Proč mezi Kurdy bojuje tolik žen?

16.10. 19:55 | Autor: Michail Stavrev

Fotografie hrdých bojovnic z Kobani obletěly svět už v roce 2014, kdy bránily město proti ofenzivě Islámského státu. Zvykli jsme si vnímat kurdské ženy v uniformách jako něco běžného, ale nikdo se vážněji nezamyslel nad tím, kde se tam vzaly? Blízký východ je jedna z nejsilněji patriarchálních částí světa.

Holky v maskáčích jsou pro televizní štáby mlsné sousto. Zvláště když ubohé dívky čelí přesile unifikovaného zla a z reportáží se line tklivé tušení, že brzy zahynou nebo budou znásilněny. Televizní producenti se tetelí blahem, svět je zlý (a my dobří). Těžko budeme hledat paralely. Ženy se v historii chopily zbraní, až když nebylo jiné volby, za druhé světové války na východní frontě a v Jugoslávii. Úplnou rovnost pohlaví dnes praktikuje pouze izraelská armáda, ale třeba dětských vojáků působí po světě nepoměrně více, než je žen ve zbrani. To, co se nyní děje v boji o kurdskou nezávislost, je z genderového pohledu zcela mimořádné.

Názorově je kurdská společnost pestrá a tradičně nejednotná. Ačkoli se většinově hlásí k sunnitskému islámu, nejsou Kurdové fanatickými muslimy, možná proto, že jejich kultura je starší. Hlavní ideový proud v boji za nezávislost tvoří Strana kurdských pracujících (PKK), působící ve východním Turecku, založil ji Abdullah Öcalan v roce 1978. Jde o ultralevicové marxistické hnutí, které aktivně působí také v západní Evropě, nejvíce v Německu.

Ozbrojení Kurdové bojující za samostatnost v Sýrii jsou ideologicky spřízněni s PKK v rámci Lidových obranných jednotek (YPG), kde bojuje až deset tisíc žen (Ženské obranné jednotky - YPJ). Budeme-li pátrat po kořenech emancipace v jejich řadách, je potřeba brát v potaz právě levicovou ideologii. Socialismus nebo komunismus mají v islámském světě dlouhou tradici, ať už jde o klasická dělnická hnutí, nacionální diktatury nebo netradiční pojetí, jako je Kaddáfího filozofie Zelené knihy.

Ale zavedení plné rovnoprávnosti mužů a žen, zvláště pak v ozbrojených složkách, je něco, co je v této části světa opravdu velmi nezvyklé. Rožava (severní část Sýrie obývaná Kurdy) se dostala ve svém pojetí marxismu a feminismu dále než moderní levice na Západě, což je zřejmě důvodem, proč je boj Kurdů v těchto kruzích tak nadšeně adorován. Nevysvětluje to však, jak sem tento druh angažovaného aktivismu doputoval.

Příčinu tohoto jevu musíme hledat u zakladatele kurdského revolučního hnutí, Abdullaha Öcalana. Ten si od roku 1999 odpykává doživotní trest v káznici na ostrově İmralı. Dnes už boj Kurdů neřídí, ale stále ovlivňuje dění ideově, jeho portréty visí na kurdských radnicích v několika zemích. Öcalan je na samotce, a protože má spousty času, hodně čte. Zásadě jej ovlivnily knihy amerického anarchisty Murraye Bookchina, který hájí teze libertariánského socialismu, radikální ekologie a parity mužů a žen, vychází z prací Pjotra Kropotkina, jednoho ze zakladatelů moderního anarchismu.

Bookchin ve svém díle rozvíjí teorii plné genderové rovnosti, což v praxi znamená, že v klíčových funkcích mají být vždy společně muž i žena, třeba na ministerských postech, aby správně vyhověli jejich rozdílným povahám. Právě tato filozofie je aktuálně v Rožavě módní mezi tamními intelektuály a ovlivnila kurdské hnutí natolik, že mladé ženy berou do rukou zbraně nebo vstupují aktivně do politického dění. Jednou z nich byla nedávno zavražděná Hevrin Khalafová.

Je zvláštní, že levicoví radikálové z Rožavy se dobrovolně spojil s ikonou kapitalismu - USA. A nejen to, opakovaně odmítli nataženou paži vlády v Damašku, potažmo Ruska nebo Číny, což by jejich ideologii slušelo asi více. Očekávání Kurdů od politiky Spojených států se nenaplnily. A marně bychom hledali někoho, koho to překvapuje, kromě jich samotných. Lze si však položit jinou otázku. Co by se stalo, kdyby se Amerika rozhodla samostatnou Rožavu podpořit?

USA by pomohly zrodu marxisticko-feministického státu, chránily ho na věčné časy před všemi okolo, vyloučily Turecko z NATO, opravdu? Ano, existují teorie, jež praví, že globalizovaný svět ve skutečnosti řídí "neomarxisté". Pokud tomu tak je, mohlo by se to stát. Ale bez ohledu na to, jak vše dopadne, je dívčí válka v Rožavě pozoruhodný sociální experiment. Třeba se ukáže, že v umění zabíjet jsou dámy mnohem efektivnější.

Foto: salvage.zone

Autor: Michail Stavrev