Sultán je vážně chorý. Jeho nástupce vyskočí z obálky

Čerstvá výměna krále na saúdském trůně vzbudila značnou světovou pozornost. V Saúdské Arábii sice v mnohém vládnou středověké poměry, ze země tečou peníze na podporu islámského terorismu, ale Rijád je přesto významným spojencem Západu. S následnictvím si dělají těžkou hlavu také v sousedním Ománu, jehož sultán Kábús je, podobně jako zesnulý saúdský monarcha Abdalláh, těžce nemocen a stár. Má se za to, že jméno příštího ománského vládce stojí - poněkud neobvykle - v ukryté obálce.

Když se člověk prochází Maskatem, hlavním městem Ománu, narazí na něj snad na každém rohu - s trochou nadsázky. Zdejší vládce Kábús ibn Sa'íd (74) je všudypřítomný.

Je tu ulice sultána Kábúse, velká mešita sultána Kábúse, přístav sultána Kábúse, univerzita sultána Kábúse či sportovní komplex sultána Kábúse, kde se hrají i fotbalové zápasy.

Člověk neznalý místních poměrů by si mohl myslet, že v čele země stojí absolutistický vládce, který se snaží vnucovat lidu svou vůli a zanechávat všude svůj mocenský otisk.

To je i není pravda. Moc v sultanátu je sice soustředěna do rukou jednoho jediného muže, ale většina jeho poddaných ho bez přehánění miluje, uznává a chová vůči němu respekt. Je sice jedním z potentátů na Arabském poloostrově, ale trochu jiného ražení. Cítí to i mnozí cizinci, kteří cestují Ománem. Země se prostě od svého okolí odlišuje.

V metropoli Maskat, která leží přímo na březích Ománského zálivu, se netyčí žádné gigantické mrakodrapy, ale jen spíše střídmé bílé budovy. Dlouhé pláže jsou čisté a v přístavu kotví stále více výletních parníků, jejichž pasažéři si užívají rozmanitostí země, kde je vítají přátelští a vstřícní domorodci.

Tradiční maskatský bazar ještě stále v lecčem připomíná skutečný Orient - jaký to rozdíl od saúdských či katarských supermarketů nebo tržnic à la Disneyland v Dubaji a Abú Zabí.

Při slavnostních příležitostech, třeba při oslavách jeho narozenin (naposledy loni v půlce listopadu), visí na veřejných budovách obří sultánovy portréty. Už nějaký čas ale lidé v Sultanátu Omán nevidí ze svého vládce nic jiného než obrazy.

Kábús je totiž nemocen a loni v létě se fakticky přestěhoval do Německa.

Nemá dědice. Kdo povládne Ománu?

Sultán odjel ze své říše loni v červnu a od té doby pobývá v Bavorsku, oficiálně kvůli "lékařským testům". Začátkem října jeho palác oznámil, že se panovníkovi daří dobře. Poté se krátce objevil v ománské televizi. Vypadal zesláble a nezdálo se, že je mu právě do skoku.

Jak dlouho ještě v Německu zůstane, není známo. V Garmisch-Partenkirchenu v Alpách vlastní každopádně sídlo. Koncem loňského roku vyvolal debaty velkorysý sultánův dar - stavbu dětské kliniky v Mnichově sponzoroval částkou 20 milionů eur.

Ačkoliv se panovníkův dům snaží budit zdání, že je zatím vše v pořádku, v Ománu rostou obavy, co by kdyby... Co by se dělo, kdyby Kábús náhle zemřel. A hlavně, kdo by usedl na jeho místo na trůně.

Sultán je sice už déle chorý, ale neurčil žádného svého nástupce. Nemá žádného syna, tedy ani dědice, korunního prince. V případě jeho smrti tak o osobě následníka rozhodne nejspíše svého druhu testament. Jde prý o tajný dopis, jehož dva exempláře jsou uloženy v jeho palácích v Maskatu a Salaláhu.

Zda tyto písemnosti, v nichž stojí údajně jméno budoucího sultána, zajistí hladké střídání na trůně, není jasné.

Podle ománských zákonů mají totiž sultánovi příbuzní tři dny po jeho skonu na to, aby se dohodli na následníkovi. Pokud se jim to nepodaří, až poté by měli sáhnout po obálce se jménem. V první fázi mají největší naděje na sultánství tři Kábúsovi bratranci - Assad, Šiháb a Haitham bin Tárik as-Saíd.

Veřejnost o nich ví jen velmi málo. Ostatně, proč by se o ně měla více zajímat, když veškerou moc má v rukou Kábús. Je velmi pravděpodobné, že jeho nástupce se o ni bude muset dělit, tak silný jako jeho předchůdce už nebude.

Sám Kábús převzal moc po svém otci, kterého prostě svrhl a de facto vyhnal do britského exilu. Britové s tím byli srozuměni a spokojeni. Kábús byl jejich muž. Starý pán se nicméně svému sesazení trochu vzpíral a prý se střelil do nohy. Vejminek měl každopádně luxusní.

Z nuzákova pohádka tisíce a jedné noci

Když Kábús převzal roku 1970 moc, byl Omán jedním z nejzaostalejších států arabského světa. Putujete-li Ománem s místním průvodcem a máte dost času, možná vás zavede i na místa, kde před rokem 1970 stály údajně jediné tři základní školy.

Jedna z těchto budov asi 100 kilometrů od Maskatu je toliko přízemní, má plochu sotva plus minus 100 metrů čtverečních a byla určena, jak jinak, jen pro chlapce. Většina obyvatel sultanátu třela bídu s nouzí.

Mladý vládce ze staré panovnické dynastie se učil na britské vojenské akademii Sandhurst a jako oficír sloužil i v německém Porýní. Za desetiletí své vlády změnil Omán v poměrně blahobytnou a moderní zemi. Pomohly mu při tom příjmy z ropy a později také z turistiky.

Ománci, země má čtyři miliony obyvatel, z nichž je asi 40 procent cizinců, jsou na svou zemi a její historii pyšní. Dobře si uvědomují, že není tak bohatá jako sousední Saúdská Arábie, ale o svém panovníkovi tvrdí, že s existujícími prostředky udělal pro svůj lid více než vládci v Rijádu. Jak už ovšem řečeno, Kábús vybudoval velmi autokratický panovnický systém - dokonce i ve srovnání se Saúdy.

Kompetence většiny ministerstev se sbíhají u regenta. Dokonce ani uvnitř panovníkovy rodiny neexistuje dělba moci. Také to může být pro jeho následníka problém. Jak vážně nemocný Kábús je, to zůstává státním tajemstvím. Prý má rakovinu. O tom, co se děje uvnitř vládcova paláce, Ománci téměř nic nevědí.

I cizinci, včetně diplomatů, označují často Kábúse za dobrého vládce, ba vizionáře. Sultánův majetek se odhaduje na zhruba 1,1 miliardy dolarů, což vzhledem k jeho postavení není tak moc.

Nejistá budoucnost, ale s operou

Největší problémy, kterým bude nový sultán čelit, čekají uvnitř země. Ekonomické prognózy nejsou právě růžové. Podle expertů bude těžší a těžší udržet spokojenost stále rostoucí populace. Rezerv na zvyšování platů bude ubývat a rovněž subvence na pohonné hmoty a potraviny se budou muset snižovat. Nezaměstnanost poroste.

Ekonomická situace se zhoršuje už nyní. Sultanát zasáhne až drastické snižování cen ropy, do značné míry z ní žije. Výraznější utahování opasků se očekává už letos na podzim. Bolestivě to postihne především veřejný sektor, který je už tak uměle nafouklý a pracuje v něm nejméně 50 tisíc lidí navíc.

Nejsou vyloučeny nepokoje. Zatím se jim Omán poměrně úspěšně vyhýbal, vyjma první části Kábúsovy vlády, kdy pacifikoval separatisty na jihu země. Až na menší projevy nespokojenosti se zemi v podstatě vyhnulo takzvané arabské jaro.

Podobně jako v jiných ropných monarchiích kolem Perského (Arabského zálivu) existuje mezi lidem a vládcem jakási společenská smlouva. Sultán své obyvatele velkoryse podporuje a tito na oplátku nežádají moc občanských práv. Blogeři či lidskoprávní aktivisté nemají v Ománu na růžích ustláno.

V Ománu vedle sebe ovšem v míru žijí sunnité, šíité i ibadité.

Nedávno věnoval sultán svým poddaným budovu opery, jedinou na celém Arabském poloostrově.

Sultán se přátelí (skoro) s každým

Velká důvěra Ománců v Kábúse je devizou pro nejbližší budoucnost bez Kábúse. Podle politologů totiž Ománci věří i tomu, že sultánova rodina vybere na trůn kvalitního nástupce, který bude pokračovat v dosavadním úspěšném kurzu.

V to doufají, přinejmenším v některých aspektech, i okolní země v regionu. Pomocí šikovné zahraniční politiky sultán udělal z Ománu jak spojence Západu, tak se otevřel dialogu s Íránem.

To se sice Rijádu dvakrát nezamlouvá, ale sultanát je současně členem Rady spolupráce arabských států Zálivu, kde mají Saúdové největší vliv. Země se cítí součástí arabského světa i Asie.

Kolem břehů Ománu vede vodní cesta, Hormuzský průliv u vstupu do Perského zálivu, po níž proudí značná část zásobování světa ropou. Tam nikdo nechce nestabilní nebo nevypočitatelný stát.

Je velmi nepravděpodobné, že by budoucí vládce sultanátu nějak výrazněji měnil zahraniční politiku, byť by došlo uvnitř země k nepokojům a projevům nespokojenosti.

Čtěte dále

další zprávy