Sekretářka Goebbelse: Mám strach, historie se může opakovat

18.08. 15:00 | Autor: - mar -

Bývalá Goebbelsova sekretářka Brunhilda Pomselová je pravděpodobně posledním žijícím člověkem, který byl součástí užšího nacistického vedení, i když jen nepřímo. Přesto se provinile necítí. Nemá prý proč, o zvěrstvech páchaných během války údajně nevěděla. "Nikdo mi nevěří, že jsem nic netušila. Všechno bylo přísně tajné," poznamenala sto pět let stará žena ke svému životnímu příběhu, který poskytla britskému webu The Guardian na filmovém festivale v Mnichově, kde měla premiéru i její zfilmovaná zpověď.

"Vždy jsme věděli, kdy dorazí. Sami jsme se ním ale často do styku nedostávali. Nemohli jsme mu klást žádné otázky. Někdy se na návštěvu stavily jeho děti, kterému v práci vždycky udělaly radost. Byly zdvořilé, klaněly se nám a nikdy si s námi nezapomněly potřást rukou," začíná její vyprávění o tom, co během války zažívala. I když od té doby uplynulo mnoho let, je to poprvé, co se o tom více rozmluvila. Nejdříve před kamerou, a pak i pro britský deník. Již v roce 2011 poskytla krátký rozhovor pro německý Bild.

Goebbelsově někdejší sekretářce je sto pět let. Proč promluvila právě teď? Odpověď je nasnadě. Má strach ze současné situace ve světě. Bojí se, že by se válečná zvěrstva mohla opakovat. "Už mi zbývá ze života jen málo. A já doufám, že mi zbývá jen pár měsíců, ne roků," říká otráveně. "Jsem ráda, že nemám děti, že se nemusím o nikoho bát," dodává. "Svět se zase hroutí. Jako tenkrát. Mám strach, že se historie může opakovat," povzdechla si s tím, že otevřenou zpověď bere jako zúčtování se svým svědomím.

"Chovali se ke mně pěkně," přiznává v reakci na zmínku o Goebbelsově rodině. Že byla součástí nacistické propagandy, nepopírá. "Mezi mé úkoly patřila i manipulace s čísly padlých vojáků v Polsku. Statistiku jsem musela tlačit dolů, aby to neudělalo špatný dojem na veřejnost. Stejně tak jsem uměle navyšovala počty znásilněných žen rudou armádou. Bylo to moje zaměstnání. Bylo to bizarní," komentovala svou účast na kampani vedenou "jejím šéfem" Josephem Goebbelsem. Práci pro vůdce propagandy však brala jako odměnu za svou práci pro německou státní televizi. "Byla jsem nabídkou polichocena. Ke Goebbelsovi jsem odcházela jako nejrychlejší písařka," dodala.

Film Německý život vznikl jako výběr z třiceti hodin rozhovorů s ní. Výslednou kompilaci bere jako zrcadlo svého života, do kterého ráda pohlédla. Sama si z něj uvědomila, co udělala během této komplikované doby špatně. Ale zároveň odmítla, že by měla na masakrech nějaký podíl. "Opravdu jsem dělala jen svou práci," hájí se.

"Byla jsem mladá a naivní. Neměla jsem moc na výběr. Hodně lidí říká, jak by se nacismu postavili. Ale nežili v té době. Tahle ideologie tehdy působila až kouzelně," vysvětluje pro britský web proud svých tehdejších myšlenek. "Hodně mě ovlivnila také vojenská výchova mého otce, který bojoval v první světové válce. Zůstal ve mně smysl pro povinnost," snažila se ospravedlňovat.

Goebbels byl podle Pomselové vynikající herec. Poslední dny války trávila stejně jako její kolegové v mnichovském protiatomovém krytu. Zmínila se i o opíjení alkoholem, jehož sháňku měla na starost. To drželo přítomné "mimo realitu" a dělalo život pod zemí snesitelnější. "Když nám Goebbelsův asistent přišel 30. dubna říct, že Hitler spáchal sebevraždu, věděli jsme, že je konec. Když přišel o den později, že ho následoval i Goebbels, tak jsme se ho ptali: Co manželka, co děti? Jen sklonil hlavu a roztřesený dodal, že ty také," popisovala závěrečné chvíle druhé světové války.

Poté jí a dalším asistentkám nezbývalo nic jiného, než se vzdát. Rozřezaly bílé pytlíky na potraviny, použily je jako vlajku a vzdaly se Rusům. Následovalo zatčení, při výsleších vše doznala. "Nemělo cenu zapírat. Řekla jsem, že jsem byla písařkou pro Goebbelse na ministerstvu propagandy. Dostala jsem pět let, které jsem strávila v ruských zajateckých táborech. "Až po návratu zpět do Berlína jsem se dozvěděla o holocaustu," dodala.

Po propuštění ze zajetí se Pomselová nadále věnovala činnosti, kterou uměla nejlépe. Pracovala ve státní televizi, kde se v administrativě vypracovala do nejvyšších možných pater. Dělala sekretářku programovému řediteli. Hodně cestovala a měla velmi dobrý plat. S minulostí se ovšem začala vypořádávat až na sklonku života. "Když v roce 2005 odhalili památník obětem holocaustu v Mnichově, vydala jsem se tam. Šla jsem do informačního centra a zajímala jsem se o osud kamaráda ze školy, o němž jsem věděla, že byl židovského původu. Muž z informací dlouho procházel seznam obětí z koncentračních táborů, až ho našel. Byl deportován do Osvětimi v roce 1943 a o dva roky později, na sklonku války, byl podle dostupných údajů prohlášen za mrtvého," zakončila své vyprávění.

Foto: ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl, Youtube.com, ČTK/imago stock&people/imago stock&people

Autor: - mar -