"Smířit se s anexí Krymu? To by náš národ zahubilo"

Krymskotatarský aktivista Ilmi Umerov je jednou z nejvyšších autorit národa rebelujícího proti anexi Krymu. Loni byl nejprve uvězněn a pak proti své vůli vyměněn za ruského agenta zadržovaného v Turecku. "Pokud bychom se smířili s anexí Krymu, jako národ nás to zničí," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN.

Když Rusko počátkem jara 2014 anektovalo ukrajinský poloostrov Krym, jedna skupina obyvatel se postavila ostře proti - krymští Tataři. Jejich postoj je do značné míry ovlivněn historickou zkušeností. Na jaře 1944 totiž nechal Josif Stalin deportovat celou komunitu z Krymu do Střední Asie, vracet se krymští Tataři mohli až po roce 1988 (viz Věční vysídlenci). Jejich původní domy byly už ale obsazeny, a tak zabírali státní půdu, stavěli nové kolonie, vydobýt si museli i svá národnostní práva. To vše je naučilo vnitřně se semknout a organizovat. Mezi Tatary má značné slovo takzvaný medžlis, neoficiální parlament, který má své volené zástupce od nejmenší vesnice až po celou komunitu. Na Krymu funguje i přesto, že ho ruské úřady zakázaly a označily za extremistickou organizaci.

Lékař a politik Ilmi Umerov byl až do podzimu loňského roku jeho nejvyšším představitelem na krymském území. I jeho ale ruské úřady postupně odstavily - v květnu 2016 ho zatkla FSB a obvinila kvůli výzvám k narušování územní celistvosti země. Údajně se ho dopustil ve svém vystoupení v krymskotatarské televizi ATR. Odmítal z Krymu odjet, soud na něho uvalil domácí vězení a loni na podzim ho odsoudil ke dvouletému nepodmíněnému trestu. Vzápětí byl Ilmi Umerov vyměněn spolu s dalším aktivistou Achťomem Čijgozem za dva ruské agenty zatčené v Turecku kvůli vraždě čečenského exilového činitele. Do Prahy přijel během konference Forum 2000 na pozvání organizace Člověk v tísni.

Naposledy jsme se potkali v červnu 2016 ve vašem domě v krymském Bachčisaraji, kde jste byl v domácím vězení a čekal na soud. Teď sedíme v Praze, můžete jet kamkoli po světě, jen ne domů. Stýská se vám po Krymu?

Stýská se mi velmi, ani se to nedá vyjádřit. Chtěl bych se vrátit, ale okolnosti to nedovolují. Dodnes nevím, na základě čeho mě z vězení propustili. Zkouším se dotazovat v kanceláři ruského prezidenta Vladimira Putina, dokonce se snažím odpovědi domoci i soudně. Dostávám ale jen nesrozumitelné odpovědi ve smyslu, že podněty tohoto druhu překážejí prezidentovi a lidem kolem něho v práci. Takhle už rok sedím v Kyjevě a věci se nikam nehýbou.

Okolnosti vašeho osvobození ale známy jsou. Podle tureckých médií vás vyměnili za Jurije Anisimova a Alexandra Smirnova, dva agenty ruské vojenské tajné služby, v Turecku podezřelé z toho, že zavraždili Čečence Abdulvachída Edelgirejeva. Ten v Turecku provozoval islamistický web Kavkazcenter. Řekli vám tehdy, jakým způsobem vaše propuštění probíhá?

Vůbec ne. Jednoho dne za mnou přijeli dva příslušníci Federální bezpečnostní služby (FSB, pozn. red.) z Moskvy a řekli, že ruský prezident Vladimir Putin a jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdogan se domluvili na mém osvobození a dalšího krymskotatarského aktivisty Achťoma Čijgoze. Je prý jen potřeba malá formalita, napsat žádost o milost. Kategoricky jsem odmítl. Dva týdny poté za mnou do nemocnice přijela sanitka a nabídli mi, abych jel do Simferopolu seznámit se s prezidentovým dekretem o udělení milosti. Vysvětlili mi, že našli možnost udělit mi milost i bez mé předchozí žádosti. Sedl jsem do sanitky a oni, místo aby mě dovezli do kanceláře, jeli přímo na letiště a posadili mě do letadla.

Věděl jste, kam letíte?

Viděl jsem tam Achťoma, ale nenechali nás spolu promluvit, seděli jsme každý na jiné straně letadla. Jinak tam bylo asi patnáct lidí doprovodu, všichni mladí, sportovního typu. Byli v civilu, v bílých košilích, někteří kavkazského vzezření. Nejdříve jsme přistáli ve městě Anapa v Rusku. Odtud jsme pak vzlétli neznámým směrem, nikdo nic neříkal a já jsem si myslel, že nás eskortují do nějaké další věznice. Nakonec se ukázalo, že nás dovezli do Ankary.

A tam vás někomu předali?

Letadlo zastavilo na kraji letiště a nás pouštěli jednoho po druhém ven. Ukázali nám na osobní auto kus od nás a řekli - běžte tam. No, a tam nás už čekali lidé z tureckých tajných služeb. Bylo to jako v nějakém hollywoodském filmu.

Viděli jste ty, za které vás vyměnili?

Ničeho jsme si nevšimli, jestli druhá strana předala své zadržované po našem příletu, nebo to bylo v jiný den, nevím. Nás hned vezli k šéfovi turecké tajné služby a potom jsme navštívili i prezidenta Erdogana, ale nikdo z nich se o ničem takovém nezmínil. Až za měsíc po tom všem informovala turecká média o výměně za dva agenty a až tehdy jsem si uvědomil, že to nebylo jen prosté humanitární gesto.

Jaký pocit jste měli z návštěvy u Erdogana?

On hlavně příliš nechtěl, aby se okolnosti našeho osvobození objevily v médiích, asi dobře věděl proč. Bylo to setkání bez novinářů, nedělaly se ani žádné protokolární fotografie, které by se pak někde objevily. Prostě on nás přijal, my jsme mu poděkovali, vše trvalo asi dvacet minut a tím to skončilo.

Erdogana ale v Evropě často kritizují kvůli jeho autoritářským metodám. Dělal na vás dojem diktátora?

Já jsem se s ním neviděl poprvé a působí na mě jako člověk, který se skutečně stará o svou zemi. I když ne všem jeho krokům rozumím. Pokud to bereme prizmatem krymsko-tatarské otázky, Erdogan nás na jednu stranu podporuje, na stranu druhou spolupracuje s Ruskou federací a dává velké peníze na projekty, které v konečném důsledku náš národ likvidují.

Považujete za možné, že by podle podobného scénáře, jako se to stalo s vámi, mohli osvobodit i vězněného režiséra Olega Sencova, jemuž ruský soud vyměřil dvacet let za údajný terorismus?

O Sencovovi se hodně mluví, ale v procesu jeho osvobození není vidět vůbec žádný pokrok. Tady všechno záleží na jednom člověku, a tím je Putin. Jenže ten se na Sencova naštval, protože ho na jednom ze soudních zasedání nazval krvavým trpaslíkem. Putin se osobně cítí uražen a s kauzou Sencov nic nehne, protože jen ruský prezident může dát pokyn k jeho propuštění. Možná by pomohlo, kdyby za něho Kyjev nabídl skutečně vysokou cenu, třeba to, že se oficiálně vzdá Krymu. Ale na to Ukrajina nemá právo přistoupit. Proto situaci, ve které se Sencov nachází, hodnotím bohužel jako velmi komplikovanou.

Znáte se spolu?

Osobně ne. Ale bydleli jsme na Krymu asi patnáct kilometrů od sebe a od té doby, co Olega zatkli, jsem byl mnohokrát u něho doma. Organizoval jsem pomoc jeho rodině a dnes jim průměrně jednou za deset dnů volám. Má dvě děti, o které se stará babička, naštěstí jim pomáhají lidé i různé organizace.

Jak to vypadá na Krymu s postihy vůči těm, kdo tamnímu režimu z nějakých příčin překážejí?

Trochu se mění forma. Pokud dříve lidé mizeli a příbuzní je nacházeli mrtvé nebo se odpůrci ocitali ve vězení, dnes padají administrativní či trestní obvinění za staré věci. Jeden člověk třeba takto dostal deset dnů vězení za status, který na sociální sítě napsal ještě v roce 2013 před anexí Krymu. Nebo dvacetiletá dívka dostala za protiputinovské vyjádření peněžitou pokutu 300 tisíc rublů (100 tisíc korun, pozn. red.).

Reagujete na to, přizpůsobujete tomu strategii?

Snažíme se o nenásilný odpor. Například na poloostrově už nemůžou působit novináři, kteří by pracovali úplně nezávisle, a přitom otevřeně. Proto na sebe tuto funkci vesměs berou občanští žurnalisté - mladí lidé, kteří dělají reportáže z míst, kde probíhá zatýkání, domovní prohlídky nebo demonstrace, zkrátka akce, které se jinak v médiích neobjevují. Pak je tu hnutí Krymská solidarita, to je organizace pomáhající lidem postiženým represemi. Také se hromadně vybírají peníze, třeba i po malých částkách. Když bylo potřeba zaplatit tu třistatisícovou pokutu, vybrali jsme tuto sumu po desetirublových mincích a přinesli do banky devítikilový pytel peněz. Nebo samostatné protesty: jeden den jde jeden člověk, o pár dní později deset lidí, za dva týdny sto lidí, kteří demonstrují každý za sebe. Teoreticky to zakázáno není, ale stejně všechny obvinili a vyhlásili sto soudních jednání v jeden den v různých místech na Krymu, lidé pak dostali většinou dost citelné pokuty.

Od anexe už uplynulo bezmála pět let, to je docela dlouhá doba. Nezapomíná na vás už svět?

Věnujeme tomu, aby nezapomínal, značné úsilí. Jezdíme po celém světě, potkáváme se se žurnalisty, politiky, prostě se snažíme, aby toto téma nezmizelo. Naštěstí velká část světa v této otázce podporuje ukrajinský postoj. Snažíme se dále lobbovat za to, aby Západ nerušil sankce proti Rusku, ale naopak je posiloval. To je totiž jeden z mála nástrojů, které máme, protože vojenské řešení tu není možné. Krym je dnes natolik militarizovaný, že každý pokus získat ho zpět silou by vedl k obrovským obětem.

Nepřipadáte si ve svém úsilí osamocení, pokud většina obyvatel Krymu ruský zábor podporuje a Putina tam v březnu volilo 92 procent těch, kdo přišli k urnám?

Podívejte, my jsme se jako krymští Tataři voleb neúčastnili, bojkotovali jsme je. Na rozdíl od ostatních národnostních skupin, které anexi také odmítají, jsme se nikam nevystěhovali, a pokud to jde, zůstáváme. Vezměte si také, že Rusové Krym masivně osidlují svými lidmi, stěhují se k nám také obyvatelé Luhanské a Doněcké oblasti Ukrajiny. Například funkce ve státním aparátu nebo bezpečnostních složkách teď obsadili přesídlenci, k místním zřejmě není dost důvěry. Odhaduji to tak na osm set tisíc nových obyvatel k dosavadním dvěma a půl milionu lidí na Krymu.

Z mého pohledu je už velmi těžká cesta zpátky. Rusko Krym nezákonně zabralo a už se ho jen tak nevzdá. Nebylo by dobré přestat se snahou o vrácení Krymu Ukrajině a snažit se dosáhnout toho, co je reálné - třeba zlepšení situace v oblasti lidských práv?

Pokud bychom zaujali takovouhle pozici, krymskotatarský národ se ocitne na hranici zániku. Třeba teď už nemáme na Krymu jedinou školu s naším vyučovacím jazykem, stejně tak neexistuje škola ukrajinská. Pokud by někdo přišel s takovým návrhem, jaký mi tu říkáte, většina našeho národa ho označí za zrádce.

Putin ale přece stále zdůrazňuje, jak je potřeba podporovat práva národnostních menšin na Krymu včetně práv krymských Tatarů.

Ve skutečnosti je to ale naopak. Všechno směřuje ke zničení našeho jazyka a kulturního dědictví. Přesně k tomu, abychom jako národ přestali existovat.

lmi Umerov (61) Narodil se ve Ferganské oblasti Uzbecké SSR, kam byla jeho rodina poslána do vyhnanství. Vystudoval medicínu a pracoval jako porodník a anesteziolog, v 80. letech přesídlil na Krym, působil jako vicepremiér vlády krymské autonomie a místopředseda krymského parlamentu. Až do srpna 2014, kdy složil funkci, byl předsedou místní administrativy v Bachčisaraji. V březnu 2015 byl zvolen místopředsedou medžlisu. V květnu 2016 byl zatčen kvůli obviněním ze separatismu, odsouzen na dva roky vězení a nakonec vyměněn za ruského agenta zatčeného v Turecku.

Autor rozhovoru je editorem Českého rozhlasu-Radiožurnálu

Čtěte dále

další zprávy