Disident Šaranský: Musíte překročit hranici strachu

07.06. 15:35 | Autor: Eva Pešková

Bývalý ruský disident Natan Šaranský vypráví o tom, co bylo pozitivní na pobytu v gulagu. Když se dostane k mikrofonu, zapamatuje si ho zcela jistě každý. Při závěrečné řeči na konferenci o bezpečnosti a demokracii, na niž tento týden do Prahy přilákal i prezidenta Spojených států George Bushe, obecenstvo třikrát srdečně rozesmál. To se nepovedlo žádnému z několika předchozích řečníků. Přitom v životě bývalého odpůrce sovětského režimu a později člena izraelské vlády toho moc k zasmání není.

V knize Fear No Evil o devíti letech, které jste strávil v sovětském vězení a gulagu, píšete, že jste se styděl za sovětskou invazi do Československa. Proč?

Několik ruských studentů tehdy protestovalo na Rudém náměstí, měli odvahu vyjádřit svůj názor. Měli odvahu postavit se režimu, nebo spíš říct, co cítí. Já jsem tehdy ještě takovou odvahu nenašel. V té době také Andrej Sacharov, špičkový sovětský vědec, napsal dopis kritizující sovětský režim.

Říkal jsem si, můžeš být úspěšným vědcem, ale to tě neochrání před tím, co je nezbytné: být sám k sobě pravdivý. Rok 1968 byl přelom, přinesl jakýsi morální tlak a také to byl příklad, kdy lidé mohli ukázat, že se nebojí.

Ve společnostech strachu, jakým bylo sovětské Rusko, žijí podle vás tři skupiny lidí: bezvýhradně přesvědčení, lidé s dvojím myšlením a disidenti. O sobě říkáte, že jste byl nejdřív člověk s dvojím myšlením. Totéž platilo pro Sacharova?

V mládí patřil určitě k přesvědčeným, pak se z něj stal člověk s dvojím myšlením. Disidentem se nestanete ze dne na den. Není to tak, že jeden den jste poslušným občanem a druhý den disidentem. Jen postupně získáváte odlišné, nesouhlasné názory, podezření, cítíte nespokojenost. A máte strach. Musíte překročit tu hranici strachu, aby se z vás stal disident.

Andrej Sacharov sám psal, že byl kritický k tomu, co dělal dříve. Pomohl sovětskému Rusku získat nejmocnější zbraň (byl nukleární fyzik, podílel se na vývoji jaderné bomby pak i vodíkové bomby – pozn redakce). Napsal sovětskému vedení, s čím nesouhlasí, pokusil se promluvit s vůdci režimu o změnách a oni mu řekli, aby „držel hubu“.

Vy jste se disidentem stal za vysokoškolských studií, začal jste pracovat pro Sacharova jako tlumočník a v devětadvaceti letech vás zatkla KGB. Svým věznitelům jste ale prý vyprávěl vtipy. Co jste jim říkal?

Jste jiná generace, tomu se asi nebudete smát. Třeba vtip o tom, jak se Brežněv opravdu naštval, když Američané poslali člověka na Měsíc. Sověti nejdřív posílali do vesmíru satelity, pak je předběhli Američané, když dostali prvního člověka na Měsíc (v roce 1969 – pozn. red.), zavolal si Brežněv kosmonauty a sdělil jim, že se politbyro rozhodlo poslat je na Slunce, aby porazilo Američany.

Víte, co je politbyro? (Šaranský odbočuje a zkoumavě si mě prohlíží, odpověď zní: „Ano“.) To bychom, ale uhořeli zaživa, soudruhu Leonide, ozval se jeden kosmonaut. Cože, myslíte, že na politbyru jsou samí idioti? Pošleme vás tam v noci.

Smáli se?

Nesmáli se vůbec. Nemohli si to dovolit, museli by pak jeden druhého udat. Takže radši ukázali svou zlobu a začali na mě řvát. Bylo jasné, že to nejsem já, kdo je ve vězení, ale oni sami, když se nemohli ani svobodně zasmát.

Dá se vůbec najít na pobytu v gulagu něco pozitivního?

Hodně pozitivního. Jste tam sama se sebou v míru, protože nejednáte v rozporu se svým svědomím a principy. Fyzicky jsou to velmi těžké podmínky, ale morálně to bylo velmi jasné, čisté. Jste tam, kde máte být, abyste naplnila svoji morální povinnost. Je to jedinečná příležitost.

Vy jste s komunistickou mocí udělal tu nejhorší zkušenost. Myslíte si, že měla být komunistická strana po návratu demokracie do Česka v roce 1989 zakázána?

Ale samozřejmě, že ne. Svoboda v demokracii znamená, že každý má právo vyjádřit svůj názor, pokud tím ovšem nepodněcuje k násilí. Pokud někdo věří v komunismus, tak se hluboce mýlí, ale má na to ve svobodné a otevřené společnosti právo.

Lidé mohou srovnávat a v drtivé většině se rozhodnou komunismus nepodporovat. Jsem si jist, že v Česku dvacet let po pádu komunismu drtivá většina komunistické myšlenky odmítne.

Kdo je Natan Šaranský

Jeho původní jméno ze Sovětského svazu zní Anatolij Borisovič Ščaranskij, dnešní přepis z hebrejštiny Natan Šaranski. Narodil se v roce 1948 na Ukrajině v Doněcku, které tehdy ovšem mělo zcela jiné jméno: Stalino.

V Moskvě studoval matematiku a seznámil se také s nukleárním fyzikem a disidentem Andrejem Sacharovem. V devětadvaceti letech ho unesla KGB a obviněn byl ze špionáže pro USA a vlastizrady, ze zločinů, které sice nespáchal, ale mohl za ně dostat trest smrti. Nejprve strávil přes rok v moskevské věznici Lefortovo, poté byl odsouzen na třináct let v gulagu (viz TÝDEN 12/05, 46,06 a 23/07).

Po celkem devíti letech v roce 1986 ho na hranici východního a západního Německa Sověti vyměnili s Američany za českého špióna Karla Köchera. Šaranský pak odešel do Izraele, kde se stal ministrem několika vlád a krátce byl i vicepremiérem. Z politiky odešel v roce 2006.

Nyní je šéfem Shalem Centers Adelson Institute for Strategic Studies v Jeruzalémě. Šaranský je významným autorem, jehož kniha Obhajoba demokracie (The Case For Democracy: The Power of Freedom to Overcome Tyranny and Terror) zaujala amerického prezidenta George Bushe natolik, že ji začal doporučovat politikům i novinářům.

„Je krátká a dobrá,“ řekl o ní například listu The Washington Times. Šaranský v ní nabízí řadu argumentů, podle nichž demokracie napomáhá bezpečnosti ve světě. Rozlišuje mezi společnostmi strachu a svobodnými společnostmi. Rozdíl se dá zjistit podle tzv. Testu náměstí.

Ve společnosti strachu vás zaručeně zavřou, pokud přijdete svobodně vyjádřit svůj názor na hlavní náměstí. Společnosti strachu jsou podle něj ze své podstaty nestabilní, ubývá lidí bezvýhradně oddaných režimu a stávají se z nich lidé s dvojím myšlením – na veřejnosti vyjadřují názory loajální režimu, doma nebo v duchu si myslí něco jiného.

Má to jeden háček, pro pozorovatele zvenku se zdá popularita diktátorů bez poskvrnky, protože si neuvědomují, že většina oddaných mohou být spíš lidé, kteří mají dvojí myšlení. Každý takový režim potřebuje podle bývalého ruského disidenta vnějšího nepřítele, aby sám sebe podepřel.

V dnešním světě plném konfrontace neexistuje lepší zbraň než šíření demokracie, protože podle Šaranského každý člověk bez rozdílu touží být svobodný.

Foto: Profimedia

Autor: Eva Pešková