Cameronův syrský krach jako test americko-britského tandemu

Britský premiér David Cameron utrpěl minulý týden při hlasování o útoku proti Sýrii největší porážku ve své funkci. Kromě toho ale nechal ve štychu Spojené státy, které se nyní při případném úderu mohou opřít už jen o Francii. Výsledek hlasování Dolní sněmovny byl přirovnán k rozhodnutí odevzdat odznak zástupce světového šerifa. Jaký vliv může mít tato skutečnost na americko-britské "zvláštní vztahy" (special relationship)?

Zítra to bude 230 let, kdy Velká Británie podpisem Pařížské mírové smlouvy uznala nezávislost a svrchovanost své někdejší kolonie - Spojených států amerických. Minimálně od druhé světové války je postavní obou států opačné a teď se dokonce Spojené království musí červenat, že nepřišlo svému staršímu bratrovi (nebo Velkému bratrovi?) na pomoc, když to potřeboval.

Termín "special relationship" se užíval již dříve, ve větší míře jej ale začal za války užívat Winston Churchill. Když později jako vůdce opozice nastínil pozici Británie jako unikátní ve smyslu současné angažovanosti ve třech "kruzích" zahraniční politiky (Commonwealth, USA, Evropa), vztah se Spojenými státy umístil na druhé místo za tehdy ještě existující impérium.

"Special relationship" v poválečném období je možné charakterizovat jeho asymetrií, jelikož USA v něm patřilo jasně silnější postavení, dále jeho odlišným vnímáním oběma stranami - ta britská mu přikládala větší důležitost - a v neposlední řadě také sérií sporů a nedorozumění. Přesto existuje dodnes.

Cameron se po utrpěném políčku snažil média přesvědčit, že se Američanům nemusí omlouvat, čímž vedle nich chtěl působit jako rovnocenný partner. Ministr zahraničí USA John Kerry si ale neodpustil dobře mířený šťouchanec, když uvedl, že nejstarším spojencem Spojených států je Francie.

Část britského tisku (The Sun) pak začala panikařit, že Francie přebírá britskou roli a že pozice Británie ve světě zase o něco zeslábne. Někteří označovali labouristy a jejich šéfa Eda Milibanda, kteří hlasovali proti zásahu, za proruské zrádce. Stejně se ale přitom rozhodli i někteří vládní poslanci.

Hlavní otázkou teď je, jak moc britské "ne" vztahům se Spojenými státy uškodí. Zajímat to musí především Londýn, který se na rozdíl od Američanů bez svého partnera neobejde. Celá šlamastyka navíc přichází ve chvíli, kdy Británie usiluje (alespoň navenek) o uvolnění vztahu s Evropskou unií coby "třetím kruhem" (což se Washingtonu, který chce mít v Evropě svého koně, také nelíbí). Pak už zbývají spíše jen formální vazby v rámci Commonwealthu.

Brity může utěšovat, že to není zdaleka poprvé, kdy se spolupráce obou zemí zkomplikovala. V poválečné historii lze vypozorovat několik časových úseků, kdy to mezi nimi skřípalo. Často v tom hrály roli vzájemné antipatie tehdejších vůdců.

Ke zřejmě nejvážnějšímu sporu došlo během Suezské krize v roce 1956.  Američané tehdy postup Británie, která v Egyptě zasáhla po znárodnění Suezského průplavu společně s Francií, odsoudili jako údajně typickou ukázku jejího imperialismu. Oba státy se musely potupně stáhnout a smířit s úpadkem svého velmocenského vlivu.

Kvůli tomuto fiasku skončil premiér Anthony Eden. Nahradil ho Harold Macmillan, který si dal za hlavní cíl vztahy s USA urovnat, což se mu postupem času podařilo. Zejména díky nástupu prezidenta Kennedyho, se kterým si dobře rozuměl.

I přesto se ale Spojené státy nedívaly příliš smířlivě na britské snahy o vytvoření Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), které vnímaly jako ohrožení Evropského hospodářskoho společenství (EHS), jež mělo jejich dlouhodobou podporu, a dalším problémem byla otázka britsko-americké jaderné spolupráce.

Spojené státy Británii přislíbily po ukončení výroby raket Skybolt rakety Polaris, americké ministerstvo zahraničí však současně navrhovalo omezení britsko-americké spolupráce v této oblasti, což posléze proniklo na veřejnost. Přestože rakety nakonec Británii byly dle Nassauských dohod z roku 1962 odprodány, ve vztazích obou zemí vznikla další trhlina.

Ta se nezacelila ani za vlády labouristy Harolda Wilsona. Rámec pro jeho vztah s Lyndonem Johnsonem (se kterým se příliš nemuseli) a později s Richardem Nixonem tvořila především americká angažovanost v jihovýchodní Asii a vzrůstající ekonomické problémy Británie. Spojené státy požadovaly od Britů zachování přítomnosti východně od Suezu a jejich podporu pro americké operace ve Vietnamu. Wilson ale vojáky neposlal a jeho země se z oblasti stáhla. Oslabení vztahu s USA pak bylo jedním z faktorů vedoucích k podání druhé britské přihlášky do EHS v roce 1967.

Nový impuls dostal "special relationship" až za vlády Margaret Thatcherové. Její vřelý vztah s Ronaldem Reaganem je dobře znám a neuškodilo mu ani to, že USA Británii nepodpořily při válce o Falklandy v roce 1982 a o rok později ji neinformovaly při invazi na Grenadu.

Po Majorově intermezzu (tehdejší premiér se zase příliš nemusel s Georgem Bushem starším) navázal na Thatcherovou Tony Blair, jehož výpomoc Georgi Bushovi mladšímu při válkách v Iráku a Afghánistánu mají ještě všichni v živé paměti. S jeho předchůdcem Billem Clintonem si zase notoval ve vnitropolitických otázkách.

A jak je na tom Cameron s Obamou? Pokud bychom je měli srovnat s jejich předchůdci, jejich vztah patří spíše mezi ty lepší. Obama například za Cameronovy vlády vystoupil před britským parlamentem, což předtím učinil jen Reagan a Clinton.

Při společných setkáních oba působí uvolněně a nešetří vtipy. Když Cameron v březnu loňského roku přijel na návštěvu USA, oba státníci se například šli podívat na basketballový zápas. Při tiskové konferenci u Bílého domu pak Obama svému kolegovi z legrace připomněl, jak Britové sídlo amerických prezidentů při tzv. druhé americké válce za nezávislost v roce 1814 zapálili.

"Zanechali tu silný dojem. Opravdu to tu rozsvítili," řekl Obama, na což mu Cameron odpověděl: "Tentokrát si to tu ale o něco lépe bráníte." Těžko říct, jestli by takto sršeli vtipem i nyní. Zlepšení přitom nelze očekávat, ani pokud by s Obamou v budoucnu spolupracoval šéf labouristů Miliband.

Britská opozice se na vojenském zásahu neshodla s vládou poprvé od zmiňované Suezské krize. Prvně od roku 1782 pak britský premiér prohrál hlasování související s nasazením vojenské síly. Podle ministra financí George Osborna teď nastane čas, kdy v Británii vypukne debata o tom, jakou roli má země na mezinárodním poli hrát.

Strategická a bezpečnostní koncepce z roku 2010 přitom nevyznívá pro Brity příliš optimisticky. Jejím leitmotivem je zeštíhlení prakticky všech součástí ozbrojených sil. Na druhou stranu, think tank Royal United Services publikoval v dubnu zprávu tvrdící, že Spojené královstí v současnosti opět posiluje své pozice východně od Suezu. V budoucnu prý budou Britové dokonce hrát prim na Blízkém východě, zatímco USA se budou více soustředit na asijsko-tichomořský region. To bylo ale ještě před hlasováním o Sýrii.

Čtěte dále

další zprávy