Pediatrie: babičky jsou chytřejší než internet

Málokdo dokáže být tak vystrašený, přecitlivělý a iracionální jako rodič nemocného nemluvněte. V Česku přitom dochází k úbytku a generační výměně pediatrů. A tak se nezřídka stává, že v ordinacích proti sobě stanou vynervovaní, podráždění lidé. Nejen o těchto úskalích hovoří Martin Gregora, primář dětského oddělení Nemocnice Strakonice a autor populárně-naučných knih pro začínající rodiče.

Začnu osobní zkušeností. Pokaždé, když s manželkou a osmnáctiměsíční dcerou přijdeme na dětskou pohotovost, dostaneme od sloužícího lékaře vynadáno, že jsme udělali něco špatně. Případně, že jsme něco neudělali. Vždy skřípám zuby a říkám si: "Vždyť jsem tu právě proto, že nevím, co mám dělat."

To už je první chyba těch lékařů, na které jste narazil. To by dělat neměli. Měli by být naopak vstřícní a pochopit, že člověk nemůže všemu rozumět. Oni však někdy dávají najevo svou odbornou převahu. A čím jsou mladší, tím ta přezíravost bývá horší, mají pocit, že snědli všechnu moudrost světa. Je to špatně, ale bývá to tak.

To ale na druhou stranu neznamená, že jsem neudělal chybu. Jednou jsem byl třeba pokárán za to, že jsem dítěti nedal paralen, když dostalo horečku, a jel jsem rovnou k lékaři. Byla to chyba? Mě ani nenapadlo dát dítěti léky bez porady s pediatrem.

My v takových případech říkáme, že nějaký lék na teplotu, třeba paracetamol, jste klidně dát mohl. Rodiče ale často oponují, že se báli, a tak popadli dítě a přišli raději hned. Někdo to hodnotí jako chybu, ale když se vžiju do situace toho laika, asi bych postupoval stejně.

Jak často se stane, že na pediatrii přijdou rodiče, kteří udělali nějakou opravdu velkou chybu a tím svému dítěti sami z nevědomosti ublížili?

Neřekl bych, že se to stává často. Všichni, kdo jsme v kontaktu s rodiči, bychom se měli snažit pochopit jejich situaci a jejich strach o dítě. Z něj totiž pramení, že matka s otcem raději neudělají nic, než aby udělali něco špatně.

Jsou čeští rodiče dobře informovaní? Daří se pediatrům je správně poučovat?

Myslím si, že informovanost se za posledních deset dvacet let dramaticky zlepšila. Dnes pracujeme s jinými rodiči, než když jsem v devadesátých letech s medicínou začínal. Je ale trošku škoda, že se ztratila kontinuita v rodině. Dříve dala novopečená maminka na rady své matky nebo babičky. Lidé v rodině si více pomáhali. Dítě přišlo z porodnice s maminkou, většinou mnohem mladší než dnes, a její matka jí předávala zkušenosti. Tahle spolupráce dnes z mnoha důvodů neexistuje, přitom ty zkušenosti jsou někdy mimo rodinu nesdělitelné. Maminky pak sbírají informace na internetu a jsou často zmatené.

Jsou ale všechny informace od lidí ze starších generací platné? Oni přece spoustu věcí, které dnes víme my, nevěděli a řešili to nějak po svém. Nemohou nám předat špatnou zkušenost?

Jasně, mohou předat špatnou zkušenost, ale obecná pravidla se víceméně nemění. Je potřeba dělat určité aktualizace, ale velmi často se vracíme k tomu, co říkaly už naše babičky. Třeba dnes se dělá speciální mléko proti ublinkávání kojenců. Ve skutečnosti je jen zahuštěné například bramborovým škrobem. To znaly už naše babičky - přidávaly do mléka rýžovou kaši. Kolikrát tedy objevujeme už dávno objevené.

Už jste zmínil, že rodiče řeší nedostatek informací z rodiny na internetu. Nezní mi to jako ideální náhrada. Nicméně, funguje to?

Na internetu je někdy problém, že je tam přehršel informací. Ty rodiče spíše zmatou a oni nedokážou určit, kde je pravda. Odborné společnosti ale vydávají doporučení pro rodiče, která jsou dobře dohledatelná. Jejich stránky mají dobře zpracovanou problematiku z konkrétních oborů, je to kvalitní zdroj. A pak jsou tu samozřejmě knihy. Do těch ale musíte napsat obecná doporučení, která platí a budou platit nějakou dobu. Protože životní dráha knížky je přece jen delší než informace na internetu.

A co všeobecně známá internetová diskusní fóra pro maminky? Přijde mi, že je to změť mnohdy protichůdných informací. Coby otec jsem do nich párkrát zabrousil a bylo to peklo horoucí.

Je to peklo horoucí (směje se). Ale bohužel jsou nejvíce navštěvovaná. Diskusní fóra maminky baví. Slyší tam jiné názory než v ordinaci lékaře, zajímavé a netradiční postupy opřené o zkušenosti dalších maminek. Proč ne, diskuse je fajn, ale bývá těžké v ní najít doporučení, jehož účinek nebyl jen dílem náhody, ale opravdu objektivně pomáhá.

Na spoustě věcí se v pediatrii neshodnou ani odborníci. Některé otázky a odpovědi se očividně stále ještě vyvíjejí. Tyto nejasnosti a neúplné informace pak ale pronikají do diskusí na internetu a působí zmatek.

Ano, to je pravda. Pak tam začnou žít takové informace, jako třeba že je pro děti škodlivý vitamin D. A to je veliká chyba a škoda. Takhle se víří debaty o vhodnosti a nevhodnosti očkování, které už si žijí vlastním životem. To jsou ty jobovky, které nejvíce zaujmou a mají nejvíce "lajků". Pediatři by ale neměli maminky od diskusních fór odrazovat. Měli by je nasměrovat na stránky odborných společností.

Já jsem si třeba na internetu hledal, kdy by měla matka přestat s kojením. Přijde mi, že to je přesně ta věc, na níž se neshodnou laici ani odborníci.

To je jednoduché. S kojením se přestane, když dojde mléko. Jestliže má maminka mléko ještě ve třech letech dítěte, proč by ho nenakojila?

Ale jiný doktor vám napíše, že do jednoho roku dítěte to stačí. Stejné to je i v otázce mléčných výrobků pro děti po skončení kojení. Na to jsou diametrálně odlišné názory, a přitom to řeší každý rodič.

Problematika výživy, to je takový evergreen. Pravda je, že doporučení se relativně často mění. Myslím, že častěji, než je zdrávo. Na druhou stranu se ve finále stejně přikláníme k tomu, co je trvale platné a co dělaly už naše babičky. Co se týká otázek, kolik by dítě mělo v jakém věku čeho sníst, je to velmi individuální. Pokud se matka řídí dětskými potřebami a chutí, která je proměnlivá, vůbec nemusí dbát na nějaká doporučení. Když tam to souznění je, dítě je hodně s maminkou a ona ho má "přečtené", není problém.

Takže stačí selský rozum?

Ano, ten funguje nejlépe. Nejdůležitější vlastně je, abychom na dítě měli dost času. A to je, řekl bych, veliká potíž. Je to problém nás tatínků, kteří musíme zabezpečit rodinu, a přitom mít čas si dítě - jak se říká - užít. Ale dnes je to i problém maminek, které chtějí něčeho dosáhnout, mají vysoké cíle a to nejde vždycky dobře skloubit s biologickou potřebou mít dítě.

Řekl byste, že se tato situace u nás zhoršuje?

Je tu stále větší podpora individualit, podpora rozvoje osobnosti. To je všechno krásné, ale zároveň tím malé dítě někdy trpí, protože rodiče budují kariéru a nemají na ně čas. My máme tendenci to nahrazovat věcmi, zasypáváme potomka hračkami. Ale to je materiální přístup dnešní společnosti. Lásku však dítěti nedáme jinak, než že se mu co nejvíce věnujeme. V současné době hodně rodičů potomka upozaďuje. Až jim bude padesát nebo šedesát, bude je to mrzet, ale to už bude na vynahrazování pozdě.

Stává se, že jsou naopak rodiče příliš starostliví?

Samozřejmě, přehnaná starostlivost je častá. Čím méně dětí v rodině, tím větší je o ně strach. Pozor, nechci říct péče, ale strach. A čím jsou rodiče starší, což je rovněž trend, tím je také ten strach větší. Mladší lidé nechávají dětem větší volnost, berou věci přirozeněji.

Říkal jste, že by měl být dětský lékař vůči rodičům empatický. Když se ale člověk podívá na některé matky a otce, kteří v hysterii přicházejí s každou maličkostí, musí to být docela těžké.

Ale tak to v tom povolání zkrátka je, každé zaměstnání má nějaké svízele. Je třeba, aby doktor dokázal využít své autority, ale zachoval si vstřícnost a schopnost vžít se do situace rodičů.

Stává se, že jsou příliš starostliví naopak lékaři? Občas člověka ženou od vyšetření k vyšetření a nebere to konce.

Ano, to se stává často. Protože medicína se dostává do kolejí, kdy vyšetřujeme až moc. Vyšetření jsou k dispozici, proč je nevyužít? Někdy však zapomínáme na intuici, na správně odebranou anamnézu, a vyšetřuje se horem dolem. Nakonec všemi těmi výsledky může být sám lékař zmatený. Kdyby se zaměřil na základní vyšetření, mnohdy by mu to řeklo více.

Nejde jen o strach lékařů, že něco podcení?

Bojí se. Je to takový alibistický přístup k medicíně, který je na jedné straně podporován vznikem nových technologií a metod a na druhé strachem ze soudních sporů. Lékař ale nesmí zapomínat, že má nějakou zkušenost a intuici, a musí se umět na pacienta dívat, vypozorovat jeho potíže. K tomu velmi pomůže, bude-li dobře poslouchat všechno, co mu říkají rodiče, a bude brát vážně jejich stesky. To je to správné odebrání anamnézy.

Neotupuje se dnes tahle schopnost? Zejména u mladých lékařů, kteří jsou zvyklí, že na všechno mají přístroj? Neztrácejí onu intuici úplně?

Mladí nemají zkušenosti, a tak chtějí tisíce vyšetření. Pak je to někdy může zavést na scestí. Je to celosvětový trend.

Funguje v Česku výměna zkušeností mezi odcházející generací pediatrů a těmi mladými?

Ne že by starší neměli snahu předat zkušenosti mladším, ale už to není jako za Egypťana Sinuheta, který si medicínské řemeslo osvojoval především od svých učitelů. Dnes nejenže je na to mnohem méně času, ale schází i úcta ke starší generaci.

V čem nyní starší i mladší pediatři tápou? Jaké jsou ty velké otázky, o nichž se ví, že na ně nemáme jednoznačné odpovědi?

To je těžká otázka (chvíli přemýšlí). Velkou výzvou dneška je dětská obezita, kde se snahy o snížení hrozivě stoupající křivky obézních dětí neukázaly jako efektivní. Zejména ne u dětí, které už jsou ve školním věku. Takže teď se snažíme, aby se ten negativní rozvoj ovlivnil už u těch nejmenších, a to správnou výživou v kojeneckém věku. Ukazuje se třeba, že v umělém kojeneckém mléku bylo více bílkovin, než je v mléku mateřském. Takže se v nich teď obsah bílkovin srovnává. Je potřeba pracovat s nejmenšími dětmi, protože u těch starších už se to nedaří.

A další výzvy?

Stále se mění očkovací kalendáře. Když to vidí laik, říká si, že v tom lékaři nejsou jednotní. Dříve se očkovalo nějak, dnes se očkuje jinak... A z toho pramení veřejná diskuse o očkování obecně a jeho odmítání. Je třeba si uvědomit, že vytváření očkovacího kalendáře je živý proces, který se odvíjí od epidemiologické situace. Zároveň se vyvíjejí nové vakcíny, nové technologie, výzkum jde dál.

Ale sám jste naznačil, že rodiče pak mohou mít pocit, že často měníte názory, a to působí nedůvěryhodně.

No právě. Proto je potřeba, aby to lékař uměl správně vysvětlovat a změny rodičům zdůvodnil. Jedině tak může dosáhnout třeba vysoké proočkovanosti ve své ambulanci.

MUDr. Martin Gregora (53) Od roku 2013 je primářem dětského oddělení Nemocnice Strakonice, a. s. Předtím byl v letech 2010 až 2013 poslancem Parlamentu ČR za TOP 09, kde zasedal ve zdravotním výboru a komisi pro rodinu a rovné příležitosti. Je autorem řady populárně-naučných knih pro rodiče, zaměřených zejména na péči o novorozence a batolata. Působí jako lékař endokrinologické ambulance a výživové poradny pro děti. Chceme stále více vyšetření a ztrácíme intuici.

Čtěte dále

další zprávy