Před 20 lety se v Maďarsku začala hroutit železná opona

02.05. 07:00 | Autor: ČTK

Více než čtyři desetiletí protínala Evropu ostře střežená hranice, oddělující blok socialistických států od zbytku kontinentu. Ve zdánlivě neotřesitelné "železné oponě" se však na jaře 1989 objevila vážná trhlina. Zasloužilo se o ni Maďarsko, jež 2. května 1989 začalo demontovat technický signalizační systém na hranici s Rakouskem.

Rozhodnutí maďarských politiků se stalo jednou z předzvěstí brzkého pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě.

Základy budoucího rozdělení Evropy byly položeny na sklonku druhé světové války, kdy se mezi vítěznými mocnostmi začaly projevovat rozpory týkající se poválečného uspořádání světa. Vznikající bariéru mezi východem a západem přirovnal Winston Churchill v březnu 1946 k "železné oponě", čímž dal novému fenoménu jméno.

Ministři zahraničí Horn a Mock stříhají železnou oponu. Kudy tento ideologický zlom povede bylo zřejmé nejpozději poté, co se část středoevropských států na nátlak Moskvy vzdala účasti na americkém programu hospodářské pomoci známém jako Marshallův plán.

Vnější hranice východního bloku záhy získala podobu přísně střeženého pásma s ploty z ostnatých drátů, strážními věžemi a ozbrojenými hlídkami. Poměry na hranici se v průběhu následujících desetiletí proměňovaly v závislosti na aktuálních událostech, ale samotná existence "železné opony" se zdála být nezměnitelnou realitou.

Že pád "železné opony" v roce 1989 začal právě v Maďarsku, nebyla náhoda. Tamější komunistický režim patřil k těm liberálnějším a na konci osmdesátých let navíc posílilo reformní křídlo uvnitř vládnoucí Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS).

Jeho představitelé si uvědomovali, že potenciál kdysi relativně úspěšného "gulášového socialismu" se již vyčerpal, hospodářství stagnuje, země se propadá do obrovských dluhů, a je tedy potřeba provést změny.

Občané NDR utíkají přes Maďarsko do Rakouska. V květnu 1988 byl dlouholetý vůdce MSDS János Kádár odstraněn z pozice generálního tajemníka na ryze titulární post předsedy strany a o půl roku později se do čela vlády postavil reformátor Miklós Németh.

V červnu pak maďarští komunisté začali podle polského vzoru jednat s představiteli opozičních uskupení o přechodu k pluralitnímu politickému systému.

Změny v maďarské politice se ale neomezovaly jen na vnitřní poměry. Počátkem května 1989 začala maďarská armáda odstraňovat technické zařízení, které bránilo nelegálním přechodům na hranicích s Rakouskem. Sedmadvacátého června se pak sešel maďarský ministr zahraničí Gyula Horn se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem a společně se nechali vyfotografovat při symbolickém stříhání drátěného plotu.

Bývalý rakouský pohraničník v muzeu železné opony v Felsocsataru. Události na maďarských hranicích dělaly starosti zejména východnímu Německu, které se marně dovolávalo zásahu Moskvy a vyhrožovalo Budapešti odvetnými kroky. Honeckerův režim měl k obavám dobré důvody. Počátkem léta 1989 totiž přestaly maďarské orgány vracet do vlasti východní Němce zadržené při pokusech o útěk na Západ. V důsledku toho do Maďarska zamířily tisíce obyvatel NDR toužících po emigraci.

Jejich sen se naplnil v noci z 10. na 11. září, kdy jim Némethova vláda umožnila legální odchod do Rakouska.

Trhlina v "železné oponě", která začala vznikat v květnu 1989 na maďarsko-rakouské hranici, dorazila se zpožděním několika měsíců i do dalších komunistických zemí. Počátkem listopadu byly natrvalo otevřeny přechody v berlínské zdi a v polovině následujícího měsíce symbolicky padly drátěné zátarasy i na československých hranicích.