Otevírá se hranice pod Araratem, zapadlé kouty ožijí

11.10. 13:00 | Autor: - mav -

Turecko-arménské vztahy se pomalu začínají zlepšovat, oficiálně to potvrdili ministři zahraničí obou zemí, když v sobotu podepsali dohodu o obnovení diplomatických styků a o otevření hranice.

Pro každodenní život zapadlých oblastí by otevření mělo přinést nové impulzy, přesto mnoho lidí z obou stran a k tomu ještě z Ázerbájdžánu proti tomu protestuje z ideologických či národoveckých pohnutek.

V Alicanu se nic nehýbe. Turečtí vojáci koutkem oka hlídají hranici s Arménií ve strážnici, kterou obrůstá plevel. Arménská celnice na druhé straně je už v troskách, z nazlátlých polí tu a tam ční strážní věže. Byť to tak nevypadá, alicanská brána by se mohla do konce roku po patnácti letech znovu otevřít a vzkřísit tuto starobylou komunikační osu, píše francouzský deník Le Monde.

ČTĚTE TAKÉ: Turecko a Arménie dohodu se zpožděním podepsaly

Dnešní Kars. Jeho arménský původ by hádal jen málokdo. Hraničnímu městečku na turecké východní hranici, nedaleko hory Ararat, vévodí čtyřicetimetrový pomník. Mramorový meč obklopují turecké vlajky, vzdává hold "tureckým mučedníkům, obětem arménských masakrů".

V muzeu hned vedle tlí knihy vlhkostí, řazené na policích bez ladu a skladu. Týkají se muslimských vesničanů zabitých v roce 1918 právě ve zdejší oblasti, stejně jako atentátů na turecké diplomaty. Ty měla v 80. a 90. letech na svědomí komanda Tajné arménské armády pro osvobození Arménie.

Pomník odhalili v roce 1999 jako odpověď Turecka na nátlak, aby uznalo genocidu z roku 1915, kdy zahynul až milion a půl Arménů a mnoho dalších bylo vyhnáno z domovů. Ankara přiznává masakr stovek tisíc Arménů, ale popírá, že by byly plánované, a k tomu kontruje opačnými obviněními.

V Jerevanu protestují proti ústupkům Ankaře. "Je to genocida Turků Armény," tvrdí Göksel Gülbey, předseda "asociace boje proti lživým arménským obviněním". Někdejší představitel ultranacionalistické milice Šedí vlci, která sama má na svědomí pár set vražd, nechce ani slyšet o sbližování turecké vlády s arménskou.

"Turecko a Ázerbájdžán jsou dva státy jednoho národa. Jestli se hranice otevře, Ázerbájdžán ztratí svůj hlavní prostředek nátlaku na Arménii," lituje Gülbey.

Fotbalová diplomacie

Polovina obyvatel nedalekého města Igdiru je ázerského původu a vládní politika se tu rovněž setkává se silnou opozicí. "Dokud nebudou vrácena okupovaná území Náhorního Karabachu a dokud se uprchlíci nevrátí, budeme proti. Byla by zrada ignorovat tyto skutečnosti," prohlašuje Serdar Ünsal, člen ázerské asociace a korespondent veřejnoprávního Tureckého rozhlasu a televize.

Arménští uprchlíci z Osmanské říše čekají na loď. Ázerská komunita se mobilizuje ve všech městech pohraniční oblasti. V Karsu, o něco dál na sever, se ve velkém protestovalo proti "fotbalové diplomacii" arménského prezidenta Serže Sarkisjana a jeho protějška Abdullaha Güla, kteří si vyměňují návštěvy na kvalifikačních utkáních na mistrovství světa v příštím roce.

Konzul Ázerbájdžánu v Karsu je rovněž přístupem Ankary zklamaný: "Ten protokol slouží pouze zájmům Arménie," protestuje. "Ale mezi Tureckem a Ázerbájdžánem existuje krevní pouto. Oni (Arméni) nás napadli, poněvadž jsme turecký lid," naráží na zamrzlý konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o exklávu Náhorní Karabach.

Jenže pohraniční regiony severovýchodního Turecka zůstávají obklíčené. Vesnička Halikisli zahnívá na břehu hraniční řeky Araks, ve vojenské zóně nepřístupné cizincům. Na druhém břehu je situace stejně bídná.

Ve východních tureckých provinciích žije mnoho Kurdů, spíše chudých. Dvě osady jsou od sebe oddělené šestnáct let, spojuje je pouze lanovka. Postavili ji obyvatelé, ale zůstává rezervována pro úřady - a i ty ji používají jen jednou dvakrát do roka, jak říká nevrlý starosta.

V Karsu jsou příjmy pětinové proti celotureckému průměru a práci nemá víc jak polovina obyvatel. Jediná továrna vyrábí cukr, v obchodech lze nalézt jen místní produkty med, jablka, sýr. Ale s otevřením hranic by Kars mohl snadno ožít a vypracovat se.

Železnicí až na Sibiř

"Tady je pro otevření 90 procent lidí. Mohl by se obnovit železniční provoz mezi Karsem a Gjumri z druhé strany a tím se otevřít cesta do Střední Asie, až na Sibiř," vysvětluje Alican Alibeyoglu, místní podnikatel a bojovník za arménsko-turecký dialog. "Přinejmenším šest milionů tun zboží by mohlo proudit od roku 2010. V Karsu se vyvine turistika a ruiny Ani (dávné hlavní město Arménie) budou mezi nejdůležitějšími destinacemi Arménů."

Arménská katedrála v Ani, z roku 1001. Nyní je v Turecku. Iniciativy na podporu kulturní sblížení se v Karsu množí. Před pěti lety podepsalo petici za otevření 50 tisíc lidí, starosta tehdy zorganizoval kavkazský festival, kterého se zúčastnili i umělci z Arménie. Nechal také vyrobit monumentální skulpturu, dvě sevřené ruce symbolizují přátelství. Není však ještě dokončená a je otázkou, jestli ji nynější starosta nenechá zase odstranit.

Podnikatel Fuat Doganay soudí, že smíření s Arménií vyžaduje především přísnou sebekritiku, včetně otázky genocidy. "Společnost, která nedokáže tuto otázku vyřešit, se nemůže očistit. Je třeba přijmout svou odpovědnost, a pokud přijde na odškodňování obětí, musí se zaplatit," citoval jej Le Monde. "Německo svůj problém vyřešilo už dávno. My můžeme také žádat o odpuštění, to není ostuda. Naopak, byla by to čest."

Autor: - mav -