Měli jsme tu válku zapotřebí? ptá se Stipe Mesić

Pokračování Jugoslávie v podobě, jak ji po druhé světové válce stvořil komunistický předák Josip Broz Tito, bylo už kolem roku 1990 nemyslitelné. Přesto původní federace nemusela skončit válkou všech proti všem, ba dokonce mohla za určitých podmínek pokračovat ve formě rozvolněné konfederace.

Prohlásil to poslední prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie a pozdější prezident samostatného Chorvatska Stjepan ("Stipe") Mesić v rozhovoru pro agenturu APA k blížícímu se 20. výročí rozpadu Jugoslávie.

"Problémy nastaly už po Titově smrti (v roce 1980). Jeho Jugoslávii držely při životě tři integrační faktory. Za prvé sám Tito se svým charizmatem, který svou aktivitou za války přivedl zemi mezi vítěze druhé světové války. Odmítl Jugoslávii jako monarchii a koncipoval ji jako federaci rovnoprávných republik a provincií. Druhým integračním faktorem byla komunistická strana přejmenovaná na Svaz komunistů Jugoslávie a třetím jugoslávská armáda," řekl Mesić.

Po odchodu Tita z politické scény rozložil srbský předák Slobodan Milošević Svaz komunistů, takže tento integrační prvek rovněž zmizel. Armáda potřebovala sponzora, protože byla drahým nosným mechanismem, který se sám cítil ohrožen.

Uvědomovala si, že pokud se Jugoslávie rozpadne, nebude mít kdo armádu platit. Aby se řešení problémů nezvrhlo v násilí, vyžadovalo to dospět k nové politické dohodě.

"Když jsem přišel do Bělehradu a převzal předsednictví státu, řekl jsem: Budu posledním prezidentem tohoto typu Jugoslávie. Navrhoval jsem, aby všechny republiky vyhlásily nezávislost a stejný den podepsaly smlouvu o konfederaci. Ta byl stanovovala, co budou konfederační výdaje a jak se budou hradit, a ostatní by bylo věcí republik. U vojska bylo třeba určit, zda bude armáda konfederačním orgánem, nebo bude mít každá republika svou a konfederace jen společné velení. Bylo to věcí dohody."

Všichni byli podle Mesiče pro, jen Milošević byl proti. Protože ten už prý dávno chtěl vést Srby ke "světlým zítřkům". Vnější svět podvedl Milošević tvrzením, že bojuje za udržení Jugoslávie.

Svět a Evropa na to slyšeli, byli vůči Jugoslávii sentimentálně naladěni kvůli její pozitivní roli v konfliktu mezi Východem a Západem v době studené války.

"Srby rozptýlené v jugoslávských republikách podvedl Milošević tím, že jim řekl: Budete moci nadále žít ve společné zemi, ale musíte přinést věno v podobě svých (dosud chorvatských nebo bosenských) území, na nichž žijete." Tímto způsobem je mobilizoval, vyvolal jejich povstání a armáda přestala být jugoslávskou, ale stala se srbskou.

Milošević se tak podle Mesiče přiblížil uskutečnění svých plánů na vytvoření velkého Srbska pomocí války. Aby získal většinu Bosny, potřeboval někoho, s kým by ji společně rozdělil. K tomu se dal nakonec zlákat tehdejší chorvatský prezident Franjo Tudjman, který věřil, že tak zvětší hranice Chorvatska.

"Věděl jsem, že Jugoslávie skončila, když se v chorvatském referendu vyjádřilo 94 procent obyvatel pro nezávislost. To znamená, že i 70 procent chorvatských Srbů bylo pro; v Chorvatsku tehdy tvořili 12 procent obyvatel. Ale Evropa požadovala, aby se nezávislost o tři měsíce odložila a mezitím se jednalo.

Svolal jsem kolektivní prezidium Jugoslávie na Brioni, abychom pokračovali v rozhovorech o novém modelu společného státu. Do té doby neměla být samostatnost vyhlašována.

Protože však Milošević nechtěl ani federaci, ani konfederaci, Srbové na to nikdy neodpověděli. Tři měsíce uplynuly a chorvatský parlament vyhlásil nezávislost."

Počátek války ještě Mesić zažil v Bělehradě, v roce 1992 se vrátil do Chorvatska a byl zvolen předsedou parlamentu. "V roce 1993 bylo už jasné, že Tudjman vede špatnou politiku a chce si s Miloševičem rozdělit Hercegovinu.

 Přitom důležitější by bylo, kdybychom se dokázali rozejít jako Češi a Slováci. Místo toho jsme měli krátkou válku ve Slovinsku, brutální v Chorvatsku a krvavou v Bosně a Hercegovině.

Také v srbském Kosovu se prolévala krev. Války nakonec skončily a hranice se nezměnily ani o milimetr. Proto se ptám: Na co jsme ty války potřebovali?"

Z dalšího vývoje Mesić vyzdvihl pozitiva i negativa. Negativní podle něj byla privatizace státního vlastnictví v Chorvatsku během války. "Zatímco jedni bránili zemi, druzí plundrovali státní podniky."

Za klad považuje vznik tribunálu OSN pro stíhání zločinů v bývalé Jugoslávii - ICTY. "Viníci se dostali před soud, jehož kladná role spočívala v tom, že vinu individualizoval."

Pozitivně vidí i to, že Chorvatsko má demokratické instituce i politické poměry; tím se stále více přibližuje k zemím s etablovanou demokracií. Integrující se Evropu a odstraňování hranic mezi jejími zeměmi považuje za silný mírový potenciál.

K hlavním úkolům bývalých jugoslávských republik patří podle něj "rozvoj spolupráce v regionu tak, aby plnily podmínky a normy pro vstup do EU". Chorvatsko jim může být vzorem, že to jde a že se to vyplatí. To je podle Mesiče i jeden z nových přínosů Chorvatska pro bývalý jugoslávský region.

Čtěte dále

další zprávy