Jak je důležité mít euroúředníka

07.08. 11:41 | Autor: Johanna Grohová

Čím dál na východ, tím víc je mezi politiky rozšířený názor, že Evropské unii není radno věřit, protože je stále v rukou zakladatelských zemí, zejména pak Francouzů a Němců.

Do jisté míry je to pravda. Ve většině klíčových funkcí, tedy na nejvyšších úřednických postech Evropské komise, jsou němečtí, francouzští, lucemburští či nizozemští eurokraté, kteří se v bruselském labyrintu pohybují s lehkostí zkušených matadorů.

Zato nové členské země nemají kromě komisařů na důležitých židlích generálních ředitelů většinou nikoho. Nejvýše postavený český úředník je Karel Kovanda, který dělá zástupce na generálním ředitelství pro zahraniční vztahy.

Proč je vůbec obsazení na těchto místech tak důležité? Zaměstnanci komise vybraní komplikovaným pavoukem konkurzů sepisují směrnice či normy, které jsou pak závazné pro všechny, a tedy ovlivňují životy všech. Jen pro ilustraci, letos například komise předložila legislativní návrh počítající s vysokými pokutami pro automobilky, které nedodrží nový, už povinný emisní limit. Výrobcům aut tak hrozí enormní ztráty.

Češi potřebují vyšší úředníky ve struktuře EU. Zn.: spěchá. Jistě, pro každou členskou zemi existují úřednické kvóty, aby byla zajištěna rovnováha. Stejně tak by všichni měli teoreticky sloužit jedné ušlechtilé evropské myšlence, která je založena na vzájemné spolupráci a solidaritě.

Lidé však obvykle nezapomínají, odkud jsou. Úředníci ze starých zemí vyrostli v minulých dobách největší slávy komise, kdy sbírala stále víc a víc moci. Věří, že Evropská unie je všelék na všechny neduhy, a proto je třeba v zájmu všech Evropanů vymýšlet nové a nové směrnice, které zajistí lepší a kvalitnější život.

To ti noví - s oblibou pak současná česká vláda - šíří po unii dříve nepoznané volnomyšlenkářství a brojí proti zajetým kolejím. Jenže zatím většinou jen slovně. Dělají velkou politiku během summitů, ale tam, kde se politická rozhodnutí přetvářejí v závazná pravidla, už jejich vliv významně slábne.

Budova Komise EU, která není jen o eurokomisařích. Proč to všechno píši teď. Proto, že už to příští rok bude pět let, co jsme vstoupili do Evropské unie. A také proto, že se letos na podzim bude vyměňovat zhruba polovina generálních ředitelů Evropské unie. Jde o vysoce důležité posty. Právě oni spravují úřad, v jehož čele stojí komisař, tedy jakési evropské ministerstvo.

Na první pohled by se mohlo stát, že státu - tedy dejme tomu české vládě - do obsazování míst v Evropské komisi toho mnoho není. Však jde o autonomní úředníky, kteří nejsou do Bruselu na rozdíl od komisaře vysláni.

Jenomže už přibližně rok před obměnou komisařů by každá národní exekutiva měla kalkulovat, které portfolio by se jí pro další pětileté období hodilo. Například Britové nyní mají důležitý post komisaře pro obchod. Už nyní prý počítají s tím, že jim připadne méně vlivná oblast, a mají zájem o životní prostředí. Proto je však pro ně také důležité si zajistit svůj vliv ještě jinde, právě prostřednictvím generálního ředitele.

Zleva: komisař pro obchod McCreevy, José Barrosa a Vladimír Špidla. Pro českou vládu byl Brusel až do nedávna do značné míry mimo hlavní proud zájmu. To se nyní s blížícím se předsednictvím v roce 2009 nutně mění. Představy o tom, kdo by mohl být komisařem po Vladimíru Špidlovi, jsou však zatím mlhavé. Příliš mnoho jmen nepadá, snad s výjimkou expolitika Vladimíra Dlouhého. Důvodem zřejmě není to, že by nebyli zájemci o dobře placené místo. Spíše nejsou vhodní, rozuměj kompetentní, kandidáti, kteří navíc požívají důležité politické podpory.

Úředníci a diplomaté ze starých zemí často s nemístnou povýšeností opovrhují svými kolegy z nových členských zemí. To je špatně. I proto, že například v době, kdy čím víc autokratičtější Rusko získává na sebevědomí, tím lépe mohou vnímat už ne tolik skryté hrozby. Pokud však budou na místech klíčových úředníků sedět vůči Rusku smířliví a opatrní úředníci například z Německa, pak se ze strany komise tvrdšího jednání nedočkáme. Proto jsou euroúředníci kdesi v Bruselu pro nás důležití.

Foto: Profimedia, archiv, ec.europa.eu

Autor: Johanna Grohová