Německé znovusjednocení trvalo téměř rok. A republika se stále ještě vnitřně sjednocuje 

     Proces znovusjednocení Německa, zahájený pádem Berlínské zdi 9. listopadu 1989 a završený právě před 20 lety, 3. října 1990, přistoupením pěti nových spolkových zemí ke Spolkové republice byl překotný a neplánovaný. Dopředu nemohl nikdo odhadnout jeho vznik, dynamiku, průběh ani konečnou podobu. Ty vznikly spolupůsobením zcela výjimečné historické konstelace a několika klíčových politických osobností té doby.
     Nejdůležitějším faktorem, který celý děj odstartoval, byl postupný rozpad Sovětského svazu a celého východního bloku. Během několika let se pod vlivem řady ekonomických a politických okolností zhroutily zdánlivě neotřesitelné mocenské struktury. Komunistickému režimu v Německé demokratické republice (NDR), který vynikal svou "pravověrností", zasadily konečnou ránu ekonomické potíže, uprchlické vlny a masové demonstrace na podzim roku 1989. V situaci, kdy se nemohl spolehnout na pomoc z Moskvy, se zhroutil jako domeček z karet.
     Občané, kteří na ulicích a náměstích po týdny hlasitě vyjadřovali svůj nesouhlas s každodenním životem v NDR, zpočátku požadovali jen její reformy a provolávali heslo "Národ jsme my". Teprve po prolomení nenáviděné zdi 9. listopadu 1989 se jejich volání změnilo na "Jsme jeden národ". Touha po zavedení občanských svobod se tak náhle spojila s požadavkem na sjednocení se zbytkem Německa. Slovy sociologa Jürgena Habermase tak začala "dohánějící revoluce" - snaha dostihnout ekonomický i demokratický "náskok", který si bonnská republika vybudovala za předchozí desetiletí. Zpočátku se zdálo, že to půjde velmi snadno.
     Zhroucení NDR se rovnalo zemětřesení s neodhadnutelnými následky a bonnští politici byli zkraje nároky východních Němců zaskočeni. Záhy se však chopil iniciativy konzervativní kancléř Helmut Kohl, který vycítil svou historickou šanci. Již 28. listopadu 1989 představil veřejnosti svůj Desetibodový program na překonání rozdělení Německa a Evropy. Přesto, že v něm jen nastínil spolupráci mezi oběma státy, která by teprve postupně měla přerůst v jejich konfederaci a později federaci, vyvolal pozdvižení. Případné sjednocení Německa totiž zdaleka nebylo jen věcí Berlína a Bonnu. Hlavní slovo při něm měli mít mocnosti, které vyhrály druhou světovou válku - Sovětský svaz, USA, Velká Británie a Francie.
      Jediným, kdo od počátku spolkovou vládu v její snaze o sjednocení podporoval, byl americký prezident George Bush. Jeho podmínkou ovšem bylo, že v Evropě nedojde k zpochybnění dosavadních hranic a spojené Německo zůstane členem Evropského společenství a NATO. Na americkou stranu se postupně přidaly váhající Londýn i Paříž. Nemožnost zabránit německému sjednocení diplomatickými prostředky si nakonec začátkem roku 1990 uvědomila i Moskva, která měla na území NDR stále rozmístěny své jaderné zbraně a na půlmilionu vojáků.
     V březnu 1990 potvrdili východoněmečtí občané svoji bezvýhradnou podporu Kohlovu sjednocovacímu úsilí v prvních svobodných volbách a o dva měsíce později byla zahájena jednání o německé budoucnosti ve formátu dva plus čtyři (dva německé státy plus čtyři vítězné mocnosti). Ta slavnostně zakončil podpis Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu 12. září 1990. Dohoda stanovila, že sjednocená země nebude usilovat o vlastnictví jaderných, chemických a biologických zbraní. Omezila také početní sílu německého bundeswehru a upřesnila postup při stažení sovětských vojsk z území bývalé NDR.

      Ekonomicky kolabující Sovětský svaz získal od Bonnu za svůj souhlas se sjednocením nakonec astronomických 20 miliard marek.
     Mezitím se po předběžném posvěcení velmocí naplno rozběhla "vnitřní" jednání o finální podobě sjednocení, které vedl tehdejší západoněmecký ministr vnitra Wolfgang Schäuble a východoněmecký státní tajemník Günther Krause. Ti se v souladu s vůli většiny východoněmeckých občanů a nehledě na námitky jejich menšiny a západoněmecké levice rozhodli prosadit projekt jednotné země a podstatně neměnit existující text základního zákona (ústavy) SRN. V praxi to znamenalo, že na základě německo-německé "smlouvy o sjednocení", podepsané 31. srpna 1990, pět nově vzniklých spolkových zemí jednoduše přistoupilo k SRN. Západoněmecká marka byla v bývalé NDR zavedena jako jediná měna již 1. července 1990.
     Německé sjednocení bylo završeno slavnostním státním aktem v Berlíně 3. října 1990.