Jak se dělá džihádista. Verbování teenagerů k IS

Gangsteři, lúzři, rockeři s jointem, konvertité, nadějní studenti i naivní slečinky ze spořádaných rodin. Ve fanatika se může proměnit kdokoli. Za přerodem v božího bojovníka IS většinou není v první řadě náboženství, nýbrž tlak vrstevníků a mladická revolta.

Mouradovi bylo patnáct, když se jeho rodiče rozváděli. Nesl to těžce. Nejdříve začal chodit za školu, pak se zatoulal do mešity. Nešťastného kluka si tam všiml verbíř IS. "Vytušil, že nejsem ve své kůži. Choval se ke mně jako k příteli, utěšoval mě," vzpomínal mladý Belgičan v rozhlasovém vysílání stanice Europe1 po atentátech v Bruselu. Rozhlasovým posluchačům přesně popsal metody, jakými islamisté získávají nové džihádisty.

Nový přítel se Mouradovi postupně vetřel do života. Dával si s ním schůzky v mešitě, posléze mu ukazoval videozáznamy ze Sýrie, na nichž syrská armáda masakruje civilisty. "Nejdříve mě to šokovalo, pak jsem si na ty záběry zvykl. Ten člověk mi říkal, že proti tomu musíme zakročit a že když půjdu bojovat, dostanu se do ráje." Stačil týden, aby Mourad přehodil výhybku svého dosavadního smýšlení, a měsíc, aby byl připraven odjet. Nakonec neodjel - o jeho plánech se dozvěděla matka, které se podařilo synovi vše rozmluvit.

Snímek ze Sýrie

Ne všichni však měli takové štěstí. Saliha Ben Ali, Belgičanka marockého původu a matka čtyř dětí ze spořádané rodiny žijící ve Vilvoorde, čtvrti na severním okraji Bruselu, se o faktu, že její syn Sabri odjel do Sýrie, dozvěděla až v okamžiku, kdy jí z místa poslal svoji fotografii. Bylo mu necelých devatenáct let.

"Jednou si Sabri přivedl domů kamaráda ze sousedství, který měl na sobě dželabu, vestu a na tváři plnovous. Co se mu to stalo, ptám se ho, proč takhle bláznivě oblečený chodí po Vilvoorde? Neodpověděl." Sabri s ním začal chodit do mešity, postupem času pětkrát denně. "Vídávala jsem ho stále méně. Úplně se odstřihl od starých přátel a pohroužil se do svého nového světa," vzpomíná matka.

Saliha odvezla syna na ramadán do Maroka, aby ho odpoutala od vlivu nových přátel. "Ale podcenila jsem Facebook, přes nějž byl v kontaktu s lidmi, kteří už byli v Sýrii. Když jsme se vrátili domů, celý den se na mě tak zvláštně díval. Později mi došlo, že se snažil vtisknout si do paměti mou podobu. Druhý den ráno už byl pryč."

To bylo v srpnu 2013. Saliha zpočátku se synem komunikovala přes Skype, ten ale o návratu nechtěl ani slyšet. V prosinci téhož roku zazvonil ve vilvoordském bytě telefon. "Blahopřáli nám k mučednické smrti našeho syna. Když vám oznámí smrt vašeho dítěte, neuvedou jeho skutečné jméno, nýbrž jeho bojové jméno. Jako byste už ani nebyli jeho rodiči." Saliha se rozhodla nemlčet a svůj příběh šíří dále pomocí médií i televizních kampaní v naději, že pomůže jiným, aby nepadli do stejné pasti.

Je přece dospělý...

Až do atentátů v Evropě zradikalizované omladině v podstatě nikdo neházel klacky pod nohy. A to dokonce ani v případě, kdy rodiče přišli nahlásit, že se jejich děti chystají odjet do Sýrie. Jejich výpovědi přinesl mimo jiné dokument La chambre vide (Prázdný pokoj). "Neudělali vůbec nic! Prý je dospělý a může si dělat, co chce. Bylo mu osmnáct a půl roku, tomu říkáte dospělý?!"

Zoufalé matce se jednoho dne syn ozval, ať si jde druhý den koupit noviny a uvidí. "Stálo v nich, že se nechal vyhodit do povětří. Stát tohle všechno dopustil! Kdyby ho zadrželi hned napoprvé, když jsem to šla nahlásit, nemuselo k tomu výbuchu vůbec dojít!" odmítá francouzsky mluvící žena kritiku, že ze svého syna vychovala atentátníka. Zhrzení rodiče v Belgii i Francii se mezitím začínají organizovat a žádají odškodnění. Establishmentu začíná docházet, že chyba bude i někde jinde.

"Dnes už je to jinak. Pokud je někdo nahlášen jako potenciální radikál, nevydáme mu cestovní pas a při pokusu vycestovat bude zadržen za letišti," říká Fatima Lamarsiová, radní pro sociální záležitosti Vilvoorde, odkud za poslední tři roky odešlo do Sýrie 28 mladíků a odkud pocházel i Sabri, syn Salihy Ben Ali.

Kultura studu

Antverpský psycholog a pedagog Juliaan Van Acker vysledoval v radikalizaci několik vln. "Ti první radikálové většinou pocházeli z rozvrácených migrantských rodin, jejich otcové často seděli ve vězení, byli nezaměstnaní nebo prostě nebyli. Tito mladíci se už v raném věku dali na dráhu kriminality a radikalizace jim dala pocit nadřazenosti nad většinovou společností, do níž nezapadali."

Další vlna ale do řad radikálů přivedla i děti z lepších rodin, které se nechaly ovlivnit internetem a tlakem vrstevníků. S nimi se často svezli i dezorientovaní naivkové, mezi nimi i konvertité, kterým v sekularizované a materialistické společnosti chyběl přesah a vyšší smysl. Budování nového státu, sounáležitost ke skupině a pocit hrdinství, šikovně podbízený verbíři IS, se zdál jako lákavá alternativa.

Největší vlna exodů nastala po 29. červnu 2014, kdy Islámský stát vyhlásil kalifát. "Zničehonic do kalifátu odjelo ohromné množství lidí, kteří tu prodali všechny své statky, domy i auta a odvezli i svou rodinu. Podle koránu totiž pro muslimy není lepšího místa k žití než kalifát," poznamenává Pieter Van Ostaeyen, belgický islamolog a expert na džihád.

Příklon k fundamentálnímu islámu však podle většiny znalců nebyl příčinou, nýbrž následkem procesu radikalizace. Vilvoordská radní Fatima Lamarsiová mnohé rodiny, z nichž se rekrutovali džihádisté, osobně zná. Až na pár výjimek to prý nejsou rodiny na okraji společnosti. "A rozhodně nešlo o náboženské fanatiky, většinou to byly děti, které neměly k náboženství v podstatě žádný vztah, které si rády občas zašly na diskotéku a popotáhly z jointa," potvrdila Lamarsiová TÝDNU.

O islám se většina adeptů džihádu začala zajímat až poté, co se dostali do zradikalizované party - právě kvůli chybějícím znalostem koránu jim extremisté vcelku snadno mohli vnuknout svou vlastní fundamentalistickou interpretaci jeho učení.

Nástup fundamentálního radikalismu navíc umožnily i odlišné kulturní zákonitosti migrantské komunity, je přesvědčen psycholog a výchovný pedagog Juliaan Van Acker, který dvacet let pracoval s problémovou mládeží muslimského původu. Zatímco Evropané už od osvícenství vyznávají kult individua, v arabských rodinách je podle něho zájem komunity nadřazen zájmům jednotlivce. "To je důvod, proč muslimové setrvávají v ghettech a proč, až na vzácné výjimky, se opět žení a vdávají pouze v rámci své komunity."

"Zatímco západní adolescenti mají v pubertě potřebu vyhraňovat se proti vlastním rodičům, v rodinách imigrantů puberťáci rebelují proti většinové bílé společnosti," pozoruje. Svůj podíl na statu quo má i "kultura studu", která podle Van Ackera způsobuje, že rodiče muslimského původu mají tendenci popírat, že by jejich dítě něco provedlo, namísto toho, aby to začali řešit. Přiznání viny totiž v jejich očích vrhá stín na dobré jméno celé komunity. V tom je podle něho zároveň i kámen úrazu všech pokusů o deradikalizaci. "Dokud se do tohoto procesu nezapojí sama muslimská komunita, jsou všechny snahy marné," tvrdí psycholog.

Z patové situace se ale jen těžko hledají východiska. Dnešní dvacátníci jako třetí generace migrantů jsou rozpolcenější, než kdy byli jejich rodiče a prarodiče. Arabsky už často nemluví, a pokud ano, tak špatně. Jsou sice muslimy, ale z domova mají o islámu jen chabé ponětí. Zároveň hrozí, že pokud se příliš integrují do západní společnosti, stanou se v očích vlastní komunity odpadlíky.

Jak je ale vůbec možné, že někomu, kdo vyroste s evropským hodnotovým vzorcem, nedělá problém řezat hlavy lidem na Blízkém východě? "Pod tlakem skupiny a pod vlivem charismatického vůdce je i normální člověk schopen dopouštět se zvěrstev. To je realita. Podívejte se, co páchali za druhé světové války nacisté nebo ve Vietnamu Američané," dává příklady z historie psycholog Van Acker.

Islamolog Pieter Van Ostaeyen byl v Sýrii v letech 2011 a 2012 a viděl tam prý strašné věci včetně videí s popravami. "Tenkrát jsem z toho byl moc špatný. Od té doby jsem podobných záběrů už viděl spoustu a nic to se mnou nedělá. Vůbec nic. Představte si, že jste přímo v centru dění, kde tohle je normální - zvyknete si na to." Jeden z nizozemských džihádistů, s nimiž je v kontaktu přes sociální sítě, nedávno na Facebooku uveřejnil fotografi i asi třináctiletého hocha promenujícího se po ulicích Aleppa s uříznutou hlavou. "Ptal jsem se ho, co to má znamenat a co s tím hodlá dělat. Hrát fotbal, odpověděl mi," řekl Van Ostaeyen TÝDNU.

Ve jménu svobody

Taková proměna přitom může nastat i v řádu týdnů. V Belgii se o to "zasloužila" zejména organizace Sharia4Belgium. Její předák, v Belgii narozený Maročan Fouad Belkacem (33), který si do té doby obstarával živobytí krádežemi, vyměnil v roce 2010 džíny za dželabu, přestal se holit a v nenápadném domě v centru Antverp začal zájemcům kázat o přednostech islámského práva šaría, které předpokládá zrušení demokracie, kamenování cizoložníků, popravy homosexuálů a konvertování nemuslimů. Policie o něm věděla, ale další dva roky trvalo, než Belkacema zadržela. Respektovala prý svobodu vyjadřování.

Belkacemovi se za tu dobu podařilo vymýt mozky zhruba osmi desítkám mladých lidí. Většina z nich do jeho zadržení odjela do Sýrie a přes Facebook lákala další kamarády. Do pasti se lapila i Nora Verhoeven. Dceři marocké matky a belgického otce bylo osmnáct let, když se při sportu seznámila s jistým Tarikem Taketlounem (19) a velice se zamilovala.

Tarik už nějakou dobu docházel do Sharia4Belgium a Nora, která se dosud o víru své matky nijak zvlášť nezajímala, začala kvůli svému milému nosit šátek, přestala se líčit a odvrhla šatník plný módních výstřelků. Než Tarik odjel do Sýrie, tajně se za něho provdala a v květnu 2013 ho následovala.

Líbánky ale netrvaly dlouho - pár týdnů po příjezdu do Sýrie Tarik před Nořinýma očima přišel o život, Nora jako "černá vdova" zůstala. Její matce Samiře Laekelové se po nějaké době podařilo s dcerou navázat kontakt přes sociální sítě. "Změnila se. Nebyly na ní vidět vůbec žádné emoce, připadala mi jako robot."

Matka si všímá, že Nora používá stejné výrazy a argumenty jako děti jiných zoufalých rodičů. "To je pro mě důkaz, že Nora je obětí sekty, že je zmanipulovaná, že není teroristka," svěřuje se Samira médiím v přesvědčení, že Nora v Sýrii pomáhá potřebným, jak napsala ve svém dopise na rozloučenou. Novinář Guy Van Vlierden, který Noru a ostatní belgické džihádisty sleduje na sociálních médiích, má o tomto druhu pomáhání své pochyby.

Na Nořině facebookovém účtu zachytil videa, na nichž je mladá žena vidět, jak od hlavy až po paty zahalená v černém jede vyprahlou krajinou v džípu a v ruce třímá kalašnikov. Samira Laekelová je s dcerou jen ve sporadickém kontaktu, na podzim loňského roku vyšla její kniha Le bonheur est parti avec toi (Štěstí odešlo s tebou), v níž se snažila vypsat ze svého traumatu.

Co peklo zchvátí

Z 589 domnělých bojovníků džihádu se jich dosud zpět do Belgie vrátilo 117. "Zpočátku, když někdo chtěl odejít, tak mu nebránili. Nyní je v podstatě nemožné Islámský stát dobrovolně opustit," je přesvědčen Van Ostaeyen, který monitoruje komunikaci džihádistů na sociálních sítích. "Vezmou vám cestovní pas, všude podél cest jsou rozestavěny hlídky, přes které se nedostanete." Pokus o dezerci se trestá mučením i smrtí.

Ti, jimž se návrat zdařil, v Belgii musí své počínání vysvětlovat u soudu. V loňském ostře sledovaném procesu v Antverpách dva bývalí bojovníci výměnou za podmínečný trest pomohli rozkrýt celou síť islamistických kontaktů a výrazně dopomohli k zatčení a odsouzení předáka verbířské organizace Sharia4Belgium Fouada Belkacema, kterému letos soud potvrdil dvanáctiletý trest vězení (viz Jejoen Bontinck...). Spolu s ním putoval za mříže i dvaačtyřicetiletý bruselský verbíř Khalid Zerkani, který vychoval katy pařížských a bruselských atentátů - Abdelhamida Abaaouda, Chakiba Akrouha a Najima Laachraouiho. Zerkanimu odvolací soud 14. dubna zpřísnil trest odnětí svobody na patnáct let.

Úřady se nyní snaží mobilizovat své síly. "Úzce spolupracujeme se školami a snažíme se vytipovat mladé lidi, kteří se najednou začnou chovat jinak, a těm se snažíme nabídnout smysluplnou náplň volného času, pomáháme jim najít zaměstnání," vyjmenovává Fatima Lamarsiová strategii, jež má bránit radikalizaci mládeže ve Vilvoorde. Za poslední rok podle ní odchod mladíků do Sýrie z její čtvrti ustal. Statistiky ale tak optimistické nejsou - za období od února do dubna letošního roku evidují odjezd 24 čerstvých belgických rekrutů z různých koutů země. Zjevně ještě není dobojováno.

Čtěte dále

další zprávy