Ruský disident: Stalina nikdo neočistí

Putinův režim sází na stejné stereotypy jako Sovětský svaz v době studené války, říká Alexandr Daniel z petrohradské pobočky sdružení Memorial. Ta mapuje komunistické represe a gulagy v SSSR, loni ji úřady označily za zahraničního agenta. Někdejší sovětský disident přijel do Česka promluvit na konferenci o komunistické propagandě.

Jak se s nálepkou zahraničního agenta v Rusku žije?

Pokud bychom byli skutečně zahraničními agenty, dostávali bychom ze zahraničí nepochybně i nějaké peníze, což se nám opravdu neděje. Naše situace je naopak dost tristní. Zákon nám nařizuje, že všechno, co vyprodukujeme, musíme zřetelně označit, aby bylo jasné, že jde o práci zahraničních agentů. Nemůžeme tím pádem vydávat knihy, brožurky a nemůžeme ani zveřejňovat oznámení na sociálních sítích.

Čím je vaše sdružení současnému režimu protivné?

Současnému režimu vadí jakákoli nezávislá občanská iniciativa, ať už se zabývá kulturou, zkoumáním gulagů nebo čímkoli jiným. Pro státní moc je taková iniciativa zkrátka nepřijatelná, protože je nezávislá. Ekologové to zchytávají kupříkladu naprosto stejně jako my. Provinili se tím, že se odvážili být mimo kontrolu státu. Zdaleka ne všichni vědí, že je to jenom režimní hra, mnoho lidí bere označení "zahraniční agent" vážně. Pracujeme ale především na severu Ruska a na Sibiři, kde lidé vědí, co je to gulag a represe. Zažili to jejich otcové anebo dědové. Lidé se k nám chovají s větším porozuměním.

Jak ruská vláda tvaruje historii ve svůj prospěch?

Jde o jakýsi "svět podle Putina" a jeho současných elit, což je uvažování velmi blízké ústřední myšlence z doby studené války - naše země je obklíčena ze všech stran nepřáteli a uvnitř ještě působí pátá kolona inspirovaná Západem. Dnes prý je tento tlak zvenčí i zevnitř silnější než kdy předtím. Naoko sice Vladimír Putin uctívá oběti stalinského teroru, ve skutečnosti ale stojí na opačné straně. Intenzivně navíc pracuje ještě s jedním stereotypem z dob Sovětského svazu - s představou, že jsme velkou mocností a stát je nade vše. Tato představa je v lidech hluboce zakořeněna. Často slýcháme, že je jim líto nevinných obětí, jedním dechem ale dodávají, že i toto utrpení mělo smysl, protože padli za vlast.

Vaše matka Larisa Bogorazovová v srpnu 1968 zorganizovala spolu s dalšími disidenty protest proti okupaci Československa na Rudém náměstí v Moskvě. Proč právě Československo - mluvili jste o tom někdy?

Reformní dění v Československu vyvolávalo tehdy naděje i v Sovětském svazu. Měli jsme radost a doufali, že něco takového přijde i k nám. To, co se stalo v noci na 21. srpna, pak bylo pro každého z nás osobní tragédií.

Když jsem byl malý chlapec, slovo disident ještě neexistovalo. Postupně mi ale docházelo, v jaké zemi žiji a jaká je naše rodina. Patřili jsme do širšího okruhu lidí z řad moskevské inteligence, kteří měli k režimu ironický nebo pohrdavý vztah.Kdy jste si poprvé uvědomil, že žijete v rodině disidentů, která nehraje plně podle sovětských pravidel?

Když srovnáte postup proti oponentům tehdy a nyní, jsou metody, které používá současný režim, podobné těm za komunismu?

Je to jiné. Jsem teď například zde v Praze a mluvím s vámi, což by se za Sovětského svazu stát nemohlo. Na druhou stranu jsem dříve vůbec neslyšel o politických vraždách na objednávku, tedy o tom, aby opoziční politici byli vražděni na ulici. Disidenti byli dříve zavíráni podle sovětských zákonů, dnes jsou souzeni pod nejrůznějšími vymyšlenými záminkami.

Ruská státní televize Rossija letos natočila dokument, který ospravedlňuje invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Proč takové pořady vznikají?

Jde o součást obecné tendence bránit minulý režim, protože dříve sovětský a dnes ruský stát měl vždy pravdu. Nikdy nedošlo k žádným zločinům, vše bylo správné a my jsme to se svými sousedy vždy mysleli jen dobře. Svět nás přitom náležitě nejen nepochopil, ale ani nedocenil, a Češi dokonce nejsou vděčni za svoji záchranu, stejně tak Poláci, Maďaři, Ukrajinci nebo Pobaltí.

Máme důvod se Ruska bát?

Slovo bát se se mi nelíbí. Ale mějte na zřeteli, že v Rusku existuje určitá iracionální tendence, která může dostat naprosto neočekávané podoby. To, co se stalo na jaře 2014 na Ukrajině, u nás taky nikdo nečekal. Přišlo to jako sníh v létě.

Kdo byl tehdy z vašeho pohledu vinen za ukrajinskou krizi?

Ukrajina je bolavé místo na mapě světa. Už v roce 2006 se ruský režim lekl vlny oranžových revolucí, která vycházela z Ukrajiny. Byl to důsledek strachu, protože Putinův režim se neustále něčeho bojí, jde o iracionální reakci na nebezpečí. Krym byl okupován nikoli proto, že by ho Putin chtěl vrátit Rusku, ale kvůli destabilizaci, jež se mohla rozšířit i do Ruska.

Kreml se stále ohání jménem ukrajinského nacionalisty Stepana Bandery a jeho jednotek, takzvaných banderovců. Jenže oni ve skutečnosti v Rusku nikomu neublížili, když nepočítáme sovětské vojáky a policisty, kteří s nimi po válce bojovali na západní Ukrajině. Proč slyšíme tak často právě o Banderovi?

Slova Bandera a banderovci byla za sovětských dob oblíbeným strašákem. Všichni věděli, že Stepan Bandera představuje něco hrůzného, že byl něco jako fašista. Šlo o mýtus sovětské propagandy. Skutečnost, že se toto téma znovu objevilo, považuji za své osobní selhání a za selhání celého Memorialu. Dosud jsme se této kapitole vyhýbali. Zdálo se nám to příliš složité a jiná bolavá místa naší historie jsme považovali za důležitější. Proto se režimu podařilo tento sovětský mýtus vzkřísit a posílit pro zcela účelové cíle.

Když mluvíte o bolavých místech ruské historie - jaká to jsou?

Pro nás je to hlavně sovětský teror od Lenina po Stalina a také politické represe po roce 1953. Jsou ale i jiné kapitoly. Například události z počátku druhé světové války, kdy došlo k rozdělení Polska a podepsání paktu Molotov-Ribbentrop. Snažíme se mezeru zacelit a mluvit o těchto bolavých místech našich dějin, bohužel ale méně pracujeme na tématech, jako byla sovětská intervence v Maďarsku nebo Československu, vůbec se nezabýváme Afghánistánem. Měli bychom také věnovat více úsilí na zmapování kolektivizace koncem dvacátých let a následného hladomoru. To je zřejmě největší ruské historické trauma dvacátého století, protože to ovlivnilo spoustu dalších věcí. Nestačí nám ovšem síly ani prostředky.

Na straně režimu vídáme rovněž glorifikaci druhé světové války - v ruském pojetí "Velké vlastenecké války". Má to být mýtus, který podporuje ideu národní hrdosti?

Pro nás je to skutečně nejdůležitější období minulého století. Otázka je, jak se paměť války interpretuje a deformuje, když se jí chopí stát. Válka se už za Brežněva stala hlavním ospravedlněním všeho špatného, co se stalo před ní. Postupně zmizela očitá svědectví v podání veteránů, nedotčená propagandou. V brežněvovském období byl hlavním symbolem hrob neznámého vojína a kladl se důraz na počet obětí. Dnes stát propaguje putinovský mýtus o slavném vítězství, veškerá pozornost se upírá na výročí slavnostního pochodu na Rudém náměstí. Pochodují vojáci, u mauzolea defi luje hlavní velitel a maršálové na koních, taková vzpomínka se dnešním ideologům líbí.

Dojde v Rusku k rehabilitaci Josifa Stalina?

Tímto směrem se vládní propaganda zatím nevyvíjí. Soupeří spolu několik rozporuplných názorových proudů, a dokud budou přetrvávat, Stalin nemůže být plně rehabilitován. Prezident ho přece nemůže očistit nějakou deklarací nebo dekretem.

Alexandr Daniel (64)

Narodil se v disidentské rodině Larisy Bogorazovové a Julije Daniela. Jeho matka organizovala protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 a byla za to odsouzena ke čtyřem letům vyhnanství na Sibiři. Po návratu se s Danielem rozvedla a vzala si disidenta Anatolije Marčenka (zemřel ve vězení na následky hladovky). Alexandr Daniel se od sedmdesátých let zapojil do hnutí na ochranu lidských práv a věnoval se také historii. Podílel se na vydávání samizdatu Kronika současných událostí. Koncem 80. let zakládal organizaci Memorial, která mapuje komunistické represe v zemích bývalého Sovětského svazu a kritizuje porušování lidských práv v současném Rusku. Podle současného režimu jsme to se svými sousedy vždy mysleli jen dobře. A měli by nám být vděčni.

Čtěte dále

další zprávy