Vesnice žije jen z Vánoc. Po celý rok

Co by kamenem dohodil od hraniční čáry leží na saské straně Krušných hor pozoruhodný úkaz - víska Seiffen o necelé tisícovce domácností, kam ročně zavítá až půl milionu návštěvníků a kde Vánoce nikdy nekončí.

Proč? Stačí si počkat na soumrak, a hned je jasněji - a to v mnoha ohledech. Jakmile se krajina pohrouží do tmy, začnou se na úbočích pod horou Schwartenberg mihotat malá světýlka. Jedno po druhém se rozsvěcují svícny a světelné oblouky ve všech oknech, kam oko dohlédne. Tak jako jinde snad všechny cesty vedou do Říma, v saském Krušnohoří všechny evidentně neomylně vedou do Seiffenu.

"Und noch eine schöne Adventszeit, užijte si čas adventu!" Cink! Ding dong! V žádném z mnoha desítek vánočních obchůdků lemujících seiffenskou hlavní a několik přilehlých uliček vás nevyprovodí bez roztomilé průpovídky, ať už odcházíte s prázdnou, nebo obtěžkáni pečlivě zabalenými krabicemi plnými Vánoc.

Ve vesnici, která má sotva dva a půl tisíce obyvatel, se stovka rodinných firmiček uživí výrobou a prodejem jediného druhu zboží - vánočních ozdob, jako jsou dřevěné svícny, stromečky, louskáčci, kouřoví panáčci a stěžejní symbol místních Vánoc: světelné oblouky a pyramidy. Seiffen, to je prostě úkaz. Pro někoho ztělesnění kýče a komerce, pro jiného romantiky, jaká se jen málokde najde.

Známý belgický novinář a překladatel z němčiny Geert van Istendael byl ze Seiffenu tak vedle, že mu dokonce věnoval celou kapitolu ve své knížce esejů Moje Německo. "Je to, jako by ta všudypřítomná světýlka sborově a jednohlasně spolu s prskajícími svíčkami a šustícím balicím papírem bez přestání skandovala heslo, které odemyká přístup k prazákladům německé kultury," komentuje Belgičan adventní dění u sousedů se směsicí úžasu a obdivu.

"Po Vánocích a Novém roce přicházejí Velikonoce - s nimi ještě Němec dokáže žít. Ale potom, potom... proč se proboha musí Německo každý rok vypořádávat s něčím takovým, jako je léto? Z léta je Němec bezradný. Léto Němec nechápe. Léto patří k Německu jako sluneční krém k lednímu medvědu!" glosuje.

A proto se už od léta v Německu žije adventem - alespoň tedy v Seiffenu. Nejvzácnější kousky z místních dílen byste totiž těsně před Vánoci hledali v obchodech marně. Patří mezi ně například proslulé světelné pyramidy - věže s otáčivými patry, na nichž před zraky defilují postavičky z Betléma, andílci, horníci v tradičních mundúrech či malí koledníci. Ty největší z nich, poháněné motorem, váží kolem třiceti kilogramů a dosahují velikosti člověka. Těm, kdo si rádi vychutnají duch Vánoc, stojí za to zaplatit za ně i dobré čtyři tisíce euro - téměř sto deset tisíc korun.

"Taková pyramida de facto nahrazuje vánoční stromek. Svítí, její patra se neslyšně otáčejí. Po Vánocích se složí do krabice velikosti lednice, kde bez problému přečká léto. Těsně před svátky ji ale neseženete, děláme je dlouho dopředu na objednávku," vysvětluje Ringo Müller, jehož stejnojmenný rodinný podnik v Seiffenu funguje už více než 115 let. Zakázek na obří pyramidy přijme každý rok kolem dvaceti, nejdál jedna z nich doputovala až do Tokia, kde nyní zdobí místní radnici.

Vánoce přísně tajné

K Wolframu Reicheltovi, který v Seiffenu provozuje penzion, se hosté před Vánoci vracejí pravidelně. Užít si světélkovou show zdobených vesnických oken, popít dobrý svařák před radnicí, zajít na adventní koncert do místního kostelíku. A doplnit kolekci vánočních dekorací.

"Často mi to tu vyskládají na stůl, ať jim schválím, že dobře nakoupili," směje se starousedlík. "Bývají to nákupy i za tisíce eur! Jezdí sem pro ně hosté z celého Německa i z ciziny," říká přívětivý šedesátník, který si ještě dobře pamatuje, jak kousek od jeho domu vedla železná opona, která oddělovala NDR od Československa. Vánoční ozdoby byly hitem už tenkrát, akorát se to prý nesmělo vědět. "Bylo to přísně tajné! Lidé, kteří tu v dílnách vyráběli vánoční ozdoby, o tom nesměli mluvit, všechno šlo na vývoz za západní marky, my jsme měli utrum," vzpomíná.

Ringo Müllerovi bylo v době revoluce teprve dvacet let, ale tu dobu si vybavuje též. "Všechno, co jsme tehdy vyrobili, jsme museli předat podniku státního obchodu, jako výrobci jsme neměli žádný kontakt ani s prodejci, ani se zákazníky." Měli štěstí, že jim dílnu komunisté neznárodnili, jako to udělali u jiných, ale museli se naučit pracovat s pětiletými plány. "Sdružení soustružníků nám diktovalo, co máme vyrábět, a přidělovalo nám dodávky dřeva. Většinou bylo těžké s nimi vystačit," říká.

Dnes má ve vesnici dvě dílny o rozloze tři tisíce metrů čtverečních, čtyřicet zaměstnanců a katalog se 450 různými položkami. Každý čtvrtý artikl jde na vývoz - nejčastěji po internetu do Rakouska, Švýcarska, USA, Kanady, Hongkongu a Japonska. Jeho místní obchod má otevřeno každý den v roce, což je na Německo velice neobvyklé. A stále častěji do něj prý zavítají i Češi.

Vánoci to ostatně nekončí v Seiffenu téměř u nikoho. Věhlas rukodělné práce malé obci zaručuje navzdory koncentrované konkurenci odbyt po celý rok. O kousek dál právě skončil vánoční koncert místních pozounistů a pěveckého sboru a davy lidí se z půvabného osmihranného kostelíku přelily zpátky do lákavého třpytu adventního snění za okolními výlohami. V jedné z nich prodavačka sundává z police dobrých třicet centimetrů vysokou dřevěnou postavičku krojovaného horníka, který třímá v ruce elektrickou svíčku.

"Ten už byl poslední," říká bodrá padesátnice s omluvným úsměvem zklamaným zájemců ve frontě. "To víte, jde to na dračku. Nejlepší máte přijít si všechno pořídit v létě, abyste měli klid a nikdo do vás nešťouchal. A budete mít větší výběr, všechno bývá skladem. Tak na shledanou, und noch eine schöne Adventszeit, užijte si adventní čas!"

Světlo ze štol

Havíři v parádních mundúrech jsou ostatně v Seiffenu nepřehlédnutelní. Ti dřevění, často ve dvojici s okřídleným andělem, prosvěcují kontury potemnělých oken, jejich protějšky z masa a kostí v době adventní mašírují po vánočním rynku a s písní na rtech upomínají na slavnou hornickou minulost vesnice, která dala základ její vánoční přítomnosti.

Okolí vísky rozložené podél horského potoka na úpatí hory Schwartenberg bylo bohaté na cín a jiné kovy, které se zde ve středověku dobývaly rýžováním potoční vody - odtud název Seiffen. Když se zásoby ztenčily a havířská kladiva na konci osmnáctého století dotepala, zůstali bez práce i dřevorubci či tesaři, jejichž trámy zpevňovaly hornické štoly - museli se naučit pracovat se dřevem v mnohem menším měřítku.

Od konce 19. století tak začaly v Seiffenu vznikat dřevěné hračky, nábytek pro panenky, škatulky všeho druhu - a vánoční ozdoby. Jejich symbolem se staly zejména světelné oblouky, které upomínají na slavnostní okamžik před poslední pracovní šichtou před Štědrým večerem. Havíři, kteří za ubývajících dnů v této části roku při mnohahodinové šichtě pod zemí nikdy nespatřili sluneční světlo, v ten den věšeli svoje lucerničky do trámoví vstupního oblouku podzemní štoly jako symbol světla a naděje.

Dnes světelné ozdoby krušnohorských mistrů řezbářů zdobí okna po celém Německu. Prosvětlit dobu adventu přitom není levný špás - a to nejenom kvůli pořizovací ceně řemeslných svícnů, které začínají na padesáti eurech (cca 1350 Kč) a lehce se dokážou vyšplhat až několikanásobek. Německý týdeník Die Zeit si dal práci, aby propočítal, kolik se vlastně na adventních světýlkách protopí energie.

V rozmezí pěti týdnů od prvního adventního víkendu až po Tři krále podle něj prosvítí průměrná německá domácnost o 190 kilowat hodin navíc, což je zhruba polovina jejího ročního odběru elektřiny. Převedeno do řeči ekonomů - adventní světýlka prosvítí v Německu tolik energie, kolik by stačilo na roční provoz zhruba 140 000 domácností. Spotřebují tak výkon jedné atomové elektrárny střední velikosti.

Řemeslo zakleté v obruči: Mezi kuriozity seiffenských tradic patří i ozdoby vyráběné z dřevěných obručí technikou zvanou reifendrehen. V dochované soustružnické dílně z roku 1760 v jedné z mnoha chalup zpřístupněných v místním skanzenu dodnes ohýbá záda Hans-Günter Flath. Z obruče poháněné vodním náhonem pod jeho prsty vlají dřevěné spirálky tloušťky papíru. V lokýnkách se vlní, spadají přes okraj soustruhu, roh místnosti je jimi vyskládaný do výšky více než jednoho metru. Flath kouzlí dlátem do vnitřní strany otáčející se obruče zvířátka, která budou zdobit betlémy a svícny všeho druhu. Pracuje de facto naslepo, prsty musejí cítit i tu nejmenší odchylku. "Když odjedu na dovolenou, tak mi trvá dalších čtrnáct dní, než se do toho zpátky dostanu," vypráví, když sundává smrkovou obruč ze soustruhu. Povedla se? To zjistí, až když dřevo jemným pohybem nože rozkrojí jak bábovku. Na průřezu obruče se vyloupne profil srnky - řezbář zvířátka odkrajuje z vlhkého profilu obruče v několikamilimetrových odstupech. Podobně jako on tu ještě do sedmdesátých let dvacátého století hospodařil poslední majitel tohoto unikátního vodního obručového soustruhu Paul Preißler. Po jeho smrti dílna přešla pod ochranná křídla místního skanzenu Freilichtmuseum. Padesátník Hans-Günter Flath se obává, že své řemeslo už nebude mít komu předat. "Je to filigránská práce, do které se dnes už nikomu nechce a kterou se nedají vydělat kupy peněz," poznamenává, zatímco právě vysoustružená zvířátka skládá vedle sebe na pracovní stůl. Za posledních patnáct let si prý všímá i upadajícího zájmu dětí, které prý mnohé ze zvířátek už ani nepoznají. "Nepodobají se těm, která jim běhají po obrazovkách tabletů a smartphonů," glosuje s povzdechem Flath.

Čtěte dále

další zprávy