Německý "Titanic" a jeho devět tisíc mrtvých ožívá

02.03. 18:15 | Autor: Petr Podaný

Byla to největší námořní katastrofa všech dob. Při potopení osobní lodi Wilhelm Gustloff na konci druhé světové války zahynulo v mrazivém moři kolem devíti tisíc lidí. Šestkrát více než na mnohem známějším Titaniku. Parník poslala ke dnu sovětská ponorka. V neděli 2. a pondělí 3. února večer odvysílala o tragédii dvoudílný film německá veřejnoprávní televize ZDF.

Kdysi luxusní výletní parník NSDAP (organizace Radostí k síle - Kraft durch Freude) zasáhlo 30. ledna 1945 v 21.16 hodin první ze tří torpéd sovětské ponorky S-13. Během necelé hodiny kleslo přeplněné plavidlo na dno Baltu.

Na palubě lodi Wilhelm Gustloff plující z Gdyně do Kielu bylo něco přes deset tisíc lidí, hlavně ženy a děti. Spolu s nimi ale i téměř tisícovka německých vojenských námořníků.

Civilisté byli uprchlíci, hlavně z Východního Pruska, kteří se snažili uniknout na západ před postupující Rudou armádou. Poslední pozemní komunikace jim Rudoarmějci odřízli 23. ledna.

Za zoufalé situace povolal velkoadmirál Karl Dönitz k záchraně běženců a zraněných vojáků na východě vše, co bylo schopné plavby: od křižníků po malé rybářské čluny.

Začala největší evakuace novodobých dějin. Asi osm stovek plavidel přepravilo do května 1945 z oblasti kolem Gdaňského zálivu na západ až tři miliony lidí. Při útocích sovětských ponorek a bombardování západních spojenců jich našlo hrob v chladném Baltu až čtyřicet tisíc. Na palubě lodi Goya zahynulo pět tisíc lidí, na Streubenu o sedm set méně.

Bez šance na záchranu

Největší plovoucí rakví se stal Wilhelm Gustloff.

Z více než deseti tisíc lidí na palubě jich torpédování přežilo jen 1239. Nějakou šanci na přežití měli takřka výlučně jen ti, kteří se dostali do záchranných člunů. Ty ale při kapacitě lodi dva tisíce členů posádky a pasažérů nemohly stačit. Kdo spadl do vody, tomu zbylo při teplotě vzduchu minus 18 stupňů Celsia a vody kolem nuly jen několik minut života do umrznutí.

Skutečná dramata a tragédie odehrávající se na zasažené a potápějící se lodi může, přirozeně, televizní film zprostředkovat divákům pouze velmi, velmi přibližně.

Potlačované drama i trauma

Například okamžiky, kdy někteří důstojníci raději zastřelili celé své rodiny, manželku i děti, a pak zbraň obrátili proti sobě. Pokud jim ještě zbyl náboj...

Lidé v podpalubí v úzkých chodbách ušlapávali k smrti ty, kteří upadli. Nahoře se v mraze částečně bojovalo o záchranné čluny.

K nejdůležitějším poradcům nově natočeného dvoudílného filmu patřili ti, kdo zkázu lodi přežili.

Zánik Gustloffa je lodní katastrofou s největším počtem obětí v dějinách. Především ale jedním z největších dramat novodobé historie Německa.

Trauma jménem Willhelm Gustloff bylo ale v německé veřejnosti dlouhá desetiletí potlačováno.

O katastrofě natočil první hraný film v letech 1959 až 1960 Frank Wisbar (Nacht fiel über Gotenhafen). O poslední plavbě Gustloffa se poté objevilo asi šest filmových dokumentů, vedle nich četné knihy a články.

Němci jako oběti

Až poté, co téma roku 2002 zpracoval německý držitel Nobelovy ceny Günter Grass v novele Jako rak (Im Krebsgang), se námořní katastrofa skutečně vrátila do povědomí Němců.

Filmového režiséra Josepha Vilsmaiera lákala tato látka už dlouho. Až když vyšla Grassova kniha, se ale našli dva partneři, kteří nové zfilmování dramatu zafinancovali: postupimská firma Ufa a německá televize ZDF. Náklady na film činí deset milionů eur (250 milionů korun).

Hrají v něm v Německu populární herci, v hlavních rolích Kai Wiesinger a Valerie Niehausová, a také asi pětistovka komparzistů. Natáčelo se v severoněmeckém Stralsundu, na Maltě, ale třeba i v Tempelhofu v Berlíně. V tamních studiích Berliner Union-Film vznikly v bazénech dramatické scény z nitra potápějící se lodi.

Drama se už před odvysíláním v televizi promítalo v několika německých kinosálech, viděla jej například i německá kancléřka Angela Merkelová.

Projekci v televizi ZDF doprovodily dva dokumenty na dané téma.

Jejich součástí je i podrobná animace útoku ruské ponorky S-13 na Wilhelma Gustloffa. Její kapitán ji podle svého svědectví považoval za válečné plavidlo. Objevil ho jen díky tomu, že loď měla v rozporu s původním plánem zapnutá světla. Smrtící chyba. Proč tomu tak bylo, o tom se vedou stále spory.

Hyeny na dně mořském

Chladné dno Baltu skrývá mnohá svědectví o hrůzných epizodách druhé světové války a o námořních tragédiích, které si vyžádaly mnohem více obětí než proslulý Titanic. Teprve půlstoletí po válce byl například objeven vrak německé lodi Goya, s níž po zásahu sovětského torpéda kleslo pod hladinu asi pět tisíc lidí. Na palubě lodi Streuben zahynulo 4300 lidí.

Wilhelm Gustloff, ležící v hloubce sedmačtyřiceti metrů, je stále oblíbenějším cílem potápěčů, kteří ve vraku hledají suvenýry a různé cennosti. A to přesto, že místo tragédie bylo úředně prohlášeno za mořský hřbitov, kde by klid mrtvých neměl být ničím rušen. Před několika lety o tom poprvé podrobněji psal polský deník Rzeczpospolita, podle nějž podmořské exkurze k lodi nabízí jenom v přístavním městě Leba hned několik subjektů.

"Jsou to hřbitovní hyeny," citoval list vedoucího Námořního úřadu v Gdyni Henryka Koszka, podle něhož je vrak nemilosrdně rabován. Hlídání je ale prakticky nemožné. Sběratelé platí za předměty z Wilhelma Gustloffa značné částky. Podle listu Rzeczpospolita byl pouhý popelník z vraku za pětimístnou sumu v eurech.

Jantarová komnata?

Podle jedné z verzí mohla potopená loď nést část proslulé Jantarové komnaty, která se na konci války ztratila. Poté už ale v padesátých letech zjevně pátrali sovětští potápěči, kteří udělali do vraku velké díry pomocí náloží.

Jako mořský hřbitov není přesná poloha vraku Wilhelm Gustloff nikde oficiálně uvedena, lze ji nicméně nalézt na internetu, kde též anonymně doporučují potápěčské firmy, jež jsou ochotny zájemce k lodi zavézt.

Foto: ZDF, Ufa, Profimedia a archiv

Autor: Petr Podaný