Uprchlický cirkus Idomeni aneb Život v blátě a špíně

26.03. 17:11 | Autor: Tomáš Vlach

Přes železniční stanici Idomeni jezdily kdysi mezinárodní expresy z Athén do Evropy. Dnes se název této řecké vesnice na hranici s Makedonií stal symbolem uprchlické krize. Tisíce lidí tu v otřesných podmínkách čekají, až jim Evropa opět otevře své brány. Marně.

Mohamed Záhir se dívá na oblohu, ze které za chvíli začnou padat velké kapky deště. Vzduch je cítit po vodě a to signalizuje, že člověk za pár minut promokne na kost a pole se stany se změní v malá jezírka. Perspektiva vody po kotníky očividně zajímá Mohameda víc než to, co se stalo včera v Bruselu. "Vidíš, v Damašku máme takové věci pořád. Daeš, to je zlo a my před ním taky utíkáme!" nazývá přitom Islámský stát arabským jménem a gestem jemně naznačí podřezávání krků. Chabými zásobami angličtiny už nedokáže pochopit, že útoky takzvaného Islámského státu můžou definitivně zmařit jeho naděje na nový život v západní Evropě, protože společnost se čím dál víc bojí a uzavírá.

Neštěstí druhé vlny

Migranti se hřejí u ohně. Nervy jsou napjaté k prasknutí. Den předtím se tu běženci pokusili upálit, kolemjdoucí je včas uhasili dekami, a tak jsou nyní v athénské nemocnici. Jde o protest zoufalých lidí v zoufalé situaci. Téměř všichni zdejší běženci už mají na Západě někoho, kdo přišel ještě v létě po "výzvě" kancléřky Angely Merkelové, když hranice byla volně průchodná. Teď jde o druhou vlnu, která však uvízla před makedonským plotem s přibouchnutými bránami.

Samostatně cestující mladíci, kteří v létě a na podzim vyvolávali množství otazníků, totiž často byli jen předvojem, který rodiny posílaly na prověření cesty. V pořádku se dostali do Německa, Dánska či Skandinávie a dali vědět domů: sbalte věci, prodejte dům a jeďte. Jenže to už začalo zavírání hranic, a tak rodiny skončily v Řecku nebo jsou třeba ještě na cestě ze Sýrie nebo Afghánistánu. Na Idomeni člověka proto překvapí obrovské množství dětí včetně úplně malých miminek, staří lidé a invalidé, jasný projev toho, že cestují celé rodiny.

Rodina v uprchlickém táboře.

Asi nejznámějším kempem je železniční stanice. Stany jsou tady všude, na peróně, mezi kolejemi i na okolních polích. Vlaky už tu několik týdnů nejezdí, naštěstí, protože kam se podíváš, běhají děti. Zdá se, že na rozdíl od dospělých mají ze spaní v namačkaných stanech a vaření na ohni v ubohých plechovkách mimořádný zážitek. Navíc mnohé poprvé v životě vidí skutečný cirkus, každý podvečer ho ve speciálním obrovském stanu provozují němečtí dobrovolníci.

Idomenské uprchlíky začala řecká vláda stěhovat do jiných táborů. Buď do nově vybudovaných stanových městeček, nebo na stadiony, do svatebních hal, či na opuštěné vojenské základny. Problém je, že se tam zatím nevejdou všichni, a tak mnozí běženci musí existovat v provizoriu. Úřady jim sice nabízejí návrat do Athén, ale podmínky tam nejsou o nic lepší. Navíc obyvatelé táborů nechtějí od hranice, stále doufají, že se ještě otevře a budou moci projít.

Tudy cesta nevede

Nově připlouvající migranti mají alespoň nějakou, byť neveselou perspektivu v podobě deportace, ale ti z Idomeni jsou na tom ještě hůř. Na 50 tisíc běženců, kteří v Řecku uvízli na podzim mnohdy při cestě za svými rodinami, není součástí žádné dohody a nikdo je nechce. "Zůstanou tu roky," věští Brian, který pracuje v Idomeni pro jednu z humanitárních organizací. Čtěte TÝDEN!