Jugoslávští pohrobci. Před 20 lety se rozklížil Balkán

Před dvaceti, 25. června 1991, vyhlásily Chorvatsko a Slovinsko nezávislost na Jugoslávii. O dva dny později pak federální armáda obsadila strategická místa ve Slovinsku a na tehdejším jugoslávském území začala občanská válka. Zatímco Lublaň se záhy vydala na cestu k prosperitě a členství v EU, Chorvatsko upadlo do etnického konfliktu, jenž byl předzvěstí dalších válek.

Konflikt Slovinců se svazovou armádou, který si vyžádal přes 60 obětí, trval jen deset dnů a na jeho konci stálo rozhodnutí o stažení vojáků ze slovinského území a jeho samostatnost. V Chorvatsku, jehož území obývala početná srbská minorita, byla situace složitější. Konflikt se protáhl do roku 1995 a vyžádal si asi 20 tisíc mrtvých.

Etnické napětí eskalovalo také v Bosně (1992 až 1995), kde se krvavě střetli místní Srbové, Chorvaté a Bosňáci (dříve Muslimové).

Už v roce 1992 zůstalo z někdejší Jugoslávie pouze soustátí tvořené Srbskem a Černou Horou. I tento svazek byl ale jen dočasný. Pouta mezi Bělehradem a Podgoricí se postupně uvolňovala a v létě 2006 se Černá Hora od Srbska poklidně odloučila.

Erozi někdejšího Titova impéria ukončilo vyhlášení nezávislosti Kosova před třemi lety. Z bývalé socialistické Jugoslávie tak nezůstal kámen na kameni.

Balkánský státní útvar - šalebná idyla

Podle oficiálních proklamací byla Socialistická federativní republika Jugoslávie útvarem, který poskytoval prostor pro harmonické soužití všech zastoupených národností.

Že realita není tak růžová, se ukázalo už záhy po smrti dlouholetého jugoslávské vůdce Josipa Broze Tita na počátku 80. let, kdy v jihosrbském Kosovu propukly nepokoje tamějšího albánského obyvatelstva.

Dlouho potlačovaný nacionalismus dostal příležitost vyhřeznout na povrch po skončení studené války. Spolu s dalšími faktory, jakým byly hospodářské problémy země či soupeření o moc uvnitř Svazu komunistů Jugoslávie, vytvořil nebezpečnou směs, která uvrhla podstatnou část Balkánu do víru násilí.

Známky nadcházejícího rozpadu Jugoslávie se objevily už počátkem roku 1990. Šlo zejména o rozdělení celojugoslávské komunistické strany na strany jednotlivých republik, k němuž v důsledku odlišných názorům na budoucí uspořádání státu.

Zatímco vůdce srbských socialistů Slobodan Milošević prosazoval federaci se silnou ústřední mocí, chorvatští a slovinští představitelé preferovali výrazně volnější konfederaci.

Spory mezi reprezentanty jednotlivých částí Jugoslávie vyvrcholily počátkem léta 1991 vyhlášením nezávislost Slovinska a Chorvatska. Ústřední orgány federace tento krok odmítly uznat, a do obou zemí vyslaly jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA).

Etnický faktor jako katalyzátor

Svazová armáda měla všechny teoretické předpoklady dosáhnout rychlého vítězství, zejména nad nepočetnou a slabě vyzbrojenou slovinskou Teritoriální obranou. Slovinci však připravili JNA překvapení v podobě účinné blokády jejích kasáren. Ozbrojený konflikt trval pouhých deset dnů, a na jeho konci stálo rozhodnutí o stažení federální armády z území Slovinska. Lublani se tím otevřela cesta k faktické samostatnosti.

K rychlému ukončení války přispěla kromě rozhodné slovinské obrany i skutečnost, že v zemi neexistovala významnější národnostní menšina, která by usilovala o připojení k sousednímu státu.

Význam etnického faktoru pro průběh konfliktu vynikl ve srovnání se situací v Chorvatsku, jehož území obývala početná srbská minorita, a zejména v Bosně, kde proti sobě stanuli se zbraní v ruce tamější Srbové, Chorvaté a Bosňáci (dříve Muslimové).

Už v roce 1992 zůstalo z někdejší Jugoslávie pouze soustátí tvořené Srbskem a Černou Horou. I tento svazek byl ale jen dočasný. Pouta mezi Bělehradem a Podgoricí se postupně uvolňovala, a v létě 2006 se Černá Hora od Srbska poklidně odloučila.

Erozi někdejšího Titova impéria ukončilo vyhlášení nezávislosti Kosova před třemi lety. Z bývalé socialistické Jugoslávie tak do dnešních dnů nezůstal kámen na kameni.
Vzpomínky na válečné události komplikují vztahy mezi nástupnickými zeměmi Jugoslávie dodnes. V poslední době se nicméně zdá, že dochází k určitému zlepšení.

Loni na podzim se sešel srbský premiér se svým chorvatským protějškem ke schůzce, která byla symbolickým průlomem ve vztazích někdejších válečných rivalů. Rovněž dlouholetý hraniční spor mezi Slovinskem a Chorvatskem se zřejmě posunul blíže ke svému rozuzlení.

Naproti tomu situace v Bosně a Hercegovině zůstává nadále napjatá a země čelí chronické politické krizi.

Významnou roli při stabilizaci situace v postjugoslávském prostoru hraje vidina vstupu do Evropské unie. Slovinsko už členem tohoto klubu je a Chorvatsko letos plánuje ukončit přístupové rozhovory. Makedonie spolu s Černou Horou mají alespoň status kandidátské země. Časem se tak možná bývalá Jugoslávie znovu sjednotí pod vlajkou evropské unie.

Jugoslávští pohrobci se možná jednou sejdou v EU

BOSNA A HERCEGOVINA - Samostatnost vyhlásila 5. dubna 1992; záhy poté upadla do víru občanské války. Krvavé soupeření tří hlavních etnik - Srbů, Chorvatů a Bosňáků (dříve Muslimů) - ukončila v roce 1995 daytonská mírová smlouva. Na jejím základě se z Bosny stala de facto konfederace sestávající se z Republiky srbské a muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny.      Obě části se těší široké autonomii, která znemožňuje efektivní správu země. Zástupci bosenských Srbů navíc dávají najevo nespokojenost se svým postavením, a zemi tak stále hrozí rozpad. ČERNÁ HORA - Až do nenásilného osamostatnění 3. června 2006 byla Černá Hora součástí státního celku se sousedním Srbskem (původně bylo toto soustátí pojmenováno Jugoslávská svazová republika, od února 2003 neslo název Srbsko a Černá Hora).      Zemi, která má od loňského prosince statut kandidáta na členství v Evropské unii, sužuje vysoká míra korupce a na mezinárodním poli i pověst státu, kde se daří různým formám organizovaného zločinu. CHORVATSKO - Nezávislost na Jugoslávii vyhlásilo spolu se Slovinskem 25. června 1991. Následovala čtyři roky trvající válka, během níž Záhřeb krvavě potlačil srbské separatistické hnutí na svém území.      Zapojení Chorvatska do evropských struktur dlouho bránil režim nacionalistického prezidenta Franja Tudjmana, který zemi zavedl do částečné mezinárodní izolace. Po Tudjmanově smrti v roce 1999 začalo Chorvatsko zpoždění dohánět. V říjnu 2005 zahájilo přístupové rozhovory s EU, které by mohly být ukončeny už letos. Od dubna 2009 je členem Severoatlantické aliance (NATO). KOSOVO - Bývalá jihosrbská provincie, v níž většinu obyvatel tvoří etničtí Albánci, byla neklidná už v 80. letech. Po válce mezi příslušníky radikální Kosovské osvobozenecké armády a srbskými ozbrojenými jednotkami v letech 1998 až 1999 se z Kosova stal mezinárodní protektorát, ačkoliv formálně zůstalo součástí Srbska.       V půlce února 2008 vyhlásil kosovský parlament i přes protesty Srbska nezávislost země. Uznat Kosovo jako samostatný stát odmítá Bělehrad dodnes. Zástupci obou zemí se nicméně letos na jaře sešly k prvním přímým rozhovorům o problémech ve vzájemných vztazích. MAKEDONIE - Nezávislost na Jugoslávii vyhlásila 15. září 1991. Od počátku však v zemi panují problémy s albánskou menšinou, které na přelomu tisíciletí přerostly v krátký ozbrojený konflikt.      Mnohem větší potíže ale zemi působí spor se sousedním Řeckem, které trvá na tom, že název Makedonie je výlučně řeckým kulturním dědictvím. Země proto užívá oficiální název Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM).      Od prosince 2005 má Makedonie statut kandidátské země EU. SLOVINSKO - Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti v červnu 1991 prošlo desetidenní válkou s jugoslávskou federální armádou. Svou samostatnost Lublaň uhájila a nastoupila cestu k prosperitě a integraci do evropských struktur.      V květnu 2004 vstoupilo Slovinsko do Evropské unie a od začátku roku 2007 zavedlo jako první postkomunistická země společnou evropskou měnu euro. Od roku 2004 je Slovinsko členskou zemí NATO. SRBSKO - Osud země v 90. letech zásadně ovlivnil její prezident Slobodan Milošević, pod jehož vedením se země zapojila do většiny konfliktů na území bývalé Jugoslávie. Poté co Milošević na podzim 2000 neuspěl v prezidentských volbách, vymanila se země z mezinárodní izolace a začala směřovat k integraci do západních organizací.      V červnu 2006 opustila soustátí se Srbskem Černá Hora a v únoru 2008 vyhlásila samostatnost jihosrbská provincie Kosovo.

 

Čtěte dále

další zprávy