V tureckém parlamentu je 36 Kurdů. Mladí stále bojují

Nehledě na rozsáhlou šikanu ze strany policie a justice se o uplynulém víkendu šestatřicet kurdských poslanců dostalo do tureckého parlamentu, což je o šestnáct více než po minulých volbách. V kurdské politice přitom stále míchá kartami vězněný Abdullah Öcalan, tisíce mladých Kurdů za svého hrdinu nadále bojují a riskují své životy.

Není to tak dlouho, co stačilo, aby kurdští poslanci pronesli v tureckém parlamentu jen několik slov ve své mateřštině, a už proti nim zasáhla prokuratura. Jako údajní sympatizanti zakázané Kurdské strany pracujících (PKK) skončili ve vězení.

Dnešní situace je výrazně lepší, třebaže kulturní "ústupky", které dosud vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdogana učinila, pokulhávají daleko za tím, co kurdské politické síly chtějí.

Kurdští kandidáti však dnes mohou vést svůj volební boj v kurdštině, existuje oficiální a ilegální kurdský televizní program a v Diyarbakiru, neoficiálním hlavním městě tureckých Kurdů, zní z amplionů kurdská hudba.

Aby překonali desetiprocentní hranici nutnou ke vstupu do parlamentu, kandidují Kurdové jako nezávislí a až v zákonodárném sboru vytvoří vlastní frakci. Nyní bude mít 36 členů, kterým připadne rozhodující úkol. Musí se jim podařil, aby v debatách o nové ústavě (spolu)vybojovali etnickým menšinám více práv, čímž mohou položit základ k ukončení ozbrojeného boje PKK.

Separatisté z PKK bojují od roku 1984 za samostatný stát na jihovýchodě Turecka obývaném převážně etnickými Kurdy. Za tu dobu v bojích podle armády zahynulo nejméně 45 tisíc lidí. Ankara, Spojené státy i Evropská unie označují PKK za teroristickou organizaci.

Kurdové si o uplynulém víkendu zvolili své zástupce na širokém základě. Jsou mezi nimi konzervativci i levičáci. Jedním z hlavních úkolů jejich frakce je vyvést sebe sama z etnického kouta.

Šéf PKK Abdullah Öcalan, který je za mřížemi už 12 let, před volbami oznámil, že do 15. června očekává od státu návrh. Jinak prý Kurdská strana pracujících ukončí dosavadní příměří. Tak brzy se Ankara téměř jistě k odpovědi nerozhoupe, ale kurdští poslanci to nejspíše ani nečekají. Jménem kurdského lidu zahajují další kolo jednání s tureckou vládou.

Vzájemné vztahy jsou přitom trochu rozjitřené. Erdogan označil kurdské politicky během volební kampaně opakovaně za teroristy, policie s nimi nezacházela právě v rukavičkách a dlouhá řada kanceláří kurdských politiků skončila v plamenech. Následující týdny tedy ukážou, zda je turecký premiér schopen vrátit se ke konstruktivní politice vůči Kurdům. 

Mladí Kurdové bojují za svého hrdinu 

Patnáctiletý Adem se stal mistrem ve výrobě Molotovových koktejlů a nemá sobě rovného v házení dlažebních kostek. Jeho hrdinou je Öcalan, vězněný vůdce kurdského povstání, přestože některé země označují toto ozbrojené hnutí za teroristické.

Adem je jedním z oněch tisíců mladých tureckých Kurdů, kteří se pravidelně pouštějí do střetů s pořádkovými silami, při nichž často hoří veřejné budovy a demonstranti nebo policisté bývají zraněni či dokonce zabiti.

"Policie má slzný plyn, ale my máme kameny a Molotovovy koktejly," vysvětluje Adem ve své uniformě středoškoláka na ulici v Diyarbakiru, největším městě tureckého jihovýchodu, kde žijí převážně Kurdové.

"Někdy si je vyrábíme sami, jindy někdo přijde a přinese nám je. A na ulici útočíme masově," dodává v rozhovoru s novináři z agentury AP.

Adem a jeho přátelé jsou sympatizanty PKK. A Abdullah Ocalan, který si odpykává doživotní trest vězení na ostrůvku Imrali v Marmarském moři, je jejich hrdina.

"Vůdce je ve vězení, proto jsme my v ulicích," ujišťuje osmnáctiletý Salman. Banky a úřední budovy označuje za "nepřátelské instituce" a vysvětluje, jak se v pouličních bojích drží pozice a jak je někdy třeba ustoupit.

Reformy, k nimž Ankaru povzbuzovala Evropská unie, v posledních letech zlepšily život Kurdů, kteří tvoří podle různých zdrojů 12 až 15 milionů z celkových 73 milionů obyvatel Turecka.

Erdoganovy vlažné kurdské reformy

Tabu, které vládlo kolem používání kurdštiny, bylo zlomeno. Ale tento pokrok se jen málo projevil na části kurdské mládeže, která je plná nenávisti.

Jde o generaci, která nikdy nepoznala mír, jež žila v 90. letech, kdy zuřily nejtěžší boje mezi PKK a vládními silami. Na obou stranách tekla denně krev, Ankara Kurdy pronásledovala, armáda zapalovala vesnice a jejich obyvatelé je museli opouštět.

Ibrahim Oruc tuto dobu zažil, byl ještě chlapec, když jeho rodiče museli opustit rodnou vesnici nedaleko Diyarbakiru.

Konflikt ho dostihl znovu minulý měsíc, o sedmnáct let později, když policisté začali střílet při násilné demonstraci v Bismilu na protest proti tomu, že kurdští kandidáti byli vyškrtnuti z volebních seznamů před volbami, které se uskutečnily 12. června.

Toto rozhodnutí bylo nakonec zrušeno, ale Ibrahim, jenž byl mezi demonstranty, byl zastřelen a násilí propuklo znovu. Žádný zástupce státu nezaslal sebemenší výraz soustrasti, uvádí jeho otec. "Můj nejmladší syn, jemuž je devět let, opakuje, že policie zabila jeho bratra. Jaký respekt bude mít později k institucím?" ptá se Omer Oruc.

"Chodí za mnou mladí lidé a prohlašují, že chtějí Ibrahima pomstít. Říkám jim, že nejlepší pomsta je učit se, studovat a stát se vzdělanými lidmi," říká Oruc a zadržuje slzy.

Několik hodin po Ibrahimově smrti 20. dubna podpálili mladí lidí kanceláře vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Místní předák AKP Huseyin Yagmur nenašel nové místnosti a vozí si volební materiály v automobilu.

"Pokud mi někdo něco chce pronajmout, vyhrožují mu," říká. "Jsem také Kurd, ale nejsem separatista... Mluví o demokracii a lidských právech, a já ani nemám, kde bych si zřídil kancelář," dodává.

Čtěte dále

další zprávy