Horké vzpomínky na Srebrenicu

16.07. 19:25 | Autor: Tomáš Vlach

Desítky tisíc poutníků si připomínají největší poválečný masakr v Evropě.

Do ospalého městečka Srebrenica míří vždy začátkem léta desítky tisíc poutníků. Připomínají si největší poválečný masakr v Evropě, kdy v roce 1995 bosenští Srbové povraždili přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Je tu příliš mnoho slz, smutku a vzdoru: srbského premiéra odsud lidé před dvěma lety hnali sprškou kamení. Zdaleka nic prý není zapomenuto.

Aby se 11. července, přesně na výročí 22 let starých událostí, člověk vůbec dostal k památníku, musí přijet hodně brzy ráno. Jinak na celé hodiny uvázne v koloně na jediné příjezdové silnici a potom ještě musí jít dlouhé kilometry pěšky. Teplota šplhá ke čtyřicítce, a tak si lze o něco lépe představit, co prožívali ti, kteří bez vody, pod širým nebem a často i za dělostřelecké palby bojovali o holý život.

V červenci 1995 tu bosensko-srbští ozbrojenci nejdřív zaútočili na bezpečnou zónu vyhlášenou OSN kvůli ochraně muslimských civilistů. Tři stovky nizozemských vojáků, kteří měli zónu chránit jen s lehkou výzbrojí, nemohli proti 15 000 bojovníků s děly a tanky dělat vůbec nic. Ženy a děti bosenští Srbové odvezli autobusy a nákladními auty k linii fronty do Tuzly, muže od 12 do 75 let odváděli do provizorních táborů a popravovali.

V seznamu obětí ze Srebrenice je 8373 jmen, najít v masových hrobech se však podařilo zatím něco přes šest tisíc. Každý rok lidé objeví další ostatky, ty bývají podle možností identifikovány a pohřbeny právě 11. července v den srebrenického výročí. Letos se tak u památníku shromáždilo 71 zeleným suknem potažených rakví, kolem nich příbuzní, kteří se přišli naposledy rozloučit se svými blízkými.

Letos se u památníku shromáždilo 71 zeleným suknem potažených rakví.

Bezmála dvaadvacetiletá Sajdeta Suličová byla mezi nimi jednou nejmladších. "Mám tam tatínka, nikdy jsem ho neviděla," vypráví později, když zapadlo slunce a dusná, žalem naplněná atmosféra se trochu uklidňuje. O srebrenickém masakru ví už jen z vyprávění. Narodila se několik dnů po událostech července 1995, její matce se podařilo odjet z obklíčené enklávy Srebrenica těsně před tím, než se ji vedení bosenských Srbů rozhodlo etnicky vyčistit. Co se stalo s tatínkem, se nikdy nedozvěděla. Prostě zmizel. Až teď dostala rodina zprávu, že se v masovém hrobě nedaleko odtud našly jeho ostatky. "Jsou to tři malé kůstky, ale pro nás mají obrovský význam. Konečně ho můžeme důstojně pohřbít, víme, kde leží," povzdechne si dívka.

V době mimo připomínku červencových událostí je Srebrenica ospalým, až polomrtvým městečkem, které se nijak nevymyká z koloritu Bosny a Hercegoviny. Obydlena je asi tak polovina domů, stopy po ohni a kulkách jsou vidět všude, přestože od posledních bojů uplynulo 22 let. Nad malým náměstím se tyčí věž pravoslavného kostela a dva minarety. Hlas imáma právě svolává k večerní modlitbě a k mešitě se schází hrstka lidí, většinou mladých mužů nanejvýš kolem třicítky.

V kavárničce, která patří k srebrenickému kulturnímu centru, má hospodský obrovské zásoby černohorského vína Vranac, plnou lednici piva a pod barem rakiji. Sem chodí poklábosit místní Srbové, jeden ze štamgastů hlasitě zdraví každého, kdo prochází kolem, zatímco jiný stálý host, válečný veterán s dřevěnou nohou, potetovaný na rukou obrovskými křesťanskými kříži, tiše popíjí v rohu.

Hasim Sulejmanović je jedním z hrstky lidí, kteří zajetí přežili. Do Srebrenice jezdí každý rok, pomodlit se za ty, kteří měli méně štěstí než on. Bosenští Srbové ho odvezli do tábora v Batkovići, ale nepopravili. Proč, dodnes sám neví. "Z naší skupiny většinu naši věznitelé vyměnili za zajaté Srby ze speciálních jednotek," říká. "Bití tam bylo na denním pořádku, byli jsme bez přikrývek, s minimem jídla a vody. Ne všichni to přežili, byla to vlastně jedna obrovská náhoda," dodává.

"U nás, stejně tak třeba i v Chorvatsku, váleční zločinci nerušeně působí v armádě, policii, ve státním aparátu," míní bělehradský aktivista Mirko Medenica. Do Srebrenice přijel s organizací Ženy v černém, která proti balkánským válkám protestuje už od začátku devadesátých let. Mimo jiné i za srebrenický masakr dostal loni v březnu od Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii čtyřicet let vězení někdejší lídr bosenských Srbů Radoslav Karadžič, velitel Zdravko Tolimir odešel s doživotím, Radislav Krstić má 35 let, u Ratka Mladiče se vynesení rozsudku očekává v listopadu. Naopak osvobozen byl v Haagu bosenskomuslimský velitel Naser Orić, pro něhož žaloba požadovala 18 let vězení za jeho nájezdy na srbské vesnice doprovázené podobnými excesy, jako dělali Bosenští Srbové.

* Jak vraždění ve Srebrenici začalo a proč se vášně nepodařilo včas zastavit?