Jak se z polských manželů-neonacistů stali ortodoxní židé

28.09. 19:34 | Autor: - mav -

Varšavská Synagoga Nożyków, ve které našli nový život Pawel a Ola.

Na první pohled by se jednalo o běžný, šťastný manželský pár, náctiletá láska na první pohled, pak dvě děti. Ale životní příběh Pawla a Oly je výjimečný, brali se jako neonacisté, pak ale objevili své židovské kořeny a nyní jsou z nich zapálení členové ortodoxní židovské komunity.

Seznámili se ve dvanácti letech na varšavské základní škole a mezi mladými rebely zaplála láska na první pohled. V pubertě se nejprve Pawel, a pak i Ola začali klonit k neonacistické scéně, vzali se, sotva jim bylo osmnáct. Jejich životy se zdály perfektně nalajnované, xenofobní nacionalismus byl v jejich vztahu silně zakořeněn.

Po pár letech si však Ola matně vzpomněla na jeden rozhovor s matkou, vybavila si zmínku o židovských kořenech, píše CNN. „Bylo mi kolem třinácti, když jsem se o něčem bavila s matkou, už nevím proč. Zmínila se, že mám židovské kořeny. V té době mě to ale nezajímalo."

Zapátrala proto v Židovském historickém institutu, který dokumentuje tisícileté dějiny Izraelitů v Polsku. A když se její židovské kořeny potvrdily, něco prý Olu nutkalo prověřit i Pawlovy předky. Se stejným výsledkem.

„Byl to šok. Nečekala jsem, že zjistím, že mám za manžela Žida," vysvětluje dnes třiatřicetiletá žena. „Nevěděla jsem, jak mu to říct. Milovala bych ho, ať byl pankáč, nebo skinhead, ať bil lidi, nebo ne."

Tajemství i před dětmi

Po druhé světové válce zbylo v nacisty zdemolovaném Polsku 350 tisíc Židů, jedna desetina původního počtu, a v následujících pětadvaceti letech z nich převážná většina uprchla před bolševickým útlakem. Ti nepočetní, co zůstali, se ke své identitě hlásili jen minimálně, spíš kořeny ukrývali i před vlastními dětmi. Antisemitismus byl všeobecně rozšířený po celou komunistickou éru a na panelákovém sídlišti osmdesátých let přijal tuto nenávist za svou i dospívající Pawel.

Sotva zaražená Ola přinesla manželovi důkazy o jeho vlastní historii, vyrazil za svými rodiči, aby je konfrontoval s jejími zjištěními. A rodinné tajemství vyšlo najevo, byl jedním z těch, které tolik nenáviděl. „Byl jsem stoprocentní nacionalista. Když jsem býval skinhead, všechno se točilo kolem bílé síly, věřil jsem, že Polsko je jen pro Poláky. Že Židi byli největší mor a nejhorší zlo tohoto světa. V Polsku se to tak vůbec bralo, tehdy za všechno špatné mohli Židi," říká v dokumentu CNN.

„Pocity, těžko se vysvětluje, jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že jsem Žid. První myšlenka byla, co řeknu lidem? Co řeknu klukům? Mám to přiznat, nebo ne? Byl jsem naštvaný, smutný, vystrašený, nejistý."

Napřed se nemohl ani podívat do zrcadla, viděl tam nenáviděného Žida. Po čase se ale jeho zmatek a vztek zklidnily a Pawel kontaktoval hlavního rabína Michaela Schudricha.

„Pamatuji si je, jak přišli krátce poté, co jsem začal jako varšavský rabín, už nevím přesně kdy," vzpomíná hlavní rabín Polska Schudrich. „Jednou z nejdůležitějších součástí mojí práce je být k dispozici lidem, kteří objeví svoje židovské kořeny."

Co znamená být Žid?

Pawel si setkání pamatuje přesně „Přišel jsem za rabínem a povídám, poslyšte, říkají mi, že jsem Žid, mám v ruce tenhle dokument, máma a táta mi něco řekli. Kdo je to ten Žid a co to znamená? Pomozte mi, jinak přijdu o rozum."

Rabín Michael Schudrich poskytl páru oporu. Mladí manželé se během let s Schudrichem spřátelili, byl jim cenným mentorem. A stali se z nich příkladní členové ortodoxní varšavské komunity. Pawel (který teď používá jméno také jméno Pinchas) se učí, jak porážet dobytek podle košer pravidel, Ola pracuje v kuchyni v synagoze.

„Skutečnost, že bývali skinheady, vlastně zvýšila respekt, který jsem k nim choval," říká rabín. „Mohli zůstat, kde byli, ale pochopili, že to nebyla správná cesta. Přijali, místo aby utíkali od faktu, že patří mezi lidi, které dřív nenáviděli."

Manželům se o minulosti nemluví dobře, ale neznamená to, že by ji úplně vytěsnili z paměti. „Neříkám, že nemám výčitky, ale ne že bych se za to zrovna mrskal. Lituji ty, které jsem zbil, ale nemám k sobě samému odpor. To můžou mít ti, kterým jsem ublížil," zpovídá se Pawel v dokumentu. A Ola dodává: „Nemůžu se za to stydět, byl to můj život, ale není to nic, na co bych byla pyšná. Ale je těžké o tom mluvit, činila jsem rozhodnutí, která bych si dnes radši nepamatovala."

„Myslím, že nám to na osobní úrovni říká, že nemáme nikoho odepisovat. Kde někdo mohl být před deseti lety, nemusí tam být dnes," uzavírá rabín Schudrich. „Člověk má neomezenou schopnost se měnit, a někdy dokonce k lepšímu."

Foto: flickr.com/yaffamedia, taubephilanthropies.org

Autor: - mav -