Uprchlíci se vracejí z Německa domů. Evropa je zklamala

26.10. 19:01 | Autor: ČTK

Migranti čekající ve stanech na registraci do vesnice pro uprchlíky v Berlíně.

Do iráckého Irbílu se minulý týden vrátila z Německa skupina 50 Kurdů. Podstoupili sice obtížnou cestu Evropou, aby se dostali do Německa, avšak nenašli tam vysněný konec svých strastí. Jedním z nich je Muhammad Azíz Kádir. Osm hodin šel pěšky Tureckem a pak podstoupil dvacetihodinovou cestu kamionem napříč jižní Evropou. Teď je zpět v Iráku, protože došel k závěru, že je lepší čelit nebezpečí a těžkostem tam, než zažívat potíže v tranzitním táboře v nevstřícné Evropě.

Na obrázku je dvoulůžkový pokoj v kontejneru v rezidenční vesnici pro uprchlíky a žadatele o azyl. Berlín, Německo. "Když jsem vstoupil do tábora, šokoval mě rozdíl mezi realitou a tím Berlínem, jaký jsem očekával. Byl jsem občanem druhé kategorie, neměl jsem pocit, že jsem přijat. Když jsem procházel městem, bylo zřejmé, že jsem chlapík z tábora, uprchlík," říká čtyřiadvacetiletý Kádir, jehož cituje britský list The Telegraph.

Podle agentur pro uprchlíky se domů vrací stále větší počet Kurdů. Od loňska z iráckých kurdských oblastí odešlo podle ministerstva pro migraci asi 25 tisíc lidí. Jen minulý týden se ale do Irbílu letecky vrátilo 50 lidí, kteří původně požádali o azyl.

Dva muži čekají na registraci a přidělení místa v areálu pro uprchlíky Státního úřadu pro zdraví a sociální péče v Berlíně. Kádir strávil v tranzitním táboře na okraji Berlína dva a půl měsíce. Chtěl si otevřít restauraci, kde by prodával pizzu a vydělal dost peněz, aby mohl pomoci příbuzným v Irbílu, oženit se a vychovávat děti v některé evropské zemi. Prchal před finanční krizi panující na severu Iráku, před tamním politickým zmatkem a také před Islámským státem, který se dostal do sedmdesátikilometrové vzdálenosti od Irbílu.

Nasedl tedy do autobusu směřujícího do Istanbulu a pak osm hodin pokračoval pěšky k řecké hranici. Zbytek cesty projel v chladírenském voze pašeráků. "Seděli jsme se skrčenýma nohama, sotva se dalo dýchat. Nebylo to cestování pro lidi, cítili jsem se jako dobytek. Lidé používali lahve jako toalety, byl tam hrozný zápach," vypráví.

Jenomže s příjezdem dalších a dalších lidí se i podmínky v táboře začaly zhoršovat. Jídlo se podávalo jenom dvakrát denně a vedení tábora vyhlásilo zákaz nočního vycházení.
V Německu je mnoho případů násilí mezi místními lidmi a uprchlíky a také uvnitř uprchlické komunity samotné. "V táboře jsem si uvědomil, že můj život doma byl lepší," řekl Kádir.

Přijímací středisko pro uprchlíky v Berlíně, Německo. Zatímco on se vracel do svého domu a k příbuzenstvu, o které se bude moci opřít, Naváfa Aljáse nic z toho nečekalo. A přesto se vrátil, byť jen do chatrného stanu a do chladné zimy, jež ho čeká. I tento pětatřicetiletý příslušník komunity jezídů se rozhodl opustit evropský sen. A to i přesto, že pašerákovi zaplatil 20 tisíc dolarů (490 tisíc korun) za to, že jej a jeho desetiletého syna dopravil do Evropy.

Strávil týdny na cestě a 13 dní v bulharské věznici. Nakonec dorazili na východ Německa, kde sdíleli místnost s dalšími dvěma žadateli o azyl. "Německá vláda mně a mému synovi nabídla jídlo a 540 eur, ale to nestačilo. Syn byl nešťastný a vystrašený, neměl tam přátele ani příbuzné a bylo těžké najít někoho, kdo mluvil kurdsky nebo arabsky," vysvětluje Aljás.
Takže i on je zpátky ve svém stanu v Dahúku, jemuž dal přednost před chudobou v Německu. "Mí známí mě přivítali a přišli přátelé, aby si vypili pivo a zakouřili si se mnou stejně jako dřív," řekl Aljás.