Příběh Stalinovy amazonky aneb Nejslavnější traktoristka

23.01. 06:00 | Autor: Tomáš Vlach

Říkali ji sovětská amazonka, její kniha Vítězný traktor vyšla v několika jazycích včetně češtiny. Traktoristka Paša Angelínová se za svůj poměrně krátký život zapsala do dějin jako nadšená komunistka, kolektivizátorka a propagátorka ženské emancipace.

Pro poklidnou vesnici Staroběševo to byl v létě 1929 šok. Na kolchozní pole za obrovského rámusu vyjely první traktory a za volantem jednoho z nich - žena! Tedy spíš dívka - nepřiliš vysoké, ale statné Paše Angelínové bylo tehdy 18 let. Pocházela z řad menšiny pontských Řeků, kteří měli domov původně v turecké Anatolii a po roce 1800 někteří z nich přesídlili do Ruska. Řekové v oblasti jihovýchodní Ukrajiny si udržovali své konzervativní obyčeje. K nim patřilo i pravidlo, že žena má sedět doma a točit se kolem plotny. A Paša, oficiálním jménem Praskovja Nikitična Angelínová, jim bořila zavedené pořádky.

Vesnice Staroběševo zažívala jeden otřes za druhým. Pád carské monarchie, bolševická revoluce a chaos občanské války. Nakonec ale získala převahu moc sovětů, chudý městský proletariát z továren začal zavírat kostely a nahánět lidi do kolektivních farem, později nazývaných jako kolchozy. Za tímto účelem nakoupila sovětská vláda u amerického Fordu licenci na výrobu traktorů. Ty od roku 1924 produkovaly Putilovské závody v Petrohradě.

Dopis Stalinovi

V pozdějším věku Paša vedla strojní traktorovou stanici. Traktorům z Putilovského závodu se říkalo Fordson - Putilovec. Měly železná kola, spalovací motor a byly na svou dobu poměrně náročné na obsluhu. Přitom venkovské obyvatelstvo vyrostlé v carských dobách absolvovalo nanejvýš tři třídy církevní školy, umělo dobře bibli a k tomu trochu číst, psát a počítat do sta. Když ze Staroběševa poslali prvních 12 lidí na kurzy traktoristů do Juzovky (dnešního Doněcka), úspěšně je absolvovali jen dva. Jeden z nich byl bratr Paši Angelínové a dívka z chudé rodiny si vzala do hlavy, že to zkusí taky. Prosadit si přihlášku na kurzy traktoristů nebylo snadné. Paša ale otravovala místní funkcionáře tak dlouho, až ji do Juzovky skutečně poslali. Očekávání, že žena v takové profesi přece nemůže uspět, se nevyplnilo - kurz absolvovala úspěšně a mohla si sednout za volant traktoru.

To jí ale nestačilo a dva roky usilovně přemlouvala šéfa traktorové stanice, aby totéž dovolil i jejím kamarádkám. "Paša tehdy poprvé sedla a udělala to, co se už stávalo v podobných případech módou - napsala dopis sovětskému vůdci Josifu Stalinovi. Okamžitý efekt to nepřineslo, lídr měl jiné starosti. Příznivější atmosféra nastala sama od sebe, když nadřízení odvolali šéfa traktorové stanice. Jeho následovníci byl k Pašiným požadavkům vstřícnější, a tak traktoristka vybrala 11 dívek, které měly k náročné práci předpoklady. Když traktorová brigáda poprvé vyjela na pole, přijímali to lidé se značnou nevolí. "Zničí nám naši půdu!" protestovali místní Řekové, kteří si i přes dokonanou kolektivizaci zachovávali silné pouto ke své zemi. Paša jim diplomaticky slíbila, že pokud se práce nebude dařit, její traktoristky se vrátí domů k plotnám.

Brigáda se nakonec osvědčila a zakrátko plnila plán na 129 procent, přestože Paša ve svých dvaceti letech byla mezi členkami nejstarší a s traktory běžně jezdily i patnáctileté dívky. Traduje se, že při práci po okolních obcích přespávaly ve stanech a autoritativní Paša si pořídila bič, aby měla čím odhánět nápadníky. Děvčata se podle jejího názoru měla soustředit především na práci a nerozptylovat se jinými věcmi...

Smrt na cirhózu jater

Ženský batalion smrti

Komunisti nebyli v Rusku úplnými průkopníky emancipace, ale ženské prapory formovala v dobách první světové války i ruská armáda. Na začátku byla osobnost důstojnice Marie Bočkarevové. Žena

z prosté rolnické rodiny si v roce 1915 u cara Mikuláše II. vymohla, aby mohla vstoupit do armády. Vyznamenala se na frontě a na sklonku války, když bojový duch vojáků na frontě rapidně upadal, nabídla nejvyššímu velení, že zachrání situaci. Přišla s nápadem, že pohled na ženy v uniformách vyrážející do útoku zvedne morálku i běžným mužským jednotkám. Dostala povolení k náboru dobrovolnic, kterých se hlásily tisíce. Musely být ve věku mezi 16 až 40 lety, zdravé a nikoli těhotné. Bočkarevová udržovala v jednotkách přísnou disciplínu a snažila se o tvrdý výcvik, nasazení na frontě však očekávaný úspěch nepřineslo. "Když při útoku začaly dopadat dělostřelecké granáty, ubohé ženy se srotily do hloučků, místo aby se rozptýlily," psal ve svých pamětech generál Anton Děnikin. Ostatní vojáky ženský batalion ke zvláštní aktivitě motivovat nedokázal a utrpěl značné ztráty. Bočkarevová později aktivně podporovala bílé a v květnu 1920 ji popravili bolševičtí čekisté.

V pětatřicátém roce začíná bolševická strana ve velkém mobilizovat k překonávání pracovních rekordů. Paša Angelína byla jedním ze symbolů sovětské emancipační kampaně. Stala se poslankyní Nejvyššího sovětu, sovětské obdoby parlamentu. O rok později přišla s výzvou Sto tisíc kamarádek na traktor, v krátké době se přihlásilo na dvě stě tisíc žen a dívek. Když vypukla válka a Němci se přiblížili k Donbasu, pro Pašu a její brigádu se našly dvě vlakové soupravy na evakuaci do Kazachstánu. Tam v kolchoze pojmenovaném po maršálu Semjonovi Buďonném děvčata obdělávala pole přeměněná ze stepí, zatímco muži - traktoristé - byli na bojišti žádaní jako řidiči tanků...

Dnes je zhruba osmdesátitisícová menšina pontských Řeků rozdělena stejně jako východ Ukrajiny. Část z nich žije na území pod správou Kyjeva, další území, a to je případ především staroběševského okresu, ovládají povstalci. Řecké vesnice včetně Staroběševa leží jen kousek od frontové linie. Pašu Angelínovou tu připomíná poměrně rozsáhlá expozice v místním vlastivědném muzeu, kterému však dělostřelecký granát vymlátil část oken a poškodil stěny. "V říjnu jsme zasklili, v únoru nám je zase vymlátili. Teď už nemáme čím zasklívat," stěžuje si historik Igor Avdějev.

Ke konci života byla Paša ráznou ženou, tvrdou k sobě i okolí. Její děti musely celé prázdniny pracovat v kolchoze, neváhala ani zpérovat milicionáře, že jí podle jejího názoru neprojevují dostatečnou úctu. Na to, že má cirhózu jater v nejpokročilejším stadiu, se přišlo příliš pozdě a nezachránila ji ani exkluzivní péče v kremelské nemocnici. Zemřela 21. ledna 1959 v pouhých 46 letech. "Nebyl to následek nadměrného pití alkoholu," říká historik Avdějev. Straničtí bossové se tehdy vodky rozhodně nestranili a hornický rekordman Stachanov se později dokonce upil k smrti. Paša Angelína ale prý při nomenklaturních dýcháncích pila jen vodu. Pravděpodobnou příčinu objasňuje Abdějev tehdejšími pracovními podmínkami: "Cirhóza jater byla mezi traktoristy obvyklá. Nejstarší motory totiž běžely na kerosin a při startování ho bylo třeba nasát hadičkou."

* Jaký byl vztah Paši Angelínové ke Stalinovi a jak ji vnímal sovětský vůdce?