Přežil jsem bombardování jugoslávské televize

Před dvaceti lety, 24. března 1999, začaly letecké útoky na Jugoslávii. Trvaly 78 dní a měly za následek dva a půl tisíce obětí, většinou civilistů. Inteligentní zbraně spojenců omylem zasáhly třeba čínskou ambasádu nebo osobní vlak. Bombardování budovy televize v Bělehradě, které se stalo v noci na 23. dubna, však bylo záměrné a zůstává jedním z nejkontroverznějších činů této války. V Praze dnes žije srbský filmař Igor Spasov, jenž měl osudného večera v televizi směnu.

Jaká byla vaše pozice v bělehradské televizi?

Měl jsem svůj pořad, který se zabýval kriminální problematikou, ale v době bombardování jsme plně pracovali na válečných událostech. Dokumentovali jsme použití zakázané munice, konkrétně kazetových bomb a projektilů s ochuzeným uranem, jež jsou v rozporu s Ženevskými konvencemi.

Letadla NATO zaútočila na budovu televize 23. dubna 1999. Vybavíte si tu noc?

Natáčeli jsme s naším štábem ve městě škody po nočních náletech. Asi deset minut před druhou ráno jsem volal do "masteru", technického centra televize, kde se shromažďoval natočený materiál. Tam mi řekli, že ve dvě půjdou hlavní zprávy, ať tedy dorazím o něco později, aby byl klid na to kazety přehrát. Přijeli jsme a byla ještě spousta času. Dostávali jsme tehdy v práci jídlo, ale já jsem se jako vegetarián musel spokojit jen s chlebem a balkánským sýrem. To bylo asi půl hodiny před útokem. Byl jsem strašně neklidný, chodil jsem po chodbách, kouřil, tehdy se ještě v práci mohlo. Byl jsem jako na trní, nemohl jsem se vůbec soustředit. Najednou jsem začal cítit strašný hlad. V tu chvíli mě napadlo - proboha, tady je válka, padají bomby, umírají lidi, před chvílí jsi jedl, a stejně myslíš na jídlo? Ale nemohl jsem to vydržet, dostal jsem úplně zvířecí hlad. Tak jsem šel ven. Naproti přes ulici byla pekárna, která měla otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Zeptal jsem se ještě kluků ve vrátnici, jestli taky nechtějí něco vzít, ale oni se na mě podívali jako na blázna a řekli: Co blbneš, před chvílí jsme jedli. Tak jsem šel. A to mi zachránilo život.

Jak daleko od budovy byla ta pekárna?

Asi tři sta metrů.

Co se stalo potom?

Ušel jsem zhruba osmdesát metrů a najednou uslyšel letadlo. Jak jsem se později dozvěděl, šlo o stíhačku Harrier, stroj s možností kolmého letu. Pilot překonal naši protivzdušnou obranu, která měla dosah pět kilometrů, a spustil se dolů. Pak jsem slyšel zvuk, jak se tře kov o kov, když se raketa oddělovala od letadla. Nikdy na to strašné skřípání nezapomenu. Začal jsem rychle utíkat po hlavní ulici, doběhl za roh a tam se schoval.

Můžete popsat explozi?

Ne. Já ji moc dobře neslyšel. Jakmile pilot odpálil střelu, pustil plnou forsáž, nabral výšku a ihned letěl pryč. Letadlo dělalo takový rámus, že jsem výbuch prakticky neslyšel. Dokonce jsem si myslel, že trefil jiný cíl, než byla televize. Ale když jsem se podíval za roh, viděl jsem jen oheň.

Budova televize je poměrně vysoká, ale nezhroutila se. Kam ji raketa zasáhla?

Trefila právě "master", srdce televize, místo, kde jsem měl být několik minut předtím. Najednou jsem už žádný hlad necítil. Běžel jsem zpátky a viděl tu hrůzu. V budově byla spousta lidí, nebylo jasné, kolik jich zemřelo, byl tam strašný chaos. Doběhl jsem do vrátnice, zavolal na centrálu záchranné služby a informoval je, že došlo k útoku. Slíbili, že pošlou vše, co mají.

Záběry z místa tragédie šokovaly celý svět, jak to vypadalo zblízka?

Všude bylo hodně rozbitých věcí, všechno napadrť, kouř, střepy, prach. To nejhroznější, co jsem viděl, byl náš kolega, elektrikář, takový obyčejný člověk v montérkách. Zmáčkly ho panely, byly mramorové, nešlo s nimi hnout. Na místě byl lékař Džukić, musel mu amputovat nohy. Ale elektrikář ztratil moc krve, nevydržel. Lidských tragédií tam byla spousta. Maskérka, která zemřela, neměla ten den jít do práce, zaskakovala za kolegyni, prohodily si směny.

Kolik bylo v té době v televizi lidí?

Kolem sto třiceti, zemřelo jich šestnáct. Někteří měli štěstí, jiní ne. Střihači zůstali živí, ale stěna za nimi zmizela, když lehl prach, koukali přímo na park. Byl to ten typ bomby, který se provrtá dovnitř a teprve pak vybuchne. Budova byla uříznutá jako žiletkou. Zasáhli místnost, kde bylo hlavní technické vybavení, mozek televize, což vedlo k okamžitému vyřazení vysílání. Spekuluje se o tom, jestli někdo nenechal na místě radiomaják, který bombu navedl. Každopádně měla Aliance velmi přesné informace, kam střílet, a to nejen v případě televize.

V českých médiích se objevily názory, že za útok na srbskou televizi byl zodpovědný Slobodan Milošević, protože ji včas nevypnul, ačkoli byl varován. Mohlo se tragédii zabránit, pokud byste přestali vysílat?

Hodně se o podobných věcech mluvilo, ale oficiálně nic takového nezaznělo. Žádné ultimátum na stole nebylo. Je to vůbec poprvé v historii, kdy nějaká armáda během války útočila na televizi nepřítele. Už bylo hodně válek, mnohem krutějších než tahle, stala se různá zvěrstva, ale něco takového ještě ne. Já rozhodně nejsem Miloševičův fanda, ale tady jde o princip. Tím, že trefíte jednu budovu, přece nikomu nezabráníte vysílat. Přenosná technika, kterou jsme už tehdy měli, vám umožní vysílat kdekoli jinde, i ze sklepa. Tohle prostě není pravda. Byl to brutální čin, který měl lidem nahnat strach.

Dobře, a co tedy jugoslávská televize vysílala, že to v Americe tolik vadilo? Jaká byla programová skladba?

Přiznám se, že jsem v té době neměl vůbec čas televizi sledovat. Byli jsme pořád v terénu. Těsně před útokem se nám podařilo odhalit několik falešných zpráv západních médií. Na místech údajných masových hrobů nebylo nic, podařilo se nám druhou stranu usvědčit ze lži. Možná to mohlo někoho naštvat. Atmosféra byla hodně napjatá a stále houstla, ale říkali jsme si, že něco takového přece není možné. Hrozba tu byla, ale nebrali jsme ji úplně vážně. Jsme přece média, na ta se neútočí. Ale mýlili jsme se. Tato válka byla hlavně mediální. Pro ilustraci, sirény v Bělehradě se nejčastěji rozeznívaly v osm večer, což je čas, kdy v Americe běží hlavní zprávy. Připadali jsme si jako nedobrovolní účastníci nějaké videohry, v níž se má divákům za mořem servírovat naše krev. Víte, já vůbec nepochybuji o tom, že v bojích docházelo ke zvěrstvům, že taky neseme vinu. Když začne válka, první umírá pravda. Z kterékoli strany. Ale ať už byla naše televize jakákoli, nikdo neměl právo ji bombardovat.

Jaká byla popularita vašich politiků mezi obyčejnými lidmi? Byl Milošević oblíbený?

Ne. On chtěl být nový Tito, ale neměl charisma, postrádal cit pro měnící se dobu a svou neschopností přivedl zemi do neštěstí. Často měnil stanoviska, byl jako splašený kůň, co běží každou chvíli na jinou stranu. Kdyby dovedl spolknout svoji ješitnost a uznat samostatnost Slovinska, mohlo se o dalším vývoji jednat v jiné atmosféře, nemuselo to tak dopadnout. Se Slovinskem nebyl žádný spor o území, nebyly tam menšiny, stálo zcela mimo jugoslávský kotel. On svou úlohu absolutně nezvládl. Ublížil tím nejen Srbům, ale všem občanům Jugoslávie. Já ho nikdy nebral jako svého prezidenta.

Proč se společný stát jižních Slovanů rozpadl?

Koncem osmdesátých let se projevil nacionalismus, srbský, ale i v dalších republikách. Milošević byl možná první, ale určitě ne jediný, podobně se chovali i prezidenti Bosny a Chorvatska, Izetbegović a Tuđman, kteří se rozhodli stát velkými státníky. Podařilo se nám otevřít Pandořinu skříňku, roztočit spirálu nenávisti. Nacionalismus ve skutečnosti nemá kořeny, on pluje, chytá všechno okolo. Mnoho lidí, kteří nic nedokázali, se této metly chopili. A podle toho to dopadlo. Smutné je, že tenhle stav trvá dodnes. Sebestředný šovinismus si v těchto zemích všichni dál pěstují. Aby mohli neschopní přežít, vytvářejí nepřítele, hrozbu. Takže i když se navzájem nenávidí, ve skutečnosti jeden druhého potřebují.

Změnila se společnost za těch dvacet let?

Určitě. Všichni s nostalgií vzpomínají na devadesátá léta, ale v Srbsku a samozřejmě i v ostatních zemích Jugoslávie to bylo jedno z nejhorších období. Byli jsme pod těžkými ekonomickými sankcemi, scházely tehdy základní potraviny, léky, všechno. Příjmy byly nízké. Lidé stáli celý den někde ve frontách, aby nakrmili děti, které zůstávaly samy. Všude byla spousta zbraní, střílelo se, byla obrovská kriminalita. Ať si říká, kdo chce co chce, dnes je to o hodně lepší.

Jak hodnotíte úroveň dnešních médií v zemích bývalého východního bloku? Byli jste lepší novináři?

Objel jsem nedávno všechny země bývalé Jugoslávie a můj dojem je, že téměř každý myslící novinář je automaticky bez práce. Kdokoli s kritickým pohledem nemá v médiích místo nebo publikuje v naprosto marginálních titulech. Když má štěstí, pracuje pro zahraniční agentury. Svoboda projevu je iluze, vždy existuje nějaké omezení. V tomto se moc nezměnilo.

Chystáte se točit něco nového?

Dělám nový film o válce v Jugoslávii, ale je o tom, jak si lidé pomáhali. Nechci vysílat negativní věci, těch už jsme viděli dost. Je to o tom, že si lidé různých národností a vyznání dovedli v nejtěžších chvílích navzájem vyjít vstříc.

Jak se bude váš film jmenovat?

Přece jsme lidé.

Igor Spasov (59) Narozen v Sarajevu, profesor, producent a režisér, absolvoval střih na pražském FAMU v roce 1986. Natočil několik dokumentárních filmů, v Jugoslávii se jako první filmař zabýval kriminální problematikou. Kariéru začal před čtyřiceti lety v seriálu Horký vítr, populárním v Československu. Přednášel dramaturgii, scenáristiku a žurnalistiku, posledních sedm let působí v Česku jako producent a režisér.

Čtěte dále

další zprávy