Svědectví z doněcké mučírny. Zpověď politického vězně

"Dali mně na hlavu pytel a zeptali se: Vás ještě nemučili? Tak teď budou," vzpomíná ukrajinský teolog Ihor Kozlovskyj na výslechy ve sklepě tajné služby doněckých separatistů. Za jeho propuštění se přimluvil i český prezident Miloš Zeman.

Jméno Ihora Kozlovského bylo u nás takřka neznámé do loňského 23. listopadu, kdy se o něm během schůzky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem zmínil Miloš Zeman. Mezinárodně oceněný akademik žil v Doněcku a snažil se aktivně zabránit nástupu separatistů k moci. Na rozdíl od jiných aktivistů na separatistickém území zůstal i kvůli péči o postiženého dospělého syna. V lednu 2016 byl ale zatčen a nakonec odsouzen vojenským tribunálem na dva roky a osm měsíců vězení za údajné přechovávání bojových granátů, které u něho našli při domovní prohlídce provedené v jeho nepřítomnosti. Prý šlo o vykonstruované obvinění běžně používané proti nepohodlným lidem.

Kozlovskyj byl jedním z nejznámějších rukojmích v konfliktu na východě Ukrajiny, za jeho propuštění se přimlouval i papež František nebo americká diplomacie. Miloš Zeman vyslyšel už v srpnu 2016 přání ukrajinských aktivistů, kteří se na něho obrátili proto, že v separatistických republikách byl díky některým svým prohlášením respektovanou osobou. Napsal dopis Alexandru Zacharčenkovi, lídrovi Doněcké lidové republiky (DNR), list předal jeho administrativě kurýr z Česka. Na dopis nikdo nereagoval, povstalci si jen několikrát ověřovali jeho pravost. Téma Kozlovskyj pak Zeman nadhodil při rozhovoru s Putinem loni na podzim a měsíc poté, 27. prosince, byl Kozlovskyj skutečně propuštěn v rámci výměny zajatců. Teolog poskytl TÝDNU exkluzivní rozhovor.

Po propuštění z vězení jste se stal ukrajinskou celebritou, chodíte denně do televizních debat. Ptají se novináři i na Miloše Zemana a jeho aktivitu směřující k vašemu propuštění?

Ano, ptají, a to dokonce velmi často. O tom, že hrál roli při mém osvobození, se ví velmi dobře. K tomu, co udělal, nenašli vůli mnozí evropští politici. Přímo se obrátil na Putina, psal dopisy a já jsem mu za to vděčný. Politik může mít různé názory, ale v takových situacích je velmi důležité zůstat člověkem. A to také vždycky novinářům říkám. Jsem vděčný českému národu, že se za mě postavil a není mu lhostejné to, co se u nás děje. Sami jste si prošli totalitou i represemi a uvědomujete si, že takové praktiky do jednadvacátého století nepatří.

Miloš Zeman ve vaší zemi nepatří k oblíbeným politikům. Ostrý nesouhlas tu vyvolalo jeho prohlášení v Radě Evropy, v němž anexi Krymu označil za hotovou záležitost a vládě v Kyjevě poradil, aby se s Moskvou dohodla na kompenzaci. Není to paradox?

Každý má nějaký pohled na svět a u Zemana jsou tyto pozice proruské. Špatné je, když se pak tyto pohledy promítají do politiky a vznikají z toho konflikty. Ale to, že se od těchto předsudků oprostil a zaujal čistě lidské stanovisko, mu dělá obrovskou čest. Je vidět, že je člověkem s určitou životní zkušeností a moudrostí, která jde za hranice politických názorů.

Co si myslíte o Zemanových výrocích ohledně Krymu?

Abyste mohli něco takového říkat, musíte být v obraze. Proto jsou podobná prohlášení urážlivá jak pro nás, tak pro celý svět. Ten problém má světový rozměr, narušuje se tu dlouholetý světový řád a dostáváme se do další fáze studené války. Každý evropský politik a lídr by proto měl důkladně přemýšlet o tom, co říká. Já bych se na jeho místě omluvil ukrajinskému národu, protože ten národ okradli, a trochu bych své stanovisko přeformuloval.

Pojďme k vašemu příběhu. Jak vás zatkli?

Pořád jsou to strašlivé vzpomínky. Měl jsem tehdy tušení, že se něco děje. Ráno jsem si přečetl, že v noci někdo odpálil nálož na Leninově pomníku nedaleko mého bytu. Dopoledne jsem nakrmil syna, položil ho do postele a šel ven něco si zařídit. U vchodu na mě čekali příslušníci MGB (Ministerstvo státní bezpečnosti, pozn. red.) ozbrojeni samopaly. Požádali mě, abych s nimi jel na krátký pohovor. Odpověděl jsem, že mám doma nemocného syna a musím se vrátit včas. Řekli, že to bude nanejvýš dvacet minut. Přijeli jsme tam, vůbec nikdo se o mě nezajímal až do večera, kdy už jsem začal protestovat, že se musím vrátit domů. Pak mě zavedli do sklepa - a od té doby začala nová etapa mého života.

Co bylo dál? Stále si vás nikdo nevšímal?

Netušil jsem, co se děje, a znejistilo to i mou rodinu, která o mně neměla žádné zprávy. Za několik dní mně na hlavu navlékli pytel a zeptali se: Ještě vás nikdy nemučili? Já na to: Ne. A oni odpověděli: Tak teď budou. Trvalo to několik hodin, pak mně dali do rukou dva granáty a ptali se: Co to je? Já jsem odpověděl: Jakési předměty ve tvaru cylindru. Oni: To jsou granáty, které jsme u vás našli. Přiznejte se. Já jsem se přiznat odmítl a to trvalo mnoho hodin.

Zaznělo už tehdy nějaké obvinění?

Ne, vůbec nic. Zpočátku mě prostě jen mučili, mlátili. Dávali moje články na expertizu kvůli extremismu, doma zabavili počítače, úplně všechno, ale nenašli nic, čeho by bylo možné se chytit. Pak mě obviňovali ze špionáže na základě toho, že jsem jezdil přednášet do USA. Říkali: Vy jste zakuklený americký špion. Jako za Stalina. Nakonec jim zbyly jen ty granáty, které mi dali do rukou, když mě mučili s pytlem na hlavě. Získali tím totiž i otisky prstů a ty nakonec posloužily i jako důkaz u soudu. Žádné granáty jsem samozřejmě nepřechovával, tento trik používají na mnoho lidí, které chtějí zavřít, ale nemůžou jim nic dokázat. Takže jim při domovní prohlídce podstrčí granáty. Položertem se říká, že MGB k těmto účelům používá stále stejné granáty...

Měl jste svého vyšetřovatele, prokurátora a advokáta, jak je obvyklé u běžného šetření?

První měsíc žádné obvinění nezaznělo. Dokonce mi zpočátku řekli: Jste součást fondů určených pro výměnu. Chtěli mě vyměnit za nějakého jejich vysoce postaveného člověka a moje žena už na Ukrajinu předávala osobní údaje, aby se to celé mohlo uskutečnit. Pak se tato otázka najednou uzavřela, to mohlo být asi měsíc od zatčení. Jmenovali vyšetřovatele, který jen přepsal to, co zaznělo u předchozích výslechů. Pak se zase dlouho nedělo vůbec nic, nevěděli, co se mnou dělat. Nakonec začal proces a v květnu 2017 mě odsoudili. Advokáta jsem mohl mít, ale vzhledem ke způsobu vedení procesu byla jakákoli obhajoba zbytečná.

V jakých podmínkách vás drželi?

O něčem takovém, jako jsou podmínky k životu ve sklepě budovy MGB, se vůbec nedá mluvit. Spí se tam prakticky na podlaze nebo se zkroutíte na lavičku. Zvlášť po mučení je to těžké, nemůžete ležet, chodit ani sedět. Dvakrát za den, vždy v osm ráno a večer, vás vyvádějí na záchod, mimo tuto dobu slouží pro potřebu různé plastové lahve. Jednou denně je jídlo, umýt se není kde. Svoje oblečení jsem si dal pod hlavu a nějaký dobrý člověk mně půjčil to své, abych se mohl přikrýt, protože bylo velmi chladno. Takto jsme tam byli skoro měsíc, než nás - všechny politické - odvezli do vazební věznice, kde nás rozmístili v celách používaných za SSSR pro odsouzence k smrti. Byly strašně malé, něco jako věznice ve vězení.

Nazývali vás "politickými"?

Ne že by se o nás takhle vyjadřovali do médií, ale říkali nám tak mezi sebou.

Kolik "politických" je podle vašich odhadů v DNR vězněno a čím se provinili?

To nemůžu říct, nemám úplný přehled. Ale za mého věznění bylo v prostorách MGB pětatřicet až čtyřicet lidí. Pak jsou další místa jako bývalá továrna Izolace a Art Projekt, někdejší výstavní síň, kterou potom separatisté zabrali a MGB si tam zřídilo koncentrační tábor. Také je ještě hodně dalších míst, kde drží lidi v izolaci. Důvody věznění jsou různé. Jsou to osoby zavřené za své skutečné proukrajinské aktivity, partyzáni či váleční zajatci. Ale najdete mezi nimi i zcela nevinné lidi, u nichž chce DNR prostřednictvím své státní bezpečnosti získat jejich majetek - takže je obviní z toho, že jsou ukrajinští špioni, podstrčí granáty a zabaví byty, auta, firmy... Jednomu ze spoluvězňů dokonce strčili granát do boty jeho ženy. On jim říká: Jsem snad blázen? Mám doma děti a budu přechovávat ostré granáty v ženiných kozačkách? Jenže jim to bylo úplně jedno.

Potkal jste ve věznici i lidi, kteří se postavili na stranu povstalců?

Ve vězení jsou skoro všichni, kteří začali bojovat na jaře 2014 u Slovjansku s Igorem Strelkovem (ruský vojenský veterán a bývalý příslušník FSB, který velel doněckým povstalcům od začátku bojů do svého odvolání 14. srpna 2014, pozn. red.). Jednak je za tím snaha uklidit svědky a také mezi nimi bylo mnoho kriminálníků a narkomanů, kteří se nehodí separatistickému režimu jako vzory hrdinů, a tak je prostě jen vrátili tam, odkud přišli. Ve vězení je rovněž mnoho donských kozáků, ale ze zcela jiných důvodů.

Kozáků? Ti přece v této válce patřili k největším fanatikům na straně separatistů. Sám jste koncem osmdesátých let kozácké hnutí v Doněcku zakládal. Jak si to všechno vysvětlujete?

To, co jsme zakládali my, bylo ukrajinské kozáctvo. Chtěli jsme hlavně poznat své kořeny a obnovovat zapomenuté tradice. Ti, kteří se objevili v roce 2014, na sebe prostě oblékli kozáckou uniformu a prohlásili se za donské kozáky. S mnohými z nich jsem se pak setkal ve vězení, ani sami separatisté totiž nemohli trpět jejich činy - vraždy, loupeže, marodérství a podobné záležitosti. Když jsem se začal vyptávat, kdo vlastně jsou, ukázalo se, že jde o členy různých místních band, kteří jen využili situace k vlastním cílům.

Jak vypadal soud?

Byl to vojenský tribunál, trojka, jako za stalinských dob. Sice tam bylo řečeno, že pečuji o syna, byly uvedeny zásluhy a podobně, ale nic takového se nebralo v potaz. Rozsudek byl napsán předem shora a tribunál tam byl jen v roli statistů. Stejným způsobem byli odsouzeni všichni političtí vězni, dokonce i ti, nad nimiž už dříve vynesly tresty běžné soudy.

Poté vás přemístili do jiného vězení?

Převezli mě do vězeňské kolonie v nikitovském obvodu města Gorlovky. Podmínky jsou tam nesrovnatelně lepší, můžete číst, psát, přijímat návštěvy. Personál se k vám chová daleko lépe, jsou to prostí lidé, kteří nemají kde jinde pracovat, tak prostě hlídají ve věznici. Vidí, že nejste zločinec, a dokonce si vás i váží, chodili za mnou pro různé rady. Stále jste tam ale pod dozorem, jsou tam i operativní pracovníci a vy jako politický jste pro ně podezřelý. Hygienické podmínky jsou bídné, hlavně chronický nedostatek vody, a tak špatné jídlo, že bez pomoci zvenčí máte zkažené zdraví. Věznice je navíc blízko linie dotyku, ostřelování je tam běžné, dokonce tam létaly i kulky z ručních zbraní, když se kolem bojovalo.

Kdy jste se dozvěděl, že budete osvobozen a předán ukrajinské straně?

Pozdě večer 25. prosince přijeli do naší kolonie operativní pracovník a lékař. Bylo mně hned jasné, že se něco děje. Druhý den ráno mě odvezli do Doněcku, kde se shromáždili i političtí vězni z dalších kolonií, kam nás předtím všechny rozstrkali. A 27. prosince nás už vezli na výměnu.

Co bude dál s Donbasem? Nabízí se vůbec nějaké přijatelné řešení?

Je to velmi těžké, protože situace už takříkajíc metastázovala. Pro nás je důležité získat zpátky nejen území, ale i lidi, kteří jsou tam někdy proukrajinští, jindy neutrální, ale i ti naladění vyloženě nepřátelsky. K tomu je potřeba pracovat s jejich míněním, tedy dávat jim pravdivé informace a bořit mýty, jež jim vsugerovala druhá strana, vyhrát informační válku, kde jsme ze začátku utrpěli debakl. Také to nepůjde, aniž by Ukrajina ovládla tu část hranice s Ruskem, kterou nyní kontrolují separatisté. Přirovnal bych to k léčbě nemocného orgánu, jež trvá léta.

Ihor Kozlovskyj (63)

Teolog a vysokoškolský profesor napsal nebo se podílel na dvou desítkách knih a šedesáti odborných pracích. Snažil se organizovat dialog mezi křesťany a muslimy a mimo jiné mu byla v Rakousku udělena medaile společnost Alberta Schweitzera. V minulosti pracoval jako religionista pro doněckou oblastní administraci, později přednášel na univerzitě, od roku 2011 na katedře filozofie Doněcké technické univerzity. Od osmdesátých let se také angažoval v obnově kozáckého hnutí a od roku 2001 byl prvním atamanem doněckého kozáctva.

Autor textu je editorem Českého rozhlasu - Radiožurnálu

Čtěte dále

další zprávy