Krym vám klidně vyrveme. Pro Rusy je příliš velkým symbolem

Jde o ruskojazyčné obyvatelstvo na Krymu? O tamní základnu černomořské flotily? O oblíbené místo ruských turistů s dobrou infrastrukturou? Také. Poloostrov v Černém moři má ovšem pro Rusy ještě další význam, nejen prokrajanský či strategický. Je vpravdě vtesán do historického vědomí Rusů, do jejich dějin. Má pro ně ohromný význam symbolický.

A jako takového se Krymu jen tak nevzdají, pokud by se vývoj na Ukrajině ubíral směrem, který by byl pro Moskvu výrazně nepříznivý.

Když si dnešní ruský prezident (tehdy premiér) zahrál v později zesměšňované akci roku 2009 na potápěče archeologa, podařila se mu menší "senzace". Hned při prvním ponoru objevil na dně Černého moře antické amfory. Došlo k tomu na dohled Krymu - na poloostrově Taman, který tvoří východní část přístupu do Azovského moře.

Jen několik kilometrů dále na západ leží poloostrov Kerč. Je součástí Krymu, a tedy i Ukrajiny. Amfory, které vylovil Putin, vyjadřovaly mnohem více, než jen zajímavý úlovek. Pro šéfa Kremlu symbolizují bohatou historii včetně kulturních svazků, jež spojují Krym se stepmi mezi Donem a Volhou, tedy s Ruskem.

Poloostrov, jenž se po nynějším převratu na Ukrajině dostal do centra mezinárodního dění, stal se nebezpečnou rozbuškou, je spolu se Sevastopolem pevnou součástí ruských národních mýtů.

Poté co se ruští carové probojovali k Severnímu moři a jejich expedice se probíjely přes Ural do nitra Sibiře a dále na východ, se cílem expanze ruských panovníků stalo také pobřeží Černého moře, v němž spatřovali vstupní bránu k jižním mořím a oceánům.

Při postupu směrem na jih, přes Kavkaz a na Krym, prolili ruští vojáci řeky krve. O poloostrov se bojovalo v letech 1768 až 1774 v rusko-osmanských válkách, tady carské jednotky v letech 1853 až 1856 vzdorovaly hlavně francouzským a britským expedičním sborům; od konce roku 1917 zde zuřily boje mezi rudými a bílými a právě na Krymu se za druhé světové války rudoarmějci heroicky postavili německému wehrmachtu.  

Ostatně, také o něco dále na východ, u Krásné Poljany, dějišti zimní olympiády v Soči, zastavili sovětští vojáci postup nacistů, na to se v proputinovském zápalu v západních médiích téměř zapomnělo.

Ale ponořme se na chvíli ještě hlouběji do historie. Přes Krym kráčeli koncem 10. století po Kristu řečtí pravoslavní mniši, kteří v průvodu byzantské princezny Anny přinesli na Kyjevskou Rus křesťanství. Zde měl prvopočátek mýtus, v jehož světle se později za vlády velkoknížete Ivana III. Ivana Hrozného (vládl Moskevské Rusi od 1462) prohlásila Moskva za třetí Řím.

Druhým Římem byla Byzanc - carské vojsko proniklo kdysi až na jeho předměstí. Až tam sahala moc obří ruské říše. Krym a k němu přilehlé stepi se koncem 18. století staly daleko široko viditelným symbolem, že - z evropské perspektivy - Rusko povýšilo do klubu velmocí starého kontinentu.

Přirozeně že k území chanátu krymských Tatarů se na mocenské váhy přihazovaly také cary dobývaná území hluboko do Střední Asie a jinde.

Grigorij Potěmkin-Tavričeskij (též Poťomkin), ruský státník, voják a milenec Kateřiny II. Veliké, prohlásil Krym roku 1783 za ruský na věčné časy. Kateřinin předchůdce Petr I, rovněž Veliký (vládl 1682 až 1725), o něčem takovém jen snil.

Na počest své panovnice dal Potěmkin novému správnímu centru (podle řeckého vzoru) Krym i jméno: Sevastopolis. Tedy město její vznešenosti (majestátnosti, výsosti).    

Odtud vyrážela - či spíše vyplouvala - ruská vojska, aby chránila křesťany v osmanské říši, aby prezentovala moc Ruska, aby se ruská říše stala spoluhráčem ve Středozemním moři a dále.

Dnes tuto "štafetu" převzala černomořská flotila, byť má v regionu řadu silných protihráčů. Ale tak tomu bylo už ve zmíněných letech 1853 až 1856, kdy se na Krymu vylodily francouzské, britské, oslanské a piemonstské jednotky. Z války, která byla zprvu jen střetem Rusů s Osmany, se stala jatka s možná až tři čtvrtě milionem mrtvých.

Tehdy, roku 1853, padl po dlouhých letech obléhání Sevastopol, jenž byl přestavěn na obří přímořskou pevnost. Z chyb a nedostatků spojených s krymskou válkou (zoufale třeba chyběly železnice potřebné k zásobování armády) se carský dvůr krvavě poučil a začal svou říši rozsáhle modernizovat.

Tehdy postupně začalo i utrpení Tatarů (sami však v historii odvlekli odhadem více než milion Rusů do otroctví), hlavně krymských, někdejších spojenců Osmanů. Už za vlády Kateřiny Veliké je vytlačovali do nehostinných stepí; část opustila své domovy sama.

Carské úřady postupovaly vůči Tatarům často dost brutálně. Všeobecně čelili muslimové podezření, že se proti Rusku spiknou také s budoucím invazory. Už v 19. století se Krym stal oblíbeným místem a letoviskem bohatých Rusů.

Krymská lidová republika, kterou roku 1917 vyhlásila tatarská inteligence, měla jepičí život. Už následující rok ji smetla Rudá armáda. V roce 1920 si z Krymu udělal operační základnu bělogvardějský generál, baron Pjotr Wrangel.

Po svém vítězství zde roku 1921 Sověti založili Krymskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, Ukrajincům oblast svěřit nechtěli.

Zatímco do té doby byly Krym a Sevastopol pro vládce v Petrohradě a Moskvě symbolem ruské velikosti a připravenosti se obětovat, přibyl za druhé světové války Krym jako symbol velkého hrdinství.

I když sovětské vedení zprvu proklamovalo, že Sevastopol není jen město, které se nikdy nevzdá, že je to sláva a pýcha Ruska, hitlerovská armáda ho v červenci 1942 dobyla, ovšem za ohromného nasazení. Sovětští vojáci se často za cenu vlastního sebeobětování bránili. Němci se dopouštěli ohromných zvěrstev na civilistech.

Sovětská armáda dobyla Sevastopol zpět 9. května 1943. Po válce dostala titul Město hrdina. Stalin se ale krutě pomstil krymským Tatarům, z nichž část roku 1944 obvinil z kolaborace s nacisty. Nechal deportovat celý jejich národ - odvlečeno bylo podle různých údajů až 400 tisíc lidí, z nichž téměř polovina zemřela. Poloostrov se stal etnicky dalekosáhle ruským.

Politické rehabilitace se krymští Tatři dočkali roku 1967 za vlády Leonida Iljiče Brežněva. Nadále ale nesměli žít na Krymu. Spontánně se tam začali vracet od roku 1987, zčásti tam ale dodnes nejsou vítáni.

V únoru roce 1954, v rámci oslav 300. výročí perejaslavské dohody (připojení levobřežní Ukrajiny k Rusku), "daroval" Nikita Chruščov Krym Ukrajině. Papírově byl Krym vyňat z Ruské SFSR. Byly k tomu správní, ekonomické a kulturní důvody. Sám Chruščov byl rozený Ukrajinec a nepočítal s tím, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout.

Byla to předzvěst budoucích problémů. Vyvstaly už při rozpadu SSSR, kdy byla na základě referenda 12. února 1991 vytvořena Autonomní republika Krym, která v témže roce připadla Kyjevu.

Na převážně ruskojazyčném Krymu existovaly (a dosud nejenže stále existují, ale nyní, po převratu na Ukrajině, zřejmě opět sílí) separatistické tendence. Jak se bude otázka Krymu dále vyvíjet, jen jen velmi obtížné odhadovat. Základna Černomořského loďstva není zase tak strategicky nenahraditelná, jak se na první pohled může zdát.

V uplynulých týdnech bylo těžké na Ukrajině předvídat, co se stane za několik hodin, ba minut - natož dní. Zdá se však, že vyšší karty v ruce má zatím Moskva, ne Kyjev.  

 

Čtěte dále

další zprávy