Templáři: „pátá kolona“ ve Svaté zemi

06.06. 12:40 | Autor: Yehuda Lahav

V Tel Avivu vzniká muzeum německých templářů, kteří před více než sto lety založili v oblasti několik osad. Jedna z nich, Šarona, byla kdysi samostatná, ale nyní je nedílnou součástí rozrůstajícího se Tel Avivu. Její staré domy občas překážejí další modernizaci velkoměsta, ale vztah k nim je velkorysý - domy se přemísťují a bude v nich zařízeno muzeum.

A to přes to, že část obyvatelů se kdysi hlásila k nacistům.

Templáři (Templergesellschaft,nezaměňovat se středověkým rytířským řádem templářů, používá se i označení templeři) jsou členové německého křesťanského protestantského sdružení, jež vzniklo v polovině 19. století. Jeho základní myšlenka - kterou zformuloval jeho zakladatel Karl Hoffmann, byla, že vykoupení a druhý příchod Ježíše lze nejlépe urychlit usazením se ve Svaté zemi. V duchu tohoto učení založili templáři koncem 19. a začátkem 20. století několik osad v Palestině, která tehdy byla pod vládou Osmanské říše: v blízkosti Jaffy Šaronu, o něco severněji Wilhelminu, Waldheim a na severu Galilejský Betlém.

Nikdy jich nebylo víc než 2000, ale jejich kulturní, společenský a hospodářský vliv byl velký, neúměrný jejich počtu. Kolonizační činnost templářů předstihla zakládání sionistických zemědělských osad a první sionisté vůbec netajili svůj obdiv vůči kvetoucím templářským osadám. Jeden z nich, Moše Salomon, napsal v roce 1875 nadšeně o Wilhelmině: „Naše srdce plesá, když vidíme, jak se naše vlast může proměnit v boží zahradu". Zpočátku templeři udržovali dobré, přátelské vztahy se svými židovskými i arabskými sousedy. Situace se začala měnit pouze po roce 1933, kdy se v Německu dostali k moci nacisté. Karl Ruff, templář, narozený v Palestině, se dočasně přestěhoval do Německa, tam nasákl nacistickými ideami a po návratu do Palestiny založil v templářském společenství nacistickou stranu. Ne každý templář se stal nacistou: když mezi nimi nacismus nejvíce rozkvétal, měla strana 330 členů, kteří tvořili asi 17 procent templářské komunity. V roce 1935 se někteří z nich přihlásili do německé armády. Přibližně v tom čase tady byl na návštěvě Adolf Eichmann, jenž prý chtěl „zblízka pozorovat život sionistů".

Nacisti sice byli v menšině, ale úspěšně terorizovali většinu. Liese Hönigová, nyní 83-letá, nedávno vyprávěla, že ji jako dítě příbuzní potrestali, protože ráno pozdravila „Guten Tag" namísto „Heil Hitler". Místní templářský majitel továrny na výrobu mýdla zaměstnával ve svém podniku pouze členy nacistické strany. A protože světová hospodářská krize 30-tých let zasáhla také Palestinu, málokdo odmítl pracovní místo pouze kvůli odporu vůči vstupu do nacistické strany. V té době vypuklo „Velké arabské povstání" vedené jeruzalemským muftím (pozdějším spojencem a chráněncem Hitlera) a říkalo se, že na auta templářů, označená hákovým křížem, Arabi neútočí. Dokonce i po skončení světové války, v roce 1945, starosta Galilejského Betlému Emanuel Katz kolem sebe shromáždil templáře, kteří tu zůstali a promluvil k nim tak: „Ať budoucnost přinese cokoli, Adolf Hitler vždy zůstane v našich srdcích náš milovaný vůdce".

Za své sympatie k nacismu zaplatili templáři vysokou cenu - i ti, kteří Hitlera nepodporovali. Když vypukla světová válka, Britové se začali obávat, že z templářů se stane „pátá kolona". Část z nich nuceně vystěhovali do Německa a ostatních internovali. Z templářských osad se tak staly prakticky strážené uzavřené tábory. Později většinu templářů převezli do Austrálie. Tam pak z větší části získali australské občanství a spolu se svými dětmi a vnuky tam žijí dodnes.

Nacističtí vůdcové, jmenovitě Heinrich Himmler, nezapomněli na své soukmenovce, kteří zůstali v nepřátelských zemích. V létě 1944, když začaly deportace maďarských Židů, Himmler se pokusil o výměnný obchod, v historii známý jako „krev za zboží" - milión Židů za 10 tisíc nákladních vozů a různých strategických surovin. Málokdo ví, že existoval také dřívější, mnohem skromnější, ale - na rozdíl od návrhu z roku 1944 - v praxi realizovaný výměnný obchod, který rovněž inicioval Himmler. V listopadu 1942 v Turecku vyměnili 69 Židů, přivezených z Bergen Belsenu, za 150 palestinských Němců; pak v červenci 1944 bylo 213 Židů, rovněž držených v Bergen Belsenu coby „záloha" pro výměnu, vyměněných za 115 Němců, částečně z Palestiny, částečně z Jižní Afriky.

Po válce nezůstali v Palestině žádní templáři. V nově vzniklém státě Izrael proměnili bývalou osadu Šaronu na vládní čtvrt a několik vládních úřadů tu zůstalo i když se vláda přestěhovala do Jeruzaléma. V roce 1952 se izraelská a západoněmecká vláda dohodly, že za majetek templářů Izrael zaplatí Německu odškodné ve výšce 54 milionů dolarů.

Tím se téměř skončila historie templářské Šarony. Její příběh však má epilog - vlastně nejméně dva.

V roce 2002 se jistý izraelský stavební inženýr ve Stuttgartu setkal s mladým Němcem, jenž mu vyprávěl, že jeho dědeček, Joseph Martin Wenagel, tehdy 95-letý, žil před válkou v Šaroně a hodně mu vypravoval o svých zážitcích. Zvědavý izraelský turista navštívil starého Wenagela a dlouho s ním hovořil. Wenagel sice nikdy nebyl nacista, ale po válce se přece nevrátil do Svaté země, protože v sobě nechtěl probudit špatné vzpomínky. Stařec se postupně spřátelil se svým novým izraelským známým a minulého roku se mu svěřil, že ve svém domě v Šaroně ukryl rodinné cennosti. Nevěřil sice, že po tolika letech se poklad najde - ale za pokus to snad stojí.

A opravdu! Wenagel, nyní už 99-letý, ale stále ještě duševně úplně svěží, zpaměti narýsoval místo skrýše - „50 centimetrů od vchodu, ve výšce 80 centimetrů" - a ani ne po půldruhahodinovém hledání bylo nalezeno zazděných 23 francouzských a tureckých zlatých mincí. Po šedesáti letech se dostaly zpět ke svému majiteli.

A nakonec druhý, už naznačený epilog. Na jedné straně Šarony se teď zvedá obrovská budova ministerstva obrany; na druhé straně postavili mnohopatrovou administrativní budovu. Ale cesta, vedoucí přes osadu, se ukázala být příliš úzká. Aby ji rozšířili, bylo třeba odstranit templářské domy po její délce. Městská rada však rozhodla, že domy nezbourají, nýbrž složitou a drahou technologickou metodou je přemístí o 30 až 50 metrů, pak je obnoví v původní podobě a zřídí v nich templářské muzeum - a to tak, že obnoví také původní nástěnné ozdoby a vnitřní zařízení a také nábytek bude napodobenina původního. O pomoc požádali potomky templářů v Německu a v Austrálii. Ti poslali do Izraele fotografie, denníky a jiné spisy. Někteří přišli osobně a se slzami v očích vypravovali: „Tady byla ložnice dědečka... tady byla naše kuchyň... pamatuji se, tady jsme si hráli jako děti".

Historie templářů ve Svaté zemi dospěla ke konci. Ale samotná historie je nezměnitelná a nyní cítí i potomci těch, kteří kdysi stáli proti sobě, že je ji třeba zachránit pro přítomnost i budoucnost.

Autor: Yehuda Lahav