Když Ludwig Erhard naplnil německé obchody zbožím

20.06. 20:43 | Autor: Petr Musil

Zatímco v Československu se utužoval totalitní režim, Spolková republika Německo před sedmdesáti lety vykročila ke své poválečné obnově. Za ekonomickými reformami stál největší německý národohospodář minulého století Ludwig Erhard.

Zřejmě až Helmut Kohl v osmdesátých letech se svým významem přiblížil Ludwigu Erhardovi. Dlouholetý poválečný ministr hospodářství a pozdější spolkový kancléř byl jedním z hlavních architektů ekonomických reforem, které pomohly postavit se válkou zničenému Německu na nohy.

Ludwig Erhard se narodil v únoru 1897 v bavorském Fürthu. V letech 1913 až 1916 se vyučil obchodníkem a poté na této pozici pracoval v čalounickém obchodě svého otce. Do cesty mu však přišla první světová válka. V roce 1916 narukoval k dělostřelectvu a byl vyslán na rumunskou frontu. Poté bojoval v Belgii a nedaleko Yper byl na sklonku války těžce zraněn.

Válečný hrdina

Kvůli následkům válečného zranění už nemohl jako čalouník pracovat, a tak začal studovat ekonomii. V roce 1925 získal doktorát na Frankfurtské univerzitě, kde obhájil disertační práci pod vedením známého sociologa a ekonoma Franze Oppenheimera.

Během svého pobytu ve Frankfurtu se oženil s Luisou Lotterovou a po získání doktorátu se oba přestěhovali zpět do Erhardova rodiště v Bavorsku. Tam tři roky vedl firmu svých rodičů a v roce 1928 začal pracovat pro předchůdce současné Společnosti pro výzkum spotřeby v Norimberku. Později se stal dokonce zástupcem jejího ředitele.

Během druhé světové války se zabýval budoucím poválečným uspořádáním Německa i jeho hospodářstvím. Jelikož nebyly podobné úvahy nacisty tolerovány, přišel Ludwig Erhard v roce 1942 o místo. Od práce ho to ale neodradilo, a tak v roce 1944 sepsal studii Válečné finance a konsolidace dluhu. Erhardovi bylo jasné, že Německo už válku prohrálo a se svými závěry seznámil Carla Friedricha Gördelera, hlavního představitele protinacistického odboje v Německu.

Reformní tah na branku

Zřejmě i kontakty s odbojem Erhardovi pomohly na výsluní po skončení války. Tehdy už mohl plně využít dlouholetou přípravu svých reforem, do nichž se ve větší či menší míře promítl vliv západních vítězných mocností v čele s USA.

Ludwig Erhard měl ale jasno v tom, že musí dojít k zavedení nové a stabilní měny - Deutsche Mark -, deregulaci cen a mezd (které byly ještě před válkou zmrazeny), rozbití monopolů a kartelů a vytvoření moderní dvoustupňové bankovní soustavy v čele s nezávislou centrální bankou.

Němečtí ekonomové v čele s Erhardem připravovali reformy pro celé Německo, nicméně sovětská okupační zóna (pozdější NDR) se k nim nepřipojila. Reformy byly odstartovány 20. června 1948, kdy už stál Erhard v čele úřadu, který byl předchůdcem spolkového ministerstva hospodářství. Doslova přes noc se německé obchody zaplnily zbožím. Černý trh byl zlikvidován a díky striktní měnové politice se podařilo rychle stabilizovat inflaci.

V prvních parlamentních volbách po druhé světové válce v roce 1949 byl zvolen do Spolkového sněmu a stal se ministrem hospodářství ve vládě Konrada Adenauera. Ve své funkci setrval nepřetržitě dlouhých čtrnáct let. Bylo to především proto, že se německému hospodářství neuvěřitelně dařilo.

Období zázraku

Prakticky až do poloviny 60. let rostl hrubý domácí produkt v průměru o sedm procent za rok. Nezaměstnanost prudce klesala a výjimkou nebyly roky, kde se snížila i pod jedno procento. A to i přesto, že západní části Německa přijaly kolem dvou milionů Němců odsunutých z Československa.

Svou politickou kariéru Erhard završil usednutím do křesla spolkového kancléře v říjnu 1963 poté, co Konrad Adenauer rezignoval. Erhardovi se podařilo svou funkci obhájit ještě v roce 1965.

Jenže hned v roce následujícím se Erhardova vláda dostala do krize, když ji opustili všichni ministři za FDP kvůli neshodám ohledně státního rozpočtu. Ludwig Erhard, který reprezentoval CDU/CSU ze své funkce odstoupil a 1. prosince 1966 vznikla vláda velké koalice mezi CDU/CSU a SPD v čele s Kurtem Georgem Kiesingerem.

Erhard inspirující

Ludwig Erhard po sobě zanechal několik odkazů. Patřil ke specifickému směru liberálního ekonomického myšlení, jehož vznik je spojován výlučně s Německem - ordoliberalismu. Ordoliberálové na rozdíl od klasických liberálů věří, že pravidla je třeba vytvářet shora, tedy státem. Nemá jít však o přehnanou regulaci, nýbrž pouze o vymezení základního hřiště, na němž by svobodně fungoval trh.

S tímto přístupem je také spojen model takzvaného sociálně tržního hospodářství. Dnes se mu ovšem dává chybný obsah. Sociálně tržní hospodářství nemá nic společného se sociálním státem skandinávského typu. Sozialemarktwirtschaft klade důraz na osobní svobodu, iniciativu a odpovědnost, pouze k nim přidává důraz na záchrannou sociální síť, která má být k dispozici, když všechny ostatní sítě (užší a širší rodina) selžou.

K odkazu Ludwiga Erharda se přihlásili rovněž někteří reformátoři ze střední a východní Evropy na počátku 90. let minulého století. Erhardovy reformy z poválečného období jim do jisté míry poskytovaly návod k tomu, jak zavádět do centrálním plánem pokřiveného systému tržní hospodářství. Ludwig Erhard zemřel 5. května 1977.

Foto: ČTK/DPA/Rohwedder

Autor: Petr Musil