Berlínská zeď: zmizelá, rozuteklá po světě i zapomínaná

Za domkem zahradníka v berlínské Botanické zahradě, ukrytá před pohledem návštěvníků, stojí trocha evropské betonové historie: kus stavebního bloku Stützwandelement UL 12-11, 3,2 metru vysoký, 1,2 metru široký, vážící 2,6 tuny, se žlutými a modrými graffiti na jedné straně. V letech 1961 až 1990 zhruba 54 tisíc těchto betonových bloků tvořilo západní stranu Berlínské zdi, napsal britský list The Guardian.

Sbírka naskládaná ve skladu botanické zahrady patří městskému senátu. Jsou to dary připravené pro velké státní návštěvy, byť dostat kus zdi je tak trochu Danajský dar. Člověk potřebuje jeřáb, aby ho naložil na náklaďák, a jen samotné vyzvednutí přijde na nejméně 2000 eur (asi 55 500 korun).

Přeprava do zámoří přijde na dalších 5000 eur, takže se někdy příjemci rozhodnou nechat raději dárek tam, kde je.

Přesto ale z původní sbírky 30 panelů zůstává jen osm, a pět z nich už má cedulku "rezervováno" - pro Filipíny, Cleveland a Bochum.

"Kde je zeď?" je stále první otázkou, kterou klade mnoho turistů, kteří navštíví německé hlavní město. Pravdou ale je, že 25 let po jejím pádu je víc kusů Berlínské zdi roztroušených po světě, než kolik jich zůstává v samotném městě.

Toto rozprášení po světě urychlila symbolická podstata zdi. Zatímco mnoho Berlíňanů se nemohlo dočkat, až se zbaví zdi, která do tolika životů vnesla tragédii, lidé mimo Německo dychtili dostat do rukou kus betonu, který se najednou stal symbolem demokracie, občanské odvahy a triumfu Západu nad Východem.

Podle německých úřadů je jen jeden kus zdi v Rusku, zatímco po Spojených státech je jich roztroušená téměř stovka.

Berlíňané začali zeď rozřezávat ihned po otevření hranice 9. listopadu 1989 a první nabídka na koupi celé části přišla už o den později od jistého bavorského podnikatele.

Přechodná vláda NDR, která zoufale potřebovala zahraniční měnu, nakonec překonala morální zábrany a 4. ledna 1990 nařídila rozebrání stavby a zajištění "komerčního využití celých segmentů".

V pochmurném střípku historické ironie dostali příkaz chránit zeď před vandalismem pohraničníci.

To, o čem se všeobecně mluví jako o Berlínské zdi, byly vlastně dvě zdi: východní a západní, mezi nimiž bylo pásmo smrti. Především pak graffiti ozdobené části západní zdi byly po roce 1989 oblíbené mezi investory. Jedna japonská společnost nabídla 185 tisíc dolarů (více než čtyři miliony korun) za jediný kus. Další se pak vydražily za podobné sumy na aukci, která se v červnu 1990 konala v Monaku.

Méně fotogenické kusy, které tvořily většinu původní zdi, byly rozdrceny a použity ke stavbě silnic a dálnic.

Řada segmentů zdi se do Berlína vrátila k památečním účelům, i když jen zřídka jsou zpátky na místě, kde původně stály. Nejdelší pás je k vidění v East Side Gallery ve Friedrichshainu, ovšem malby a graffiti na něj byly doplněny až v roce 2009.

Dalších 212 metrů zdi je v památníku Topographie des Terrors, 70 metrů v památníku na Bernauer Strasse, několik izolovaných kousků na Postupimském náměstí a na berlínském předměstí Treptow je něco jako Stonehenge z Berlínské zdi, kde si každý může kus betonu sám pomalovat.

Úlomky Berlínské zdi, které se prodávají v obchodě se suvenýry v berlínském muzeu Checkpoint Charlie po třech eurech za kus, pocházejí ze skladu nedaleko letiště Berlín-Tegel, který vlastní Volker Pawlikowski. Zatímco se vláda stále snažila rozhodnout, co se zdí udělá, za výhodnou cenu odkoupil 30 panelů z recyklační skládky.

Manažer obchodu v muzeu trvá na tom, že všechny kousky jsou stále původní, byť byly přestříkány barvou.

Zhruba 600 segmentů zdi si našlo domov mimo Německo a vzniklo z nich více než 140 památníků po celém světě. Stojí na tak vzdálených místech, jako je Austrálie či Bahamy. Pět kusů Berlínské zdi je v Jižní Koreji 30 kilometrů od severokorejské hranice coby symbol naděje, že i tyto dva státy se jednoho dne dočkají mírového spojení.

Část zdi si našla cestu na Jamajku - jako dar od starosty Berlína Klause Wowereita ji v roce 2009 dostal sprinter Usain Bolt. Některé části zdi ovšem zmizely beze stopy.

V květnu 1998 měl dostat kus zdi americký prezident Bill Clinton během návštěvy Berlína. Musel ale vynechat předávací ceremonii, protože se jeho předchozí schůzka protáhla. Německé velvyslanectví proto souhlasilo, že předávací slavnost uspořádá v USA.

Clintonův kus zdi odputoval z Berlína do Hamburku, a pak lodí do Baltimoru. Ovšem v té době už se Clinton brodil skandálem kolem Moniky Lewinské - dar zůstal ve skladišti v Baltimoru, odkud nakonec zmizel.

Prezident Clinton se nechal symbolicky vyfotit před částí Berlínské zdi jen o několik měsíců dříve. Když 11. února 1998 oznámil rozšíření NATO o Polsko, Maďarsko a Českou republiku v prostorách amerického ministerstva zahraničí ve Washingtonu, na pozadí byl segment zdi pomalovaný graffiti s viditelným slovem "Freedom" - svoboda.

Prošetření na ministerstvu zahraničí nicméně odkrylo tak trochu jiný příběh. Dopravit kus zdi do osmého podlaží ministerstva, kde se tisková konference konala, by vyžadovalo příliš námahy. A proto je zeď na fotografii jen replikou vyrobenou z lepenky. 

Zeď v Berlíně padla před 25. lety - i díky omylu člena policie

Snad v žádném jiném evropském městě se existence železné opony neprojevovala tak zřetelně jako v Berlíně. Více než čtvrt století rozdělovala metropoli na Sprévě betonová bariéra, která bránila exodu obyvatel komunistické NDR do Západního Berlína. Hraniční přechody v Berlínské zdi byly natrvalo otevřeny před 25 lety, 9. listopadu 1989.       Přísně střežená bariéra, oddělující demokratický Západní Berlín, patřící do Spolkové republiky Německo (SRN), od území komunistické Německé demokratické republiky (NDR), vyrostla v ulicích města prakticky přes noc v polovině srpna 1961. Více než čtvrt století se zdálo, že stěna ze železobetonu bude Berlín rozdělovat na věčné časy. Koncem 80. let se však politická situace v táboře socialistických zemí změnila. V čele Sovětského svazu usedl reformě naladěný Michail Gorbačov a o něco později zasedli polští a maďarští komunisté ke kulatému stolu s představiteli opozice.      Také v NDR se během roku 1989 začala rodit organizovaná opozice, jejímuž vzniku do té doby bránila tajná policie Stasi. V létě 1989 navíc tisíce východních Němců obsadily ambasády SRN v Budapešti, Praze a Varšavě, kde si chtěli vymoci možnost odchodu na Západ. Vládnoucí Jednotná socialistická strana Německa (SED) vedená Erichem Honeckerem přesto nejevila ochotu ke změnám, i když ji před důsledky oddalování politických reforem varoval sám Gorbačov.      Na přelomu září a října propukly v Lipsku pravidelné týdenní demonstrace, jejichž mohutnost rostla geometrickou řadou. Poprvé na nich zaznělo heslo "My jsme národ", jež se posléze stalo symbolem přechodu k demokracii v bývalé NDR.      Na projevy nespokojenosti zareagovalo vedení SED tím, že 18. října vyměnilo zprofanovaného Honeckera za Egona Krenze. Personální obměna spojená s neurčitým příslibem politických reforem ale přišla pozdě. Zatímco opatrný Krenz hodlal postupovat podle zásady "změna neznamená převrat", opozice už žádala vypustit z ústavy článek o vedoucí úloze SED a vypsání svobodných voleb.      Na počátku listopadu 1989 zrušila východoněmecká vláda vízovou povinnost pro cesty do Československa. Praha, která od léta 1989 čelila náporu východoněmeckých emigrantů, vzápětí otevřela občanům NDR přechody do západního Německa. Za situace, kdy stačilo sednout do auta a přes Československo odjet do Bavorska, ztratil přísný režim na vnitroněmecké hranici smysl.      Informaci o plánovaném zjednodušení byrokratických procedur pro cesty do zahraničí zveřejnil 9. listopadu člen politbyra SED Günter Schabowski. Učinil tak během živě přenášené podvečerní tiskové konference. Na otázku jednoho z přítomných žurnalistů, odkdy začne nařízení platit, Schabowski odpověděl: "Podle toho, co vím, tak odteď, okamžitě." Mýlil se, ve skutečnosti mělo nařízení platit až od následujícího dne.      Mylná informace se šířila rychlostí blesku. Ještě 9. listopadu večer se u přechodů do Západního Berlína sešly davy východních Němců. V nastalém chaosu začali pohraničníci na několika místech pouštět přes hranici jen na základě osobních dokladů. Ještě v noci byl otevřen také přechod mezi NDR a západním Německem poblíž Lübecku na severu země.     Následující den šlo s běžným cestovním pasem překročit hranice i na dalších místech, a lidé začali do nenáviděné betonové zdi vyrážet průchody. Symbol studené války padl a spolu s ním se zanedlouho poroučel i východoněmecký komunistický režim.      Kolik osob zemřelo na zhruba 1400 kilometrů dlouhé hranici mezi oběma německými státy není dodnes jisté. Podle loňské studie historiků z berlínské Svobodné univerzity lze doložit 1129 obětí. Jiný výzkumný tým napočítal dokonce 1684 smrtelných případů. Mezi oběti počítal i příslušníky pohraniční stráže, kteří zemřeli při výkonu služby či v souvislosti s ní spáchali sebevraždu. Samotná Berlínská zeď, která měřila přibližně 155 kilometrů, si podle všeho vyžádala životy 138 osob.

Čtěte dále

další zprávy