"Obcházela nás smrt." 13letá uprchlice o hrůzách útěku přes moře

07.10. 20:00 | Autor: ČTK

Malá dívka pláče potom, co s rodiči dorazili na břehy Řecka (ilustrační foto).

Núr nikdy neviděla moře a rozhodně se na něm nikdy neplavila. Přesto si v půl páté ráno jednoho nedávného dne spolu s rodiči a třemi mladšími sourozenci navlékla záchrannou vestu sotva silnější než svetr a nasedla do člunu. Po souši se rodině podařilo dorazit z Bagdádu na turecké pobřeží, pak ji čekala plavba do Řecka, napsal list The Washington Post.

Vlny byly vysoké a drsné a narážely do přeplněné lodě. "Hodně jsem plakala. Myslela jsem si, že zemřeme," říká třináctiletá irácká dívka Núr, která je jednou z tisíců lidí mířících napříč Evropou ve snaze najít bezpečnější život. Muž, který řídil jejich loď, nechtěl přistát u řeckého ostrova Lesbos, a tak všem nařídil, aby vyskočili asi třicet metrů od pobřeží. Voda jim sahala až nad hlavu.

"Měla jsem příšerný strach, když mi táta řekl, že musím vyskočit," vypráví Núr se slabým úsměvem v "dětském prostoru" v srbském hlavním městě Bělehradu, který vede Dětský fond OSN UNICEF a dánská Rada pro uprchlíky.

Imigranti z Pakistánu přijíždějí na lodi (ilustrační foto). Do Evropy už v letošním roce podle dostupných údajů dorazilo více než půl milionu uprchlíků a migrantů. Většina z nich pochází ze Sýrie sužované válkou mezi režimem prezidenta Bašára Asada a Islámským státem, anebo z Iráku, kde sílí boje mezi ozbrojenci a Islámským státem.

Třetinu až polovinu uprchlíků tvoří děti, které - stejně jako Núr - uvádějí, že pro ně byla naprosto nejhorším zážitkem plavba přes Egejské moře. Ale pro děti na jejich velmi nebezpečné cestě do západní Evropy číhá řada dalších důvodů, proč se bát - od bezskrupulózních pašeráků přes makedonské zloděje a maďarské policisty až po nocování pod širým nebem v zimě a dešti.

Tyto zkušenosti si na dětech vybírají značnou daň. A typickým zvukem, který se ozývá na hranicích na Balkáně i ve střední Evropě, je dětský pláč. Malá část dětí na tuto zkušenost doplatí posttraumatickým stresovým syndromem, ale mnoho dalších, kterým se tato psychická traumatická porucha vyhne, bude zažívat úzkostné stavy a strach. Což je problém, který lze zvládnout, pokud se k němu přistupuje správným způsobem.

Dětský prostor

Dětský prostor vznikl ve světlé místnosti nevyužívané kancelářské budovy nedaleko parku v Bělehradu, kde táboří uprchlíci a běženci. Tady si děti mohou kreslit, tvořit z modelíny, pobíhat kolem nebo hrát stolní hry. Je to místo, kde mohou být dětmi a nemusejí myslet na to, jak všechny své věci nakládaly do lodí nebo vlekly přes kukuřičné pole.

Núřina matka Šajma sem dovedla své čtyři děti, aby je alespoň na chvíli dostala pryč z deště, který proměnil parky v bažiny. A zatímco si děti hrály, vzpomínala na nejhorší část jejich cesty.

"Ti malí celou dobu nahlas plakali. Na té plavbě nás obcházela smrt," dodala. Šajma s manželem Riádem, který pracoval jako dopravní policista v Bagdádu, uprchli z Iráku kvůli sílícímu nebezpečí ze strany ozbrojenců. Příjmení se bála prozradit, aby neohrozila své příbuzné v Bagdádu.

Když se Núřin dvanáctiletý bratr Saláhaddín dostal na pobřeží, otočil se na svou matku a řekl: "Teď se mi do žil vrátila všechna krev. Pak už to bylo dobré," vzpomíná teď.

Núr a Saláhaddín se museli dostat na břeh sami, jejich rodiče nesli dvouletého Amira a osmiletou Dali. Všechno, co měli - doklady, mobilní telefony, skrovný majetek - bylo nasáklé vodou. Obličeje jim bičovala slaná voda a ostrý vítr. A pak museli jít přes ostrov celé hodiny v mokrých šatech.

Délka doby, kterou uprchlíci stráví na cestě, přispívá k psychologickému dopadu a Syrské děti si hrají v tureckém parku. následkům jejich zážitku. "Nynější krize je asi jednou z nejhorších za poslední roky, pokud jde o její dopad na děti," řekla Amy Richmondová, poradkyně humanitární organizace Save the Children.

Problémy dětí

"Nejdůležitější věc pro duševní zdraví dětí je, aby měly jasný smysl místa a toho, kam patří. Ale tyto děti už prošly opravdu nebezpečnou válkou a více než čtyři roky už se stěhovaly z místa na místo," dodala.

To má často za následek úzkost a strach, noční můry a problémy se spánkem, včetně nočního pomočování. Stres se někdy projevuje smutkem, jindy nervozitou či agresivitou.

Na hranici mezi Srbskem a Chorvatskem čeká na pokračování v cestě i dvanáctiletá Judy Kalašová - a mluví o domově s tím druhem úsměvu, do kterého se děti nutí, když nechtějí plakat. "Chybí mi domov, chybí mi rodiče, chybí mi jídlo, všechno mi strašně moc chybí," říká obrýlená dívenka z Jarmúku, palestinské části Damašku.

Oba její rodiče zůstali v Sýrii. Její otec je starý a matka příliš nemocná, aby se vydali na cestu, a Judy proto cestuje se svým starším bratrancem. Míří do Ženevy, kde je Judyin bratr. "Není mi vůbec dobře. Mám příšerný strach. Jsem tak hrozně daleko od rodičů," dodala Judy.

"Často má noční můry o tom, co se stalo. Byla ve škole, když dopadly bomby," řekl její bratranec ve vzpomínce na okamžik, když jejich čtvrť zasáhly barelové bomby, které syrská armáda použila proti civilním cílům.

Foto: ČTK/AP

Autor: ČTK