Z postávání ve fekáliích uhnívají nohy. Nejhorší věznice světa

Slovo "nápravné" ztrácí v těchto zařízeních význam. Některé světové věznice představují koncentrované zlo a člověk v nich dříve nebo později přichází o rozum, pokud ne rovnou o život. Obývají je nejnebezpečnější zločinci světa, kteří si mnohde za mřížemi vybudovali mikrokosmos, v němž vládnou zvířecí zákony.

Sedm mrtvých a skoro dvacet zraněných vězňů má na kontě dubnová potyčka ve věznici s maximální ostrahou v americké Jižní Karolíně. Jak už to tak v podobných případech bývá, šlo o střet znepřátelených organizovaných skupin. "Šlo o vymezování teritoria, byl to spor o kontraband," vysvětlil šéf tamního odboru nápravných zařízení Bryan Stirling. Třebaže ve Spojených státech vychází v celosvětovém měřítku nejvíce vězňů na počet obyvatel, úmrtí tam nejsou tak běžná. V porovnání s jinými kontinenty navíc tamní zařízení splňují alespoň základní standardy. Ostatně lidé, kteří navštívili nejdrsnější kriminály světa, se shodují v jednom: věznice odrážejí ve zmenšené podobě život tam venku. Proto není pochyb, že nejnebezpečnější a nejbrutálnější jsou káznice v Latinské Americe, Africe a Asii.

Džungle plná divokých zvířat

Jen pár dní před incidentem v Jižní Karolíně uhořelo v detenčním centru ve venezuelském městě Valencia na sedm desítek lidí. To, co začalo jako nepovedený pokus o útěk, přerostlo od zapálené matrace v uzamčené hořící peklo. Příbuzné, kteří se venku dožadovali návštěvy svých blízkých, rozehnala policie slzným plynem. Několik dní se událost propírala a pozůstalí se dožadovali vysvětlení, ale ve Venezuele, která se právě potýká s drastickou humanitární krizí, nešlo o nic ojedinělého. V nechvalně proslulé věznici La Sabaneta ve městě Maracaibo, která až do svého zavření před pěti lety platila za nejnebezpečnější v zemi a jednu z nejdrsnějších na světě, zahynulo v roce 1994 při požáru a potyčkách přes sto lidí. V jiné venezuelské věznici jich loni v srpnu zemřelo během nepokojů skoro čtyřicet.

"Je to život, kde spolu lidé den co den bojují na život a na smrt," popsal v roce 2014 Mario Ibanez agentuře AFP své zkušenosti z vězení v hlavním městě Chile Santiagu. Podle svědectví vězňů i novinářů se ale jeho slova dají dobře vztáhnout na většinu středo- a jihoamerických kriminálů: "Je to džungle plná divokých zvířat."

Luxus mezi splašky

Problémy latinskoamerických věznic mají společného jmenovatele - přeplněnost. Například ve zmíněné La Sabanetě, která fungovala 55 let až do svého uzavření v roce 2013, žilo 3700 vězňů, ačkoli kapacita činila pouhých 700 vězňů. I v současných káznicích se polonazí trestanci obvykle tísní ve špinavých celách, kde se kolikrát nesloží ani do sedu, případně se poskládají na schodech. Vylučují do lahví nebo igelitových sáčků, které od nich čas od času vybere stráž. V takovém prostředí není nouze o nejzávažnější nemoci, jako jsou AIDS nebo tuberkulóza, ani o konflikty - ročně zemřou ve věznicích Střední a Jižní Ameriky stovky lidí.
"Mysl se v těchto podmínkách zhoršuje," sdělil předloni časopisu Time čtyřiadvacetiletý Daniel Sayago, jenž si v hlavním městě Venezuely Caracasu odpykával trest za přepadení.

"Přestáváte být stejným člověkem, stáváte se někým jiným," vyprávěl o tom, jak se v cele pro 36 lidí mačkal mezi 150 těly.

Poddimenzované prostory rovněž znamenají, že jsou tito lidé, z velké části otrlí karteloví gangsteři, neuhlídatelní. V La Sabanetě připadal jeden policista na 150 vězňů a stejné je to i jinde. Přitom mnozí trestanci jsou zkušenými zabijáky nebo šéfy mocných gangů. Ve většině případů proto chod věznice řídí oni, zatímco ti níže postavení jim posluhují. Činnost policie se obvykle smrskne na přepočítávání vězňů a jejich převoz k soudům.

V trestanecké autonomii je patrně nejdál věznice San Pedro v bolivijském hlavním městě La Paz, kde policie střeží pouze vnější stěny budovy, a vězni si dokonce pronajímají cely jako v bytovém domě, přičemž v nich často žijí i se svými rodinami a vydělávají si třeba jako prodavači, opraváři nebo čističi bot. K dispozici jsou tam restaurace, kadeřnictví či dětská hřiště. Největší bossové si žijí v přepychových rozšířených celách s koupelnami, luxusním vybavením a s přísunem prostitutek nebo jídla. Kvete tam kriminalita, stejně jako výroba a distribuce drog. Donedávna se uvnitř prováděly i turistické prohlídky, než se ukázalo, že návštěvníci odcházejí ven s kapsami napěchovanými kokainem.

Africký horor

Scény z hororových filmů připomínají také zařízení v Africe. Podmínky ve většině z nich jsou neutěšené - akutní přelidněnost, nečistota, chybějící voda a léky, nulová hygiena. Až sedm tisíc lidí se podle některých zdrojů tísní ve věznici Muhanga ve Rwandě, původně postavené pro 400 vězňů. Na některých videích, jejichž autentičnost nebyla ověřena, je vidět vězně, kterým z neustálého postávání mezi splašky a fekáliemi uhnívají bosé nohy.

Za afrického rekordmana v žebříčku přelidněnosti věznic ale letos označil časopis Forbes Zambii. Se souhrnnou třistaprocentně překročenou kapacitou se celosvětově zařadila na čtvrtou příčku za Haiti (454 procent), Filipíny (436 procent) a Salvador (348 procent). Lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW) ve svém zpravodaji z roku 2010 popsala tamní věznice jako "smrtelné pasti", v nichž panují podvýživa, infekční choroby a agrese ze strany bachařů i spoluvězňů. Třetina z uvězněných prý navíc nikdy nebyla odsouzena za žádný zločin. Cely jsou tak přeplněné, že se v nich spí na směny, a smrtelné choroby nejsou ničím mimořádným.

"Zdravotní obtíže vězňů jsou způsobeny praktikami odporujícími mezinárodnímu právu, jako je nelidské a ponižující zacházení nebo mučení," tvrdí zpráva HRW. Některé vězně podle ní v Zambii za trest zavírají do izolovaných cel, kde stojí několik dní po lýtka ve vodě plné vlastních výkalů. Určití trestanci mají výsadní právo bitím zjednávat pořádek mezi spoluvězni. "Bití je obzvlášť drsné, pokud jde o vězně, kteří se podíleli na stejnopohlavních aktivitách, a ve věznicích, které jsou spojeny se zemědělským zařízením, kde pracovní podmínky připomínají otroctví. Voda je špinavá nebo nedostupná, mýdlo ani holicí potřeby nejsou poskytovány. Strava dodávaná vězeňskou službou je tak nedostatečná a nutričně neadekvátní, že se z jídla stává komodita směňovaná za sex nebo práci ve vězení," uvádí Human Rights Watch.

Tygr, co požírá své vězně

Asie disponuje mnoha velmi nepříjemnými zařízeními pro trestance, ale tím bezpochyby nejznámějším a nejstrašnějším je věznice Bang Kwang na předměstí thajského Bangkoku. Přezdívá se mu Bangkocký Hilton a končí tam vězni odsouzení k trestu smrti nebo dlouholetému pobytu za mřížemi. Což není v Thajsku neobvyklé, zejména pokud jde o drogové delikty. V nemilosrdné protinarkotické síti pak nezřídka uváznou zahraniční turisté, odsouzení následně k desítkám let v takřka středověkých podmínkách.

Ještě výstižněji se Bang Kwangu přezdívá Velký tygr, neboť prý požírá ty, kdo jsou uvnitř. První tři měsíce musejí vězni chodit s železnými okovy na nohou, odsouzenci na smrt je ještě donedávna nosili až do konce svých dní. Denně se tam podává jediné jídlo, kterým je miska rýže se zeleninovou polévkou. Kdo si chce přilepšit, musí si nějakým způsobem vydělat. Drsné podmínky vedou často k sebevraždám, anebo vězni přinejmenším přijdou o rozum. Vedení věznice se ovšem v posledních letech snaží napravit její pověst, rozvolňuje některá opatření a brání se kritice. Pravda také je, že se v Thajsku pravidelně udělují královské amnestie, které mnohdy alespoň trochu sníží vysoké tresty.

Pět vražd na osobu

Jestliže v Thajsku má nejhorší pověst mezi kriminály Velký tygr, pak v Rusku je to Černý delfín. A zatímco v jihoamerických káznicích přebírají otěže vězni, tady je dozorci drží zkrátka. V budově z 18. století dnes pod mnoha zámky drží ty největší zločince Ruska. Podle některých údajů dokonce na každého trestance připadá více než jeden strážný.

Mezi vězni jsou kanibalové, pedofilové, teroristé nebo sérioví vrazi. "Jazyk se vám příčí, když je máte nazvat lidmi. Nikdy jsem k nim nepocítil žádnou sympatii," uvedl v roce 2011 tamní bachař Denis Avsjuk pro National Geographic. Děsivou káznici u hranic s Kazachstánem tam tehdy obývalo 700 vězňů, kteří měli celkem na svědomí přes 3500 lidských životů, tedy v průměru více než pět vražd na osobu. Proto také ve vězení vládne tak přísný režim. Odsouzenci jsou pod neustálým dohledem a při přesunech je stráže vodí ohnuté v pase čelem dolů, s rukama spoutanýma a zvednutýma nad výšku ramen, aby jimi lépe manipulovali a ztížili jim orientaci.

Samostatnou kategorii pak tvoří věznice v Severní Koreji, které si podle dostupných zdrojů nezadají s vyhlazovacími tábory a stalinistickými gulagy. Reportérka BBC Olenka Frenkielová před lety shromáždila svědectví mnoha severokorejských uprchlíků, kteří prošli utajovanými tábory, včetně jednoho z hlavních dozorců nechvalně proslulého Tábora 22.

Všichni se shodli na tom, že nelidské mučení a zabíjení politických vězňů a jejich rodin je tam na denním pořádku. Zmíněný exdozorce dokonce popsal, jak na celých rodinách provádějí v plynových komorách testování jedovatých látek.

"Tenkrát jsem byl přesvědčen, že si takovou smrt zaslouží. Byli jsme vedeni k tomu, abychom věřili, že veškeré špatné věci, které se v KLDR děly, byly jejich vinou," uzavřel.

Čtěte dále

další zprávy