Proč nebombardovali Osvětim? 

Už od roku 1941 se spojenci z různých zdrojů dozvídali o vyhlazování Židů. Američané a Britové byli později opakovaně vyzýváni, aby bombardovali některé koncentrační tábory či alespoň k nim vedoucí železnice. O tom, proč to neučinili, se stále vedou spory.

     Plni naděje hleděli 20. srpna roku 1944 vězni v Osvětimi na jižní oblohu, odkud se ozývalo hučení motorů amerických bombardérů. Za chvíli začaly vybuchovat bomby. Opět ale dopadaly někam jinam, tentokrát na osm kilometrů vzdálenou továrnu IG-Farben v Monovicích, kde Němci vyráběli pohonné hmoty. "Nemohu pochopit, proč nám nepomohli. Proč neshodili aspoň pár bomb na krematoria a plynové komory?" stěžuje si bývalý osvětimský vězeň Andras Lorenczi.

     "Konečně pomozte!" vyzýval v červnu téhož roku slovenský rabín Weissnadel v telegramu Washington a navrhoval bombardovat železniční trasu, po níž se tehdy z Maďarska transportovalo do Osvětimi den co den na patnáct tisíc Židů. Po vylodění na Sicílii nebylo pro letadla armády USA obtížné doletět až nad Osvětim a existují studie, podle nichž by útoky bombardérů na tamní koncentráky mohly od roku 1944 zachránit 400 tisíc lidských životů.

      Dlouhou dobu nechtěly vlády ve Washingtonu a Londýně zprávám o masovém vyvražďování Židů na východě Evropy věřit. Nezdály se jim hlavně ohromné počty zabíjených lidí, takže se objevovaly úvahy, zda nejde spíše o válečnou propagandu. O těchto reakcích podrobně píše Jan Karski, někdejší polský diplomat a odbojář, který po několikaměsíční nebezpečné cestě z okupovaného Polska předal roku 1943 šéfovi britské diplomacie Anthonymu Edenovi a pak americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi otřesné dokumenty o vybíjení evropských Židů.

     Britové přitom o systematické likvidaci příslušníků Davidova národa leccos věděli už roku 1941 díky odposlouchávání zpráv z vysílaček německých jednotek na území SSSR. K očitým svědectvím o hrůzách vyhlazovacích táborů, jež měli spojenci na stole, patřila později i detailní zpráva slovenských Židů Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, kterým se podařilo z Osvětimi-Březinky uprchnout na jaře v roce 1944.

     Z dochovaných dokumentů vyplývá, že rozhodnutí o možném bombardování Osvětimi blokovalo v USA mnoho úřadů, hlavně ministerstvo obrany. Podobné záchranné akce neodpovídaly celkové válečné strategii Američanů. Generálové ve Washingtonu považovali bombardování koncentráků za sporné a těžko proveditelné. Výzvy prezidenta Roosevelta k zastavení holocaustu u části vlády nenašly odezvu.

      "Z chování armády USA je zjevné, že osud evropských Židů nepovažovala za svůj problém," píše americký historik David S. Wyman. Britský premiér Winston Churchill pověřil 7. června 1944 svého ministra zahraničí, aby prozkoumal možnosti královského letectva bombardovat Osvětim. Stroje ale nevzlétly a o několik měsíců později polní maršál John Dill údajně prohlásil, že Royal Air Force si "musí šetřit bomby na vojenské cíle".

     Pochybnosti o bombardování vyjadřovali i někteří Židé. Půl roku před osvobozením Osvětimi Rudou armádou Leon Kubowitzki ze Světového židovského kongresu varoval, že "nacisté by si bombardování vzali jako záminku k tvrzení, že vězně v koncentrácích nemasakrovali oni, ale spojenecké letouny". V této ožehavé problematice čeká na odpověď ještě řada otázek, čemuž napovídá i žaloba o odškodnění ve výši neuvěřitelných 40 miliard dolarů, kterou proti americké vládě podali roku 2001 u soudu ve Washingtonu dva bývalí osvětimští vězni.

      Podle jednoho z bodů žaloby vláda USA za války "napomáhala svou pasivitou genocidě". Žaloba je sice sporná, za zmínku ale určitě stojí výzvy jednoho z jejích iniciátorů, Julia Goldsteina (89), aby byli s pomocí nedávno odtajněných archivních dokumentů aspoň pojmenováni američtí sympatizanti s nacisty.

Základní fakta o Osvětimi-Březince  

     - Tábor Osvětim (německy Auschwitz) byl na rozkaz druhého muže nacistického Německa, šéfa jednotek SS i gestapa Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940 založen v blízkosti stejnojmenného polského městečka. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a v táboře je využívali k otrocké práci.
     - V březnu 1941 poručil Himmler vedle základního tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II - Březinka (Birkenau). Ten se stal největším střediskem určeným k vyhlazování evropských Židů.
     - V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích založen tábor Osvětim III, zvaný Buna, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu kaučuku. K Osvětimi náleželo také přes 40 pobočných pracovních táborů.
     - V první plynové komoře v Osvětimi I byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny vražedné účinky cyklonu B - látky užívané pro deratizaci. Později byly v Březince postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na 6000 lidí.
     - Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Obětí největší a zároveň poslední vlny deportací se stalo v polovině roku 1944 několik stovek tisíc maďarských Židů. Od října 1942 do října 1944 bylo do Osvětimi deportováno také více než 46 tisíc vězňů z terezínského ghetta. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře, s nímž je spojena největší hromadná vražda československých občanů.

    - Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci (tedy na "Vernichtung durch Arbeit" - vyhlazení prací), a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Ty byly maskovány jako sprchy, což mělo oběti přesvědčit, že jde o dezinfekční opatření před prací. Nápis "Arbeit macht frei!" - práce osvobozuje - nad hlavní bránou kmenového tábora, byl ukázkou nacistického cynismu. Jednou z nejsmutnějších kapitol tábora byly pseudolékařské pokusy prováděné na vězních nacisty. Neblaze proslulým se stal zejména "Bílý anděl" Josef Mengele.
     - V lednu 1945 kvůli postupu Rudé armády nařídilo velení SS evakuaci a asi 58 tisíc vězňů schopných pohybu bylo přinuceno k tzv. pochodu smrti do jiných táborů. Zůstali jen nemocní, z nichž příslušníci SS krátce před osvobozením stovky zavraždili, jiní zemřeli hladem a vyčerpáním. Tábor byl osvobozen 27. ledna 1945 vojáky 60. armády prvního ukrajinského frontu. V té době v táboře pobývalo jen 7650 zbědovaných lidí.
      - K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50 tisíc československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi šest tisíc. Ztráty v Osvětimi představovaly více než polovinu z celkových 89 tisíc zavražděných nebo zemřelých Židů z Čech a Moravy za druhé světové války. Smrt v Osvětimi našlo také na pět tisíc českých Romů.
      - Z Osvětimi uprchlo podle serveru holocaust.cz celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (po válce začal užívat jméno Rudolf Vrba), kteří poprvé podrobně informovali svět o prožitých hrůzách.
      - Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel a 22 bývalých dozorců bylo polským soudem odsouzeno k smrti a v roce 1947 popraveno. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 - 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.