"Zločiny banderovců jsou sovětský mýtus"

Banderovci nepřišli po válce do Československa s nepřátelskými úmysly, naopak přesvědčovali obyvatele, že společným nepřítelem je komunismus, říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN historik Volodymyr Vjatrovič, ředitel Ukrajinského institutu národní paměti.

Banderovci jsou jedním z nejkontroverznějších historických témat současné Evropy. Zatímco velká část Ukrajinců je vnímá jako národní hrdiny a jeden z pilířů státnosti, zejména Rusové a Poláci je považují za bandity a vrahy. Historici jsou ve svém pohledu rozděleni - část je vidí jako válečné zločince, jiní zdůrazňují jejich podíl na boji proti komunismu. Po válce se oddíly banderovců objevily i v Československu, kde agitovali k odboji proti narůstajícímu vlivu komunistů, zůstala za nimi ale i řada mrtvých. Ukrajinský pohled na tuto část historie obhajuje šéf tamního Institutu národní paměti, který má za úkol vzdělávat a popularizovat dějiny vzdoru Ukrajinců proti nacismu a komunismu.

Izraelský historik Efraim Zuroff, ředitel kanceláře Centra Simona Wiesenthala, si mi v rozhovoru posteskl, že ukrajinský stát uctívá v osobě Bandery válečného zločince. Byl tedy zločinec, nebo ne?

Efraim Zuroff a další kritici ukrajinského povstaleckého hnutí bohužel často využívají teze sovětské propagandy, odtud pocházejí obvinění z kolaborace a účasti na holocaustu. Je třeba tuto záležitost dále zkoumat, diskutovat o ní a věřím, že se ty sovětské nepravdy podaří vyvrátit. Ukrajina teď otevřela archivy bezpečnostních složek každému, a tak je možné se o tom přesvědčit. Dalším mýtem je, že na Ukrajině je v plném chodu banderizace, že Lenina měníme na Banderu. To je taky nesmysl, z dvaapadesáti tisíc ulic, které jsme v rámci dekomunizace přejmenovali, se jen třicet jmenuje po Banderovi a ve všech případech šlo o iniciativu místních samospráv. Jsou to všechno regiony na západě Ukrajiny, protože tam jsou bojovníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) považováni za hrdiny a památka na ně žije. Podle posledních sociologických průzkumů více než polovina obyvatel Ukrajiny považuje příslušníky UPA za skutečné bojovníky za nezávislost.

Jenže Zuroff předkládá konkrétní obvinění. Nejen on tvrdí, že ukrajinští nacionalisté zmasakrovali v létě 1941 ve Lvově pět tisíc Židů. Tady jde taky o mýtus?

Mezi ukrajinskými nacionalisty byli ti, kteří rozšiřovali antisemitské názory a účastnili se vražd Židů. Na druhou stranu byli i tací, kteří je chránili, některé dokonce izraelská komise při památníku Jad vašem ocenila titulem "spravedlivý mezi národy". Ukrajinská povstalecká armáda s tím ale nemá nic společného, vznikla až na přelomu let 1942 a 1943, kdy už byla většina Židů na Ukrajině zlikvidována. Vezměte si tehdejší dobu: Ukrajinci byli jako národ v zoufalé situaci, byli vyváženi na práci do Německa a židovská otázka neměla pro povstalce velký význam, skoro ji neřešili. Zatímco pro nacisty byla stále jedním z hlavních témat.

Druhou historickou zátěží je Polsko. Za vlády strany Právo a spravedlnost teď z Varšavy znějí hlasy, že Polsko bude podporovat cestu Ukrajiny do EU, pokud Kyjev přestane s oslavováním Stepana Bandery, jehož muži povraždili na sto tisíc Poláků. Myslíte, že by Ukrajina mohla potlačit aureolu svých hrdinů?

V historii zemí, které spolu sousedí, mají své místo spory a nesrovnalosti. Hrdinové jednoho národa jsou pak druhým národem vnímáni jako zločinci. Pro Poláky je hrdinou předválečný lídr Józef Piłsudski. Přitom jeho "zásluhou" ve dvacátých letech minulého století nevznikl samostatný ukrajinský stát, ve třicátých letech navíc inicioval akce k pacifikaci ukrajinského obyvatelstva. To ale neznamená, že by Ukrajina měla požadovat, aby Polsko neuctívalo Piłsudského jako svého hrdinu. Musíme navzájem respektovat rozdíly ve vnímání historie. Plně rozumím tomu, proč je Bandera pro Poláky zločincem. Co se od roku 1943 dělo mezi Ukrajinci a Poláky, můžeme považovat za ukrajinskopolskou válku v rámci druhé světové. Příčinou bylo soupeření o kontrolu na sporných územích. Na jedné straně polská Zemská armáda (Armia Krajowa), na druhé UPA. V partyzánské válce se pravidla dodržují daleko méně, proto tu byly z obou stran válečné zločiny. Vznášet ale navzájem nějaká ultimáta znamená jít proti myšlence evropského přátelství a spolupráce.

Pokud se politici nemohou na interpretaci těchto událostí dohodnout, jak spolupracují historici?

Tady vše naštěstí funguje daleko lépe, spolupráce pokračuje, založili jsme společné fórum historiků, za dva dny budeme mít už páté zasedání. Diskuse je to trochu bouřlivá, ale produktivní; a tak to podle mě má být. Myslím, že na Ukrajině toto téma nepolitizujeme a politici nevystupují s ostrými prohlášeními týkajícími se minulosti. Bohužel se to ale vyskytuje v Polsku, historická témata tam z politických kruhů znějí pravidelně, navíc se poslední dobou objevují velmi nebezpečné návrhy zákona, který předpokládá trestní odpovědnost za popírání genocidy proti Polákům. Pokud bude taková norma přijata, přinese to konec jakýchkoli odborných diskusí na toto téma.

Čím byste přesvědčil Čechy a Slováky, u nichž taky není reputace Stepana Bandery právě nejlepší?

Je potřeba se tímto problémem zabývat, číst příslušnou literaturu. Ta už je dostupná i v češtině nebo slovenštině, zajímavá je třeba kniha slovenského historika Michala Šmigeľa Banderovci na Slovensku. Ta celkem normálním a věrohodným způsobem rozebírá působení UPA mimo jiné i na Slovensku. Zdá se, že se dnes lidé v České i Slovenské republice postupně dozvídají, jací byli banderovci a za co bojovali.

O co šlo po druhé světové válce, když banderovci pronikali do Československa? Byl to řízený ústup na Západ, nebo snaha získat na svou stranu místní obyvatele?

Banderovci usilovně hledali spojence pro boj s komunismem, věřili, že by v Československu mohli najít sympatie. Takhle už společně fungovali s polským podzemím, dokonce podnikali nájezdy na města ve východním Polsku. Podobně vedení UPA uvažovalo o zapojení Československa. Už v letech 1945 až 1946 proto bojovníci uskutečnili takzvané vojensko-propagandistické nájezdy s cílem vysvětlovat, co je to UPA, za co bojuje a že je třeba se společně se Slováky bránit komunistické hrozbě. Právě Slováky totiž ukrajinští nacionalisté považovali za bližší národ než Čechy, protože byli proti komunismu více vyhranění, zatímco Češi měli pověst národa často s prokomunistickými postoji. Na jaře 1947 odstartoval z území východního Polska takzvaný Velký rejd. Zrovna tam začínala akce Visla, zaměřená na přesídlení asi sto padesáti tisíc tamních Ukrajinců na polský severozápad k Baltskému moři. Povstalecké hnutí tím ztratilo možnost se v těchto oblastech udržet. Proto velení UPA rozhodlo část těchto oddílů přemístit na sovětskou Ukrajinu, druhá část dostala rozkaz přemístit se na Západ. Cílem bylo dát světu vědět, že Ukrajina bojuje za nezávislost a potřebuje od demokratických zemí pomoc.

Kolik bojovníků UPA přes Československo procházelo?

Rozkaz k přesunu západním směrem dostaly tři setniny, to je asi 400 až 500 vojáků, kteří se museli probít přes hranici, protože byla na základě dohod mezi Polskem a Československem uzavřená. Všem setninám se přesto podařilo projít, i když měly značné ztráty. Snažily se vyhnout československé armádě, bojovníci zkoušeli dělat propagandistickou práci, dokonce připravili výzvu k vojákům, aby proti nim nebojovali, že společným nepřítelem je komunismus. Tímto způsobem se dostávali dále na západ. To se nelíbilo Moskvě, která tlačila na větší zapojení Prahy do akcí proti banderovcům. Využili toho místní komunisté, kteří ještě nebyli u moci. Komunistický tisk strašil hordami povstalců a několikanásobně zveličoval jejich počty. Komunisté také mobilizovali své partyzány, kteří vzali opět do rukou zbraně, což se nakonec v únoru 1948 odrazilo i v jejich připravenosti uskutečnit převrat.

Podařilo se vůbec nějaké větší skupině banderovců projít?

Část povstalců se dostala do zajetí, včetně Volodymyra Ščyhelského-Burlaka, jednoho z nejznámějších velitelů tohoto výpadu. Měl slib ministra vnitra Václava Noska, že jeho lidé budou mít status válečných zajatců, a tak tomu skutečně zpočátku bylo. Poté, co se k moci dostali komunisté, je ale všechny vydali do Polska, kde byli zastřeleni. Některé oddíly se přesto probily přes Československo a Rakousko na Západ, jeden z prvních se dostal 11. září 1947 do bavorského Pasova v americké okupační zóně Německa. Američané nemohli uvěřit, když viděli skupinu 36 lidí v uniformách a s plnou výzbrojí, kteří tvrdili, že jsou bojovníky za nezávislost Ukrajiny a mají za sebou tisíc pět set kilometrů dlouhou cestu.

Co se dělo s těmi, kteří se dostali na Západ?

Většina z nich se ocitla v táborech pro přesídlené osoby a různě se rozprchla po světě, často do USA a Kanady. Michajlo Dudo-Hromenko, velitel skupiny, která se probila jako první, se přihlásil jako dobrovolník do výsadku zpátky na Ukrajinu. Tyhle výsadky ale řídil Kim Philby, ve skutečnosti sovětský agent, a tak je v místě seskoku už čekala tajná policie. Než by se vzdal, raději se Hromenko zastřelil.

Někteří z banderovců vydrželi v lesích až do padesátých let. Co je vlastně udržovalo v jejich přesvědčení?

Do konce čtyřicátých let žili v naději, že začne třetí světová válka a bude důležité, aby na ni Ukrajinci byli připraveni. Ale v roce 1949, poté, co se ukázalo, že SSSR si pořídil atomovou bombu, bylo jasné, že žádná světová válka už nebude. Boj ale pokračoval, protože ukrajinské podzemí ho považovalo za způsob, jak světu demonstrovat situaci svého národa. Organizovaný odpor vytrval do roku 1954, kdy byl zajat poslední z velitelů UPA. Živelný vzdor ale vydržel až do posledního bojového střetu v roce 1967.

Proti všem Ukrajinští nacionalisté o sobě dali vědět už koncem první světové války, když se snažili vybojovat vlastní stát, později spolupracovali i s německými nacisty. Koncem třicátých let se jednou z jejich vůdčích postav stal Stepan Bandera, syn řeckokatolického kněze z haličské vsi Staryj Uhryniv. Zpočátku pomáhali Němcům při útoku na SSSR, podle některých svědectví se přitom dopouštěli pogromů proti židovskému obyvatelstvu. Když ale 30. června 1941 Bandera vyhlásil samostatnou Ukrajinu, Němci se zalekli a jeho "kabinet" poslali do koncentračního tábora. V roce 1943 vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), takzvaní banderovci, kteří bojovali prakticky proti všem - nacistům, sovětským partyzánům a hlavně Polákům, jichž v zájmu "čištění" teritoria zmasakrovali až 100 tisíc. Nutno dodat, že vyháněním a vraždami civilistů oplácela násilí i polská Zemská armáda, počet obětí na ukrajinské straně je ale nižší - kolem 20 tisíc. Po válce se oddíly banderovců objevily i v Československu, v roce 1946 dokonce na Slovensku obsadili 33 obcí a agitovali k odboji proti narůstajícímu vlivu komunistů. Druhý vpád přišel v roce 1947, kdy se několik větších skupin pokusilo probít přes území ČSR na Západ. Vláda proti nim poslala armádu a jednotky tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, v akcích proti banderovcům zemřelo 49 československých vojáků a policistů. Volodymyr Vjatrovič (40) Pochází ze západoukrajinského Lvova, kde také vystudoval historii a obhájil disertační práci na téma poválečného pronikání bojovníků Ukrajinské povstalecké armády do zemí střední Evropy, především do tehdejšího Československa. O ukrajinských povstalcích napsal tři knihy. V minulosti působil jako vysokoškolský profesor, ukrajinským dějinám se věnoval i na Harvardově univerzitě. V letech 2008 až 2010 byl ředitelem archivu tajné služby SBU. Aktivně se účastnil "oranžové revoluce" (2004) i "euromajdanu" (přelom 2013 a 2014), od března 2014 vede ukrajinský Institut národní paměti.

Autorem rozhovoru je editor Českého rozhlasu - Radiožurnálu

Čtěte dále

další zprávy