O hadech, krokodýlech a trpaslících

07.12. 15:15 | Autor: Eva Palátová

Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější: paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Austrálii kousnuti, spolykáni a sežráni?

Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Když si tak nějak představíte všechny variace zakrnělého míšence chameleona, krokodýla, ještěrky, hrocha, hada a dinosaura, dostanete přesný obrázek toho, co tu všechno můžete zašlápnout. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci?

Již kdysi dávno si jedno zatvrzelé žebro stařičké prazemě Pangey řeklo, že se družit nebude a oddriftovalo. A to žebro byla ženská svéhlavá - madam Austrálie. Už několik desítek milionů let pádluje ve vodách jižních oceánů geneticky nedotknutá. A dodnes se tu množí a vajcorodí nejvíce kuriózních endemických zvířat na světě. Tak daleko, tak v bezpečí... Napadá vás, proč tu má tedy každá žížala jedu na mamuta?

Napovím vám. Hádejte, co zbude z půdy, na které se desítky milionů let téměř nesoptilo, nevrásnilo, nesedimentovalo? No - houby zbude. A hádejte, z čeho a v jaké naději tady tedy všechno to živé přežilo? Z houby? Takřka doslova ano. Přežilo z ničeho, přizpůsobilo se - v naději, že v devadesátý miliontý rok připádluje jiný „chápavý primitiv" (dnešní člověk) a nechá tu všechno živé sežrat králíky... Ale to už je trochu jiná historie.

Na tak chudé, žárem spalované zemi přežije živého málo. Proto tolik jedu, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní. Kdo na extrémní podmínky nešel útokem - jedovými váčky, šel na ně obranou - uskromnil se. Víte, že taková koala musí 23 hodin denně spát? Eukalyptové lístky, které chroustá, jí prostě na větší rošádu ze života víc energie nedají. Můj kamarád, šprýmař biolog si ze mě dělal šprťouchlata, že prý klokan ušetřil energii ještě kuriózněji! Údajně mu výskokem hrkne vzduch sám do plic, a tak nemusí zatěžovat žádný jiný dýchací sval. Tuto teorii bych ale doporučovala ověřit. Až budete unavení, zkuste si odhopsat z práce domů. Třeba objevíte energetickou bombu!

Některé živočišné druhy zase z úsporných důvodů nenechává matka příroda po Austrálii běhat příliš dlouho, aby toho tam náhodou ostatním moc nesnědli. Sameček myšky Antechimus žije pouze jedenáct měsíců. Deset měsíců baští a roste, pak dosáhne své puberty, rázem zapomene na jídlo a vzpomene si na ženské. Od této chvíle věnuje veškerou energii k vábení samiček na úkor spánku a potravy. Do dvou týdnů každý sameček zemře zcela vyčerpán „na sex". Hm, takový Mickey Mouse je sice věčný, ale ani si nevrzne. Tak teď kdo je na tom v myší říši lépe...

Zcela bezkonkurenční zoologický spořič energie je potom krokodýl. Víte, kolik takový krokodýl sláduje masa? Méně než člověk všeho jídla za celý týden! A tady máme onen fígl. Pratvor přežil věky, protože si dokáže utrhovat od huby. Krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Tato obdivuhodná vlastnost se, pravda, trošku nehodí v dnešní uspěchané době. Takhle se dvěma cyklistům porouchalo kolo zrovinka v severním krokodýlím australském teritoriu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi.

Jedna Američanka se strašně smála, že na severu Austrálie rejdí krokodýlové také v moři a na vzdor vtipné ceduli „Pozor slanovodní krokodýli" si šla zaplavat. Již ji nikdo nikdy neviděl. Tedy, sága o tom „Jak Amerika neakceptovala svět" pokračuje. A svět ji za to hrozně „žere".

Naše první krůčky australskou přírodou vypadaly tak, jako když pustíte koníkovi pod nohy užovku - nejraději by chodil vzduchem! Otrnulo nám záhy, jen co jsme poprvé ztratili stezku, ztratili jsme veškeré obavy, že by před nemotornou lomozící lidskou pohorkou, propadající se do půl stehen v trnitém šábčí náhodou něco neuteklo. S ladností lidského pohybu má jakýkoli pratvor spousty času, dát si šlofíka někde mimo váš Vibram.

Pláž, moře, zapadající slunce, pět spacáků pod širákem na vyhřátých písečných dunách. Můj smysl pro škodolibost mi nedal a jen co jsme se všichni zazipovali, začala jsem vyprávět pohádku na dobrou noc - historky o hadech, co v noci v chladnoucí poušti hledají teplo a zalézají do spacáků, vyhřívaných lidským tělem... Po mojí pohádce už mi z druhého konce naší přírodní ložnice záhadně nepřišla jediná vzácná kolující láhev vína.

Takže, jak vidíte, vyplašit hada lehké je, ale vystrnadit brouka z hlavy, to už taková brnkačka není. Všichni usnuli, jen já najednou nemohla spát. Začala jsem se bát... Příště to zkusím o Sněhurce, trpajzlíci ve spacáku snad nikoho neurazí :-).

Autor: Eva Palátová