Honěná na kajdistického řezníka. XLI. díl

Abú Musab ze Zarky, az-Zarkáví, šel ve své válce za sunnitský emirát v Iráku proti všem.

Před hanebným koncem zachránila Ahmada, budoucího Abú Musaba, jedna ze sester, která mu otevřela jeho muslimské oči. Na podzim roku 1989, v době, kdy už Rusové byli pryč, odjel do Afghánistánu na džihád proti Nadžíbulláhově režimu, který tam vojáci s padající žlutou hvězdou po sobě zanechali Alláhovi napospas.

Stal se z něho mudžáhid tvrdého ražení a otec rodiny se dvěma manželkami. Otec té druhé se sám dal na dráhu sebevražedného atentátníka, který se v srpnu 2003 odpálil v iráckém Nadžafu před mešitou imáma Alího (viz předešlý díl seriálu).

Pravděpodobně roku 1991 nebo 1992 se mudžáhid Ahmad vrátil do Jordánska. Dal se dohromady s lidmi usilujícími o svržení hášimovské monarchie a nastolení theokratického emirátu. Byl dopaden a roku 1993 odsouzen na patnáct let do vězení. Svým radikalismem si vydobyl mezi kumpány za mřížemi úctu.

Rod al-Chalájla kmene Baní Hassán má v jordánské armádě a byrokracii jistý vliv a při amnestii roku 1999 byl Abú Musab propuštěn s tím, že se nikdy nevrátí do Jordánska.

Světový terorista

Odjel do pákistánského Péšávaru a zřejmě už roku 2000 se objevil v Herátu na západu Afghánistánu. Začal tu provozovat výcvikový tábor mudžáhidů a zde se také z Ahmada Fadíla an-Nazála al-Chalájly stal Abú Musab az-Zarkáví.

Roku 2001 byl v nepřítomnosti v Jordánsku odsouzen ke svému prvnímu ze tří trestů smrti. Následujícího roku se pravděpodobně přes Sýrii vrátil domů, ale brzy odešel kamsi do severního Iráku při iránských hranicích, kde "provozoval" náborový tábor pro bojovníky džihádu. Muselo se tak pravděpodobně dít se shovívavostí režimu Saddáma Husajna, kterým se sunnitský ultrakonzervativec hodil jako postrach pro šíity a liberální Kurdy.

Americké rozvědky v tom ale viděly důkaz pro přímé spojení iráckých baasistů s kajdisty, jak argumentoval před celým světem v únoru 2003 Bushův ministr zahraničí Colin Powell.

Abú Musab se tím stal všeobecně známým padouchem. Jeho tábor Američané v březnu 2003 během útoku na Irák vybombardovali. Není známo, že by se az-Zarkáví-Zarkavský se svými lidmi podílel na bojích proti americké armádě; zdrženlivost, která mu zůstala do konce jeho dnů.

Několik rukojmí později sťal Abú Musab vlastní rukou a udělal si jméno nesmiřitelného kruťase. Informace, že se zdržuje se svými muži ve Fallúdži, vedla Američany na podzim 2004 k mohutné vojenské operaci, během níž bylo třistatisícové město v podstatě vylidněno (viz předešlé díly).

Válka s Abú Musabem

Všeho moc škodí a Zarkavského brutalita se obracela i proti sunnitům. Koncem ledna 2006 se od Kajdy odvrátilo několik sunnitských kmenů v Iráku. Jejich "velká rada" v provincii Anbár, kde padlo nejvíce z amerických vojáků, rozhodla o tom, že Jordánec Abú Musab bude vyhnán ze země.

Několik týdnů předtím se zmocnil 49 sunnitských rekrutů do vládního vojska v hlavním městě provincie Ramádí a jednoho po druhém zavraždil výstřelem do hlavy. Patřili vesměs k rodinám místních hodnostářů.

Šajch Usáma al-Džida'an, hlava kmene al-Karabila v Kájmu u syrských hranic, pro internetovou podobu časopisu Spiegel tehdy řekl, že usnesení kmenové rady znamená začátek války iráckých sunnitů s Abú Musabem. Jordánec dostal označení takfírí čili odpadlík, který bojuje s jinými muslimy, protože je nemá za pravověrné.

Předseda tehdejší bagdádské vlády Ibráhím Dža'afarí (šíita) se dohodl s anbárskými předáky, s americkým velícím generálem Georgem Caseyem a velvyslancem Zalmayem Khalilzadem, že policie a armáda v provincii budou pod místním velením, pokud se jim podaří udržet v oblasti klid; to znamená nebojovat se šíity a vyhnat Abú Musaba.

Američané se měli v takovém případě stáhnout z provincie, která patří ke kmenovým oblastem sunnitského vzdoru. Tím byl položen základ pozdějšího postupného předávání provincií do rukou místních samospráv, které předcházelo vyklizení Iráku.

Zničení Askarího mešity v Sámaře v únoru 2006 potvrdilo, že ultrakonzervativní takfírové se snáze trefují do šíitů než Američanů.

Já po tobě chlebem...

Šíitské protiúdery pak byly stejně tvrdé. V březnu 2006 ve východním Bagdádu šíitští ozbrojenci, někteří v policejních uniformách, unesli tři desítky zaměstnanců jedné bezpečnostní agentury, jakých je ve městě prý na 350. Kanceláře "vybílili" a zajatce vzali s sebou.

Firma, která střeží mobilního operátora Irakna ze skupiny egyptského Orascom Telecomu, patří příbuznému viceprezidenta Ghazího al-Javary (sunnita).

O kontrolu nad agenturami usiloval tehdejší ministr vnitra Bajan Bákir Súlagh (turkmenský šíita), dnes ministr financí v Málikího vládě. V přepadené agentuře bylo zaměstnáno hodně vysokých důstojníků baasistického režimu. Pomsta na sebe nedala čekat: kdosi unesl ministrovu dceru.

Únosy: krvavé manifesty a výnosný obchod

Spektakulární únosy cizinců vypukly v dubnu 2004. Nejprve okázalé brutální vraždy, později zřejmě po vzoru kolumbijských geril pro "obchodní" účely. Během nejlepší "únosové sezony" od března 2003 do konce roku 2005 bylo jato více než tisíc Iráčanů a více než dvě stě cizinců, Evropanů i Arabů, z nich nejméně šedesát bylo zavražděno. 9. dubna 2004 byl prvním uneseným americký šofér kamionu Thomas Hamill. Za tři neděle se mu povedlo utéci. 14. dubna zavraždili zarkávíovci "na kameru" prvního Evropana, Itala Fabrizia Quattrocchiho (36), pracujícího pro bezpečnostní agenturu. Tři další rukojmí propustili. 11. května byl před kamerou Zarkávím sťat obchodník Nicolas Berg (36). 4. února 2005 byla unesena, nikoli však kajdisty, italská reportérka Guiliana Sgrena, po měsíci propuštěna; přitom byl Američany zastřelen agent italské tajné služby Nicola Calipari. Novináři a pracovníci humanitárních společností byli vládami a firmami obvykle vypláceni. První zavražděnou ženskou rukojmí byla Margaret Hassanová (59) z Británie, unesená 19. října 2004 a později zastřelená. Politickým požadavkům únosců ustoupila pouze filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyová za uneseného šoféra Angela de la Cruze: stáhla filipínský kontingent "o několik dnů dříve, než se plánovalo" (2004). Džihádistické únosy začaly roku 2000 v jihovýchodní Asii: v Malajsii byli uneseni turisté a odvlečeni na filipínský ostrov Jolo. Vykoupil je libyjský plukovník Kaddáfí, který má mezi protivládními partyzány od osmdesátých let velké slovo. Roku 2003 byli na alžírské Sahaře uneseni němečtí turisté a vláda vykoupila 14 lidí za pět milionů eur. Od té doby jsou únosy běžným jevem v Nigeru, Mauretánii, Jemenu a pochopitelně v paštunských oblastech.

Čtěte dále

další zprávy