"Psát o lidech kolem Putina? To si nedovolí nikdo!"

"Rusko se rádo chlubí Krymským mostem nebo organizací fotbalového šampionátu, zkuste se ale zabývat jejich financováním," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN ruský novinář Grigorij Pasko. V roce 2001 ho vojenský soud poslal kvůli článkům o mořské ekologii do vězení za špionáž, dnes vyučuje investigativní žurnalistiku a s obtížemi hledá útočiště v Česku.

Grigorij Pasko byl z titulu své novinářské funkce i námořním kapitánem druhého stupně. Vystudoval totiž školu vojenských žurnalistů ve Lvově a v rámci sovětské armády putoval až do Vladivostoku, kde ho přidělili k tichooceánské fl otile jako redaktora novin Bojevaja vachta (Bojová stráž). Glasnosť, tedy uvolňování pravidel ve společnosti včetně médií, iniciovaná v polovině osmdesátých let Michailem Gorbačovem, se dostala i do vojenského tisku a někteří z redaktorů otevřeně kritizovali také poměry v armádě samé.

Pasko se věnoval korupci a ekologii, tématům v té době souvisejícím s vyřazováním a odprodejem vojenské techniky. Spolupracoval přitom s japonskými žurnalisty, kteří kvůli blízkosti přístavů tichooceánské fl otily měli o záležitosti spojené s likvidací zbraní, především jaderných ponorek, velký zájem. Zadržely ho ale tajné služby, když se 23. listopadu 1997 snažil odletět do Japonska s dokumenty o likvidaci jaderného odpadu z vyřazovaných ponorek. V té době se jeho jméno dostalo do titulků světových médií, soudy vynesly několik verdiktů, z nichž poslední a nejpřísnější zněl - čtyři roky vězení za zradu ve formě špionáže. Amnesty International tehdy Paska označila za politického vězně. Za mřížemi zůstal půl roku (předtím strávil dva roky ve vazbě). Propuštěn byl díky mezinárodnímu nátlaku. Dnes pořádá kursy investigativní žurnalistiky.

Proč jste se vlastně dal na žurnalistiku?

V roce 1979, když jsem skončil s červeným diplomem střední školu, jsem chtěl jít na žurnalistickou fakultu univerzity v Kyjevě. Měli jsme ale dobrého učitele armádní přípravy a on ve třídě vyvěšoval různé výzvy ke vstupu na vojenské školy. Takže jsem se přihlásil na vojenské politické učiliště ve Lvově na fakultu vojenské žurnalistky. Zájemců bylo obrovské množství, ale přece jen jsem se tam dostal, školu absolvoval a šel sloužit k námořnictvu do Vladivostoku, kde jsem strávil dvacet let.

O práci vojenského žurnalisty, navíc za sovětských dob, mám představu, že v podstatě dělal propagandu a byl na to i náležitým způsobem připravován. Teď jste ale na úplně jiném břehu. Byla vám škola vůbec k něčemu užitečná?

Fakulta vojenské žurnalistiky učí všechny základní předměty, které jsou na každé civilní škole této specializace. Historii, literaturu, ruský i anglický jazyk a podobně. Plus umění střílet, běhat, skákat, řídit všechny druhy aut, tanky a bojová vozidla, zachovávat disciplínu. A taky pozitivně působit na vlastní vojska a podlamovat bojovou morálku protivníka. Pro práci investigativce mi bylo daleko užitečnější právnické vzdělání, které jsem dokončil po návratu z vězení a propuštění z námořnictva.

Na konci sedmdesátých let, zrovna když jste začínal studovat, začala také válka v Afghánistánu. Jak jste ji tehdy vnímali?

Byla to mimořádně zajímavá doba a v té válce působilo taky hodně mých spolužáků. Naplno se v začátcích války objevovalo to, co bych nazval psaním mezi řádky. Přímo o válce se psát nesmělo, a tak se materiály z Afghánistánu maskovaly jako reportáže ze cvičení. Třeba v novinách středoasijského vojenského okruhu se po vypuknutí afghánského konfliktu objevilo množství článků o cvičeních, kde se střílelo ostrými. Když si takové noviny přečetl nezasvěcený civilista, nic nepoznal, my jsme ale ze slov "ranění sténali na poli" věděli své.

Zaznamenali jste ve vojenských novinách příchod perestrojky a glasnosti?

Cítili jsme to víc než v novinách civilních. Začínalo to za Gorbačova, když vyšel zákon o tisku. Následoval zákon o státním tajemství, kde bylo v článku sedm napsáno, že utajení nepodléhají informace o lidských obětech a zraněných, o katastrofách, jaderných haváriích, o ekologii a podobně. Začal jsem psát o těchto tématech jako disciplinovaný vojenský redaktor dodržující zákony, kde bylo řečeno, že se o tom informovat smí. Přišli za mnou čekisté (výraz používaný pro příslušníky tajných služeb, pozn. red.) s tím, že nic takového psát přece nemůžu. Oponoval jsem, že jednám podle platných zákonů, a oni na to odpověděli - vyhoď zákony do koše, budeš psát tak, jak zní rozkaz ministra obrany. Tím začal konflikt. Čekisté naplno pracovali, odposlouchávali telefony a sledovali mě.

Co jste tehdy psal?

Zabýval jsem se vypouštěním jaderného odpadu z ponorek do moře, ale také dalšími věcmi spojenými vesměs s korupcí. Například flotila prodávala do Jižní Koreje za cenu šrotu dvě vyřazené letadlové lodě, přeplněné kerosinem, naftou, vojenskou technikou a dalším vybavením. Tehdy se vyřazovalo ze služby velké množství lodí a ponorek a japonská vláda věnovala sto milionů dolarů na likvidaci atomových ponorek. Po nějaké době začala sháňka po penězích. Zeptal jsem se japonské strany, která mně řekla, že všechno poslala do Moskvy na konkrétní účet. Do továrny, která měla ponorky likvidovat, ale nic nedorazilo. Začal jsem se zabývat osudem peněz a v té chvíli mě zavřeli. Stará známá pravda - nebezpečí pro žurnalistu začíná tam, kde se objevují peníze.

Oficiálně vás ale zatkli proto, že jste se do Japonska snažil vyvézt údajně tajné dokumenty - to souviselo s prací vojenského zpravodaje?

Japonci jsou na ekologické otázky citlivější. Všimli si, jak se touto problematikou zabývám, a sami projevili zájem o spolupráci. Šlo o dokumenty, na jejichž základě jsem psal články do vojenských novin, žádný z nich nebyl tajný. První soud mě zbavil obvinění ze špionáže, ale vyměřil mně dva roky vězení za zneužití služebních pravomocí. Odvolal jsem se, protože novinář žádné služební pravomoci nemá. To byl rok 1999. V roce 2000 přišel k moci Putin, čekisté si na mě počkali na ulici a vyhrožovali: Teď tě konečně zavřeme. A taky se tak stalo. Začal nový soud a v prosinci 2001 jsem dostal čtyři roky za zradu ve formě špionáže.

Zastalo se vás poté Japonsko? Informoval jste přece o problému, který se ho bezprostředně týkal.

Japonsko je specifická země. Vláda jen vydala prohlášení, že Pasko není japonským špionem. Sice jsme se s ním kontaktovali, ale jinak ho neznáme. O moji kauzu se pak zajímali žurnalisté skoro z celého světa, kromě těch z Japonska. V lednu 2002, měsíc poté, co mě zavřeli, novináři naléhali během setkání ruského a francouzského prezidenta na Putina s otázkou: Kdy pustíte Paska? Ten odpověděl: Ať napíše žádost o milost, a uvidíme.

Napsal jste ji?

Když ke mně přišli na samotku, abych požádal o milost, poslal jsem je někam. Tím bych přece přiznal svoji vinu, a to jsem za žádnou cenu udělat nechtěl.

Co jste dělal po svém propuštění?

Pracoval jsem pro různá média, vydával jsem i své tituly, třeba časopis pro vězně Orel i reška. (Reška je ve vězeňském slangu rešjotka, tedy mříž, pozn. red.) Tiskli jsme různé věci, například rady advokátů, na co má člověk ve vězení právo, to se obvykle tak snadno nedozvíte. Nebo rozhovory s lidmi, kteří dřív seděli ve vězení a pak udělali kariéru třeba jako spisovatelé nebo herci. Bohužel v tom vedení vězeňské služby vidělo hrozbu, a tak úřady zatlačily na vydavatele, aby ho přestal vydávat, a on poslechl.

Jak jste se dostal k vedení kursů investigativní žurnalistiky?

Moskevský dům žurnalistů pořádal kulatý stůl k připomenutí vraždy Jurije Ščekočichina (investigativní novinář, který psal o korupci v nejvyšších kruzích a zemřel 3. 7. 2003 za dosud nevyjasněných okolností, pozn. red.). Účastnili se ho špičkoví novináři té doby včetně děkana žurnalistické fakulty moskevské státní univerzity. Padl nápad uspořádat kursy investigativní žurnalistiky a jako přednášejícího navrhli mě. To trvalo pět let, pak moji studenti zahltili nepříjemnými otázkami tehdejšího prezidenta Dmitrije Medveděva během jeho vystoupení na univerzitě. Následně padlo rozhodnutí kursy investigativního psaní raději zrušit. Dnes se investigativní žurnalistika vyučuje jen na sedmi univerzitách z devětaosmdesáti regionů.

I vy ji učíte dál?

Začali jsme pak pořádat semináře a kursy už jako nevládní organizace, a to jak pro studenty, tak i pro novináře v praxi. Učíme je, jak získávat a ověřovat informace, ale taky pohybovat se v nebezpečném prostředí, poznat, že vás sledují, vyvarovat se nějaké nepříjemnosti. Zajímavé je, že se do kursů hlásí z velké části dívky - stejně jako mezi válečnými novináři je u nás hodně žen.

Jsou témata, do nichž se ani neohrožený investigativní novinář v Rusku nemůže pustit?

Bohužel ani hrstka nezávislých médií u nás si nemůže dovolit věci, které jsou pro západní žurnalisty zcela běžné. Třeba zabývat se aktivitami lidí kolem Putina. Žádní žurnalisté nepíší o Putinově rodině nebo jeho penězích. Nelze psát ani o tématech, jako je stavba Krymského mostu, příprava fotbalového šampionátu či olympiáda v Soči.

Proč zrovna Krymský most nebo fotbalový šampionát? Kvůli korupci?

Ne tak docela. Do těchto projektů se vložilo obrovské množství peněz, zhruba třikrát až čtyřikrát víc, než je obvyklé. Je to totéž, jako když během druhé světové války musela Rudá armáda dobýt nějakou kótu na výročí Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu. Nešetřilo se přitom lidmi ani materiálem, přestože by bylo lepší počkat několik dní, provést rozvědku, dobře se připravit. S projekty považovanými u nás za věc prestiže je to stejné. Do toho a toho data je nutné něco postavit, ať to stojí co to stojí. Pak se divíme, že se u nás stále zvyšují daně nebo se v rámci penzijní reformy posouvá důchodový věk.

Teď hledáte útočiště v Česku, které ale také není zvlášť vstřícné. Kde je problém?

Když naši organizaci označily ruské úřady za zahraničního agenta, museli jsme každý měsíc platit pokuty, nedalo se to vydržet, a tak jsem požádal o její likvidaci. V srpnu 2015 jsem přijel do Prahy a zaregistroval organizaci nazvanou Sdružení investigativních novinářů. Účastníky na kursy zveme do Česka, je tam bezpečněji, taky žáci i školitelé k vám jezdí raději. Vaše ministerstvo práce a sociálních věcí mně dokonce vydalo pracovní povolení, vízum k dlouhodobému pobytu ale dostat nemůžu. Důvod - záznam v trestním rejstříku. A nikoho nezajímá, za jakých to bylo okolností. Že jsem byl v putinovském Rusku odsouzen za špionáž.

Čemu to přičítáte? Rostoucímu ruskému vlivu v Česku?

Podal jsem odvolání a komise ministerstva vnitra rozhodnutí zrušila, jenže zase mi vypršela platnost ostatních dokumentů a musím je obnovit. Takže je to takový nekonečný kruh, jestli je to byrokracií nebo čím, těžko říci. S ruským vlivem je to složitější, spíš se v posledních letech drží na stabilně vysoké úrovni. Vezměte si, kolik u vás existuje různých organizací jako ruské kulturní centrum, obchodní komora, vydávají se různé noviny - a klade si někdo otázku, z čeho je to všechno financováno? Nepochybujte o tom, že se tu bojuje o vliv. Taky se u vás objevují naši oligarchové, kteří museli z různých příčin v Rusku skončit a zůstaly po nich dluhy, teď se své praktiky postavené na korupci pokoušejí uplatnit v Česku, třeba v obchodě s nemovitostmi. Přitom se Rusko snaží udržovat si navenek co nejlepší image civilizované země, která rozhodně nepředstavuje žádné nebezpečí.

Grigorij Pasko (56) Narodil se ve vesnici Krešenovka v Chersonské oblasti Ukrajiny. V roce 1979 nastoupil na vojenské politické učiliště ve Lvově, které připravovalo armádní žurnalisty, poté sloužil ve Vladivostoku u tichooceánské flotily. V prosinci 1997 byl zatčen kvůli pokusu dopravit do Japonska dokumenty o ekologických škodách při vypouštění jaderného odpadu, po čtyřech letech soudů s nástupem Putinova režimu dostal čtyři roky vězení za špionáž. Po propuštění vystudoval práva, působil jako reportér novin Novaja Gazeta, Rádia Svoboda, vydával vlastní tituly. Dnes žije v Moskvě a pořádá a vyučuje kursy investigativní žurnalistiky.

Autor je editorem ČRo - Radiožurnálu

Čtěte dále

další zprávy