak dlouho se udrží u moci, nelze zatím odhadnout...“

Strategie Německé říše zaměřená na dekompozici, rozložení carského Ruska zevnitř, nabyla konkrétnějších rysů roku 1915; měla ale delší předehru, v níž se stále častěji skloňovalo slovo revoluce. Její strašidlo, nové a radikálnější než roku 1905, se stále vznášelo ve vzduchu. Rok před propuknutím první světové války německý říšský kancléř (1909 až 1917) Theobald von Bethmann Hollweg napsal, že je třeba hledět na „ruskou revoluci jako na spojence“.

Že byla vláda císařského Německa připravena využít ve strategii rozkladu Ruska odpůrce jeho monarchistického systému i občanského pořádku, tedy bolševiky a revoluční socialisty, byl zajisté machiavelismus velkého stylu, ale v tehdejším taktizování mocností nic zvláště neobvyklého.

Vedle podpory národních hnutí za nezávislost (od Finska přes Ukrajinu po Kavkaz) tak roku 1915 k taktice Berlína na otřesení mocenských aparátů carismu patřila podpora radikálních socialistických odpůrců války v armádě, průmyslových oblastech a významných městech. Opatření: sabotáže, gerilové akce, demonstrace a stávky. Prostředky: propagandistický tisk, letáky, revolvery, dynamit, zboží a především peníze!

Zaplombovaní do Ruska
Ve srovnání s tím, co vydávalo Německo na podkopávání pozice Britů a Francouzů v Africe a Orientu včetně Indie, byly ovšem finance určené pro Rusko velmi nízké. Proti rozkladné taktice Říše navíc působily do jara 1917 její souběžné snahy uzavřít s carskou vládou separátní mír. Poté se v tomto směru napřely naděje Němců na Lenina & Co. a jeho možné uchvácení moci (naplnily se brestlitevským mírem 3. května 1918).

To byl i důvod, proč velení německé armády, pod tlakem nevyhratelné války na dvou frontách, nechalo Lenina spolu s třemi desítkami ruských exulantů přejet ze Švýcarska přes Německo, Švédsko a Finsko do Petrohradu, kam dorazili 3. dubna 1917 v noci.

Byla to ona slavná cesta v zaplombovaném vlaku, který měl exteritoriální status; „německé“ a „ruské“ území oddělovala čára  křídou na podlaze. Jak už to bývá, plombování byla pravda jen zčásti: jedny ze čtverých dveří, jež dělily ruské emigranty od spacího kupé německých důstojníků, zůstaly otevřené, a tak bylo možné vyjít v případě chuti na perón, popovídat si s lidmi a koupit pivo či noviny.

Pokud šlo o rozhovory s Němci na veřejnosti, s nimiž byli Rusové ve válce, zachovával ale Lenin opatrnost. Stejně tak dbal na to, aby všichni jeho spolucestující uhradili jízdenku z vlastní kapsy. Příspěvky od Němců se zapovídaly, Lenin v tom byl úzkostlivě obezřetný. Israel L. Helphand (Parvus), rusko-pruský sociální revolucionář a milionář, jeden z hlavních podpůrců a financiérů bolševiků, o několik měsíců později na obhajobu Vladimíra Iljiče obviňovaného z velezrady uvedl, že ten od něho pro sebe nepřijal ani půjčku.

Ve skutečnosti si bolševici vytvořili velmi promyšlené, složité a někdy ne právě obvyklé metody obstarávání peněz. Jeden z nich si například vzal dědičku bohatého moskevského výrobce nábytku Nikolaje Schmitta. Krátce předtím bolševici získali část dědictví, které týž fabrikant odkázal dělnickému hnutí.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.
 

Foto:  PROFIMEDIA

Čtěte dále

další zprávy