Němci otevřeli Turkům brány. Před padesáti lety

Podle odhadů žije v osmdesátimilionovém Německu kolem čtyř milionů muslimů. Jde z velké části o potomky tureckých pracovníků, kteří do země přišli v éře poválečného hospodářského zázraku. Příliv tureckých gastarbeiterů do bývalého západního Německa odstartovala smlouva mezi Bonnem a Ankarou, podepsaná 30. října 1961 v Bad Godesbergu.

Při loňských oslavách sjednocení země prohlásil spolkový prezident Christian Wulff, že islám patří k Německu stejně jako křesťanství a židovství. Projev vyvolal u řady německých politiků odmítavé reakce a s názorem hlavy státu nesouhlasily ani dvě třetiny občanů.

Wulff svým výrokem každopádně rozpoutal diskusi, jež odhalila, že téma integrace menšin je ve společnosti velmi živé a rozhodně se neomezuje jen na komunitu stoupenců krajní pravice.

Do debaty loni v létě poměrně ostře vstoupil bývalý člen vedení německé centrální banky Thilo Sarrazin svým výrokem, že Německo kvůli imigrantům z islámských zemí "v průměru hloupne", protože příliš mnoho z nich odmítá vzdělání.

Ještě větší pozornost doma i v zahraničí ale vyvolal výrok kancléřky Angely Merkelové, která prohlásila, že snahy vytvořit v Německu multikulturní společnost zcela selhaly.

ořeny dnešní situace leží v období na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy západoněmecká ekonomika zahájila éru takzvaného hospodářského zázraku. Nečekaným důsledkem rychlého ekonomického růstu se zanedlouho stal nedostatek pracovních sil, který byl ještě vyostřen zavedením povinných odvodů do armády.

Hlad rozjetého průmyslu po dalších pracovnících byl takový, že jej nedokázal uspokojit ani příliv imigrantů z východního Německa. Vláda Spolkové republiky proto v prosinci 1955 uzavřela dohodu s Itálií, na jejímž základě do Německa zamířila početná skupina pracovníků z chudých regionů Apeninského poloostrova.

Jejich příchod byl vzpruhou zejména pro německé zemědělství, hornictví a stavebnictví, kde byl nedostatek lidí zvlášť akutní.

Smlouva s Itálií se stala vzorem pro obdobné dohody uzavřené v roce 1960 se Španělskem a Řeckem. Během následujících osmi let pak byla stejná možnost nabídnuta také zájemcům z Turecka, Maroka, Portugalska, Tuniska a Jugoslávie.

Naděje na zlepšení životní úrovně přilákala do Německa velké množství lidí. Jubilejního miliontého gastarbeitera - Portugalce Armanda Rodriguese - uvítaly úřady počátkem září 1964. A krátce předtím, než bylo najímaní cizinců v roce 1973 zastaveno, jich už v Německu bylo přes 2,5 milionu.

Původní představa, že hostující pracovníci budou v Německu zaměstnáni jeden až dva roky, načež se vrátí do země původu, se naplnila jen částečně. Motivace k návratu do vlasti výrazně ochabla v první polovině 70. let, kdy byl německý pracovní trh pro nové zahraniční pracovníky uzavřen.

Toto opatření, vyvolané hospodářskými problémy a nárůstem nezaměstnanosti, završilo první fázi migrace do západního Německa. Zároveň odstartovalo fázi novou, jejímž charakteristickým rysem byl příchod rodinných příslušníků těch cizinců, kteří v Německu zůstali natrvalo.

Od příštipkářů k podnikatelům

Zatímco první generace imigrantů se živila především málo kvalifikovanou prací v průmyslu a zemědělství, jejich potomci si už nezřídka zakládali vlastní firmy. Šlo většinou o drobné živnosti, jako třeba prodej kebabu, jenž se stal stejně neodmyslitelnou součástí německého rychlého občerstvení jako tradiční opečená klobása.

Z důvodů, jež jsou dodnes předmětem diskusí, se proces integrace islámské menšiny začal u třetí generace přistěhovalců zadrhávat. Část jejích příslušníků začala vytvářet paralelní společnost, izolovanou od okolního světa. Výsledkem je, že tito lidé neumějí pořádně německy, nemají tudíž šanci sehnat práci, a tím se ještě více uzavírají do své komunity.

Zároveň jsou často závislí na sociálních dávkách, což zase vyvolává nelibost u většinové společnosti, která má tendenci vztahovat tyto negativní jevy na islámskou komunitu jako celek.

Jak tento začarovaný kruh prolomit, zůstává otázkou, na kterou němečtí politici dosud nemají jasnou odpověď. Mírný důvod k optimismu snad dává alespoň skutečnost, že tématem se už nezabývá pouze krajní pravice, ale chopily se jej i zavedené politické strany a organizace.

Turci dobyli Německo - kebabem

Zapomeňte na klobásy, currywurst a další druhy vuřtů. Pozici nejoblíbenějšího druhu rychlého občerstvení v Německu po tradičních uzenkách přebírá döner kebab.     Grilované maso zabalené do pity a vystlané salátem, rajčaty, česnekem a dresinky přinesli turečtí přistěhovalci v 70. letech minulého století do Berlína.

Teď se prodává po celém Německu od Baltského moře až po bavorské Alpy.Studenti a noční tvorové si ho vychutnávají stejně jako zedníci, děti a zahraniční batůžkáři s omezeným rozpočtem.

"Předpokládáme, že döner kebab je nyní nejoblíbenějším rychlým občerstvením Němců," řekl Yunus Ulusoy, expert z essenského střediska tureckých studií.

Turecké sendviče s telecím nebo kuřecím masem jsou už oblíbenější než pizza, hamburgery, hranolky, a dokonce i než klasické německé klobásky, vyplynulo v roce 2008 z průzkumu pro německou mutaci magazínu Men's Health. "Vlastně už nemůžeme hovořit o tureckém jídlu, protože Němcům chutná ještě víc než Turkům," tvrdí Ulusoy, který šíření kulinářského fenoménu podrobně zkoumal.

Zhruba 15 tisíc prodejních míst kebabu v Německu prodá každý den 400 tun masa, uvedlo Sdružení výrobců tureckého döneru v Evropě (ATDID). Každoročně se v Německu pochoutky prodá za 2,5 miliardy eur a na její výrobě a zpracování se podílí zhruba 60 tisíc lidí.

 

Čtěte dále

další zprávy