Neříkat pravdu o islámu je rána pod pás muslimským disidentům

Útlak žen včetně sexuálního obtěžování je v muslimském světě na denním pořádku. Naše neochota podívat se pravdě do očí poškozuje nejen nás samé, ale i islámské disidenty, kteří se snaží své náboženství obrodit, píše v komentáři pro Frankfurter Allgemeine Zeitung bývalý korespondent televize ARD Samuel Schirmbeck, který strávil deset let jako novinář v Alžírsku.

"To, co se stalo na Silvestra v Kolíně, se odehrává právě v tomto okamžiku za bílého dne a ve stovkách tisíc případů po celé severní Africe a v arabském světě: ženy jsou tam sexuálně obtěžovány, pokořovány, a pokud se odváží se takovému chování protivit, jsou označovány za štětky a běhny.

O "jedovaté směsici kultury a náboženství" mluvila už v roce 2012 egyptská spisovatelka a feministka Mona Eltahawy ve své knize s názvem Šátek a panenská blána (Proč si Orient potřebuje projít vlastní sexuální revolucí). Násilnické činy v Kolíně byly však natolik bezskrupulózní, že ona "jedovatá směsice kultury a náboženství" se už nadále nedá obelhávat a zamlčovat, i když se o to tolik snaží jak levice, tak muslimové sami.

Pověřenec tureckého náboženského úřadu pro mezináboženský dialog v Německu Bekir Alboga už mezitím stačil odsoudit "kulturalizaci přestupků" z kolínské divoké noci a islamoložka Lamya Kaddor seznala, že "na Oktoberfestu v Mnichově nebo na kolínském karnevalu také často dochází k tomu, že silně podroušení muži obtěžují a napadají ženy". To se ovšem podle ní pokládá za kolaterální škody a mezi jednotlivými sexuálními delikty nelze dělat rozdíly.

Nekonečný orientální Oktoberfest

Opravdu ne? Rozdíl spočívá v tom, že sexuální násilí v severní Africe a na blízkém Východě patří ke každodenní rutině a že to tam v tomto ohledu je vlastně pořád "Oktoberfest" a "kolínský karneval", kterému se ovšem žádná žena nemůže vyhnout prostě tak, že na podobnou akci nepůjde. Takové násilí začíná u dveří domu.

Moje alžírská kolegyně Nawel mi vyprávěla o pravidelných incidentech v autobuse. Ačkoliv se jí příčí nosit šátek, na cestu autobusem si ho brala. Ani to však muže neudrželo na uzdě a uspokojovali se na ní tím, že se jí otírali o břicho. Rachidu, kolegyni z Maroka, jsem musel jednou nechat odvézt domů hlídačem z našeho domu. Rozhodla se odložit dželabu, dlouhý plášť kryjící tělo, a vydala se tak všanc hordě mladých mužů, kteří se jí jali pronásledovat s noži v ruce.

Sexuální delikty jsou v islámských zemích na běžném pořádku, nejsou to výjimky. Muslimka může v Německu jet autobusem, aniž by se musela bát, že ji někdo bude osahávat. Evropanka v severní Africe nikoliv. O tom jsem se mohl přesvědčit během svého desetiletého pobytu v Alžírsku a Maroku. Muslimka může jít v Německu na trh, aniž by na svém pozadí musela cítit mužskou dlaň, Evropanka v severní Africe nikoliv.

Mnoho mladých Severoafričanů považuje západní ženy za poloviční štětky, protože "to přece dělají před svatbou se spoustou chlapů". Dokonce i žena, která vede za ruku sedmileté dítě - jako matka v roli takzvané "posvátné krávy" - se nemůže jít jen tak někam projít, protože nebude trvat dlouho, než se odněkud vynoří mladí muži, kteří se na ni nalepí a budou jí do ucha šeptat vulgarity. Islámské základní rozdělení světa na "věřící" a "bezvěrce" přitom sexuální delikty proti "západním" a tudíž "nevěřícím" ženám jenom povzbuzuje.

Podporujme disidenty, ne extremisty

Za deset let strávených v severní Africe jsem poznal řadu muslimek a muslimů, kteří tento pohled na "západní" ženy považovali za urážlivý a kteří se distancovali od kazatelů, již rozdělovali svět na "věřící" a "bezvěrce". Setkal jsem se s muslimy, kteří se zasazovali o humánní a světu otevřený výklad koránu, kteří se odvážně vyjadřovali proti náboženskému tmářství - byl to bezpočet intelektuálů, umělců, ale i obyčejných lidí.

Problém však je, že většina směrodatných islámských instancí jak v muslimských, tak v nemuslimských zemích se vyhýbá teologickému diskurzu nad tím, jak překonat onu fatální dichotomii "věřící/bezvěrec" a jak napasovat do islámu chování nedogmatických muslimů. Zatímco moji přátelé a známí v severní Africe riskovali pro své názory život, mučení a vězení, já jsem byl po svém návratu z Alžírska šokován tím, jaký postoj k muslimskému světu zaujímali lidé z levicovo-liberálního mainstreamu, včetně lidí z SPD a z okruhu Zelených.

Připadalo mi, že absolutně nemají ponětí, o co v islámském světě jde, nakolik tam ženy trpí pod náboženským diktátem a jak stát okamžitě likviduje volnomyšlenkáře. Zdálo se, že naprosto ignorují fakt, jak hodně má islám společného s diktaturou, zejména pokud jde o potírání jeho úhlavních nepřátel, kterými jsou demokracie, lidská práva, svoboda vyznání a rovné zacházení. Muslimské disidenty typu Necla Kelek, Seyran Ates, Taslima Nasreen, Hirsi Ali nebraly tyto levicové a levicovo-liberální kruhy v Německu v podstatě vůbec vážně, pokud už se je přímo nenařkli z islamofobie.

Multi-kulti protektorát

Naše levicové a levicovo-liberální spektrum přičinlivě budovalo multi-kulti ochranářský protektorát, kde se ženy halí do šátku, v němž se pěstuje nenávist vůči všemu západnímu a v němž je islám chráněn před jakoukoliv kritikou. Právě v takovéto intelektuální a kritice nepříznivé mlze se mohlo tak dobře dařit paralelním společnostem. Nepochopitelný přístup lidí, kteří prostě nechtěli prozřít.

Dneska se tento stejný přístup znovu objevuje pod hlavičkou "Willkommenskultur" (vítací kultura, pozn. red.) a pod rétorickým heslem "Islám patří k Německu". Jak jásala předsedkyně frakce Zelených na všech televizních kanálech, když nejvyšší soud povolil, aby učitelky v německých školách nosily šátky! Proč je ale šátek nejvíce k vidění v zemích, jako je Pakistán, Afghánistán, Irán, Saúdská Arábie, Nigérie, Mali, Alžírsko a Maroko, kde se nejvíce daří fundamentalistům?

Můžeme jen doufat, že události v Kolíně konečně ukončí diskurz o "muslimech", které člověk nesmí "urazit", že za pojmem "muslim" - což je mimochodem pojem, který fundamentalisti začali používat k zastřešení všech přívrženců islámu, zatímco dříve jsme mluvili o Egypťanech, Alžířanech, Maročanech atd. - začneme vidět lidi, se kterými budeme nakládat tak, jak bychom sami chtěli, aby s námi bylo nakládáno: tedy jako se zodpovědnými, učenlivými, kritice otevřenými dospělými, a ne jako s malými dětmi, kterým se člověk bojí sebrat jejich oblíbenou hračku, v tomto případě náboženství, ze strachu, aby kolem sebe nezačali zlostí mlátit a všechno rozbíjet.

Kritika islámu není útokem

Způsob, jakým jsme doposud zacházeli s muslimy, byl spíše neurotický než normální. Měli bychom si brát příklad z muslimských intelektuálů z arabského světa, kteří už dávno pochopili, že kritika islámu není útokem na muslimy jako takové, ale ochrana před jeho výhonky, které pohrdají lidstvím a které se vyhraňují proti ženám, homosexuálům, lidem s vlastním názorem i takzvaným "bezvěrcům", tedy proti milionům muslimů a muslimek.

I proti takovým lidem, jako je třeba Tareq Oubrou, imám z Bordeaux, který muslimy vyzývá, aby se pokusili brát ohled na méně nábožensky založenou evropskou veřejnost tím, že se spokojí s poněkud diskrétnějším zviditelňováním náboženských insignií a že nošení šátku není pro věřící tím hlavním pilířem jejich víry.

"Korán od nepaměti vykládají muži a berou si z něj to, co se jim hodí," říkala mi jednou jedna známá z Rabatu. "Například súra čtyři, verš 34: "Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými...". Nebo súra druhá, verš 223: "Ženy vaše jsou pro vás polem, vcházejte tedy na pole své, odkud chcete..."

To sedí. Sice to platí pro zasévání semena, s prominutím, do vlastních manželek, ale mezitím se tím inspirovali nezadaní muži, jejichž každodenní potřeba "zasívat" je potlačována, protože jim chybí potřebné peníze na to, aby se mohli oženit. "Předmanželský sex je u nás nelegální, protože se v islámu považuje na neřest. Je to tenhle mišmaš náboženských přikázání a každodenní reality, která dovádí muže do permanentního sexuálního stresu - a o ženy se přitom nezajímá nikdo," říká moje známá.

Tmářství se nedá ospravedlnit

Proti takovému vývoji, při němž se islám tak trochu utrhl ze řetězu, proti schizofrenii, jaká se odehrála před kolínským nádražím, existuje jenom jeden prostředek: islám se musí naučit ustát stejnou kritiku, jaké muselo čelit i křesťanství. Ale zdejší seriózní kritika islámu sestává doposud jen z několika mužů a žen, již jsou islámskými kruhy zavrhováni jako islamofobové. A to se musí změnit.

Stejně tak se musí změnit servilní postoj levicového spektra vůči tmářství, které nese nálepku "muslimské". Tato servilnost je nebezpečná, protože ve svém spojenectví s fundamentálními principy islámu akceptuje i jeho hrůzné praktiky. Německá levice už patnáct let obviňuje muslimské obroditele, že přivádějí vodu na mlýn pravicovým populistům. Vodou na mlýn pravicového populismu je ale zejména krev obětí těchto praktik, které se pokrokoví muslimové zoufale snaží potírat, aniž by našli pochopení u evropské levice, jež stále nechápe, která bije.

Pokud společnosti severní Afriky nemají upadnout do trvalého tmářství a tyto tendence pomocí imigrace posilovat i v Německu, je kritika ze strany muslimské inteligence nezbytná. Disidenti z muslimského světa by rádi na své straně viděli evropskou levici a intelektuály. Nesmíme se nadále nechávat zastrašovat, protože nejsme o nic méně islamofobní než samotní muslimové, muslimští hledatelé svobody, kteří islámu vyčítají jeho nevraživost vůči ženám, cizincům a svobodě myšlení namísto toho, aby se jí podrobili.

(Redakčně kráceno)

Samuel Schirmbeck je publicista a dokumentarista. V letech 1991-2001 pracoval v Alžírsku jako korespondent německé televizní stanice ARD.

Čtěte dále

další zprávy