Před 200 lety Evropané nehezky podrazili Íránce

Vztah Íránců k Západu určují i historické události. V případě USA je to například rok 1953, kdy byla CIA hnací silou puče, při němž v Teheránu svrhli demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka. Důvodem byl boj o ropná pole. Do dneška považují Peršané za bezpříkladné ponížení i události před 200 lety. Jde o vnucený mír z Gúlistánu, jenž se stal pro Peršany mementem, že evropským mocnostem nelze věřit.

Rok 1813 se může zdát z pohledu většina Evropanů něčím, co už dávno zavál čas. Jeho těžkou oponu nyní jen trochu nadzvedl pestrý spektákl, který se stal vděčnou pastvou pro média a jenž připomněl bitvu u Lipska, známou též jako Bitva národů.

Mordování ve dnech 16. až 19. října 1813, při němž přišlo o život asi 100 tisíc vojáků, bylo jedním z posledních aktů vlády Napoleona nad Evropou.

Co významného se však v témže roce dělo kdesi na Středním východě? Na rozdíl od Západoevropanů, byť v tom tehdy hráli hlavní role, si to dnes připomínají (spíše) jen Íránci. Jde o smlouvu z Gúlistánu, podepsanou podle západního kalendáře 24. října 1813 ve stejnojmenné vesnici v Ázerbájdžánu.

Peršané se tehdy cítili potupeni a zrazeni západem - a nezapomínají na to. Zmíněná smlouva ukončila na čas dlouholeté válčení mezi Persií a Ruským impériem (název z roku 1721). Byl to ale mír plně podle cizího diktátu.

Ponecháni na holičkách svými západními spojenci, museli Peršané přijmout takřka všechny podmínky vítězících Rusů a ztratili většinu oblastí, které do té doby ovládali na Kavkaze a jižně od něj.    

V polovině 18. století sahala ještě říše Peršanů od Černého moře až po Indii. Pak ale začali čelit stále intenzivnější expanzivní politice Ruska.

Roku 1801 anektoval car Petr I. jedno z křesťanských království zhruba na dnešním gruzínském území: Království Kartli-Kakheti. Na ně si do té doby dělali nárok Peršané.

Rusové se derou přes Kavkaz a k teplému moři

Petrův následník Alexander I. vyslal do oblasti armádu čítající 10 tisíc mužů. Ruské vojsko se zaměřilo rovněž na dva chanáty v oblasti dnešní Arménie a Ázerbájdžánu, vazaly Peršanů.

Jejich armáda byla sice početnější než ruská, ale perské vojsko sestávající hlavě z jízdy bylo bídně organizováno, mělo mizerné stratégy a zastaralé zbraně. Během pouhých několika let se tak ruské carství zmocnilo rozsáhlých částí jižního Kavkazu (Zakavkazsko).

Fath Alí Šáh, perský vládce z dynastie Kadžárovců, se pokoušel své vojsko modernizovat, ale opožděně. Svými protiútoky dosáhl jen rozvleklosti konfliktu, žádný obrat to nepřineslo. Podporován šíitským duchovenstvem prohlásil roku 1810 válku s Ruskem za svatou, což dalo konfliktu nový rozměr. 

Už o dva roky později ovšem zničující porážka Peršanů v bitvě u Aslanduzu (říjen 1812) u řeky Araks názorně ukázala, že jejich snahy o protiofenzivu selhaly. Ruský generál Pjotr Kotljarevskij využil momentu překvapení a zahnal několikrát silnější armádu protivníka na útěk.

Příliš pozdě se šáh začal poohlížet po spojencích v tomto nerovném boji. A zkušenosti, které při tom udělal, pro něj znamenaly jen další tvrdé vystřízlivění. Na domnělé spojence a partnery na západě totiž nebylo spolehnutí, natož aby dodrželi uzavřené dohody. 

Pro západoevropské velmoci byla totiž churavějící říše v Orientu jen jakousi hmotou při manévrech v mnohem větším strategickém sporu, v boji o nové uspořádání Evropy za časů Napoleona.

Šáh vsadil na nesprávné koně

Paříž a Teherán podepsaly roku 1807 dohodu o spojenectví, v níž Francie garantovala územní integritu Persie, uznala nároky svého spojence na ztracená území na Kavkaze a slíbila pomoc při vyhnání ruských okupantů.

Už o několik měsíců později se však z dokumentu stala makaulatura, když Napoleon uzavřel mír s Ruskem. Peršany tak před celým světem napálil.

Fath Alí Šáh se tedy obrátil na Velkou Británii, která se ráda chopila příležitosti ke sblížení a záhy otevřela v Teheránu své vyslanectví. Obě mocnosti uzavřely roku 1809 spojenectví a Londýn slíbil, že vojensky vycvičí 16 tisíc perských pěšáků.

Britové navíc šáhovi slíbili finanční pomoc v případě, že ho některá z evropských mocností napadne. Jako vstřícný krok Teherán vypověděl ze země všechny francouzské poradce.

Pak ale přišel rok 1812, kdy se Napoleon vydal s více než půlmilionovou Velkou armádou do Ruska. A z Britů a Rusů se najednou stali opět spojenci. To se jenom posílilo vítězstvím Alexandra I. nad francouzským invazorem.

Ruského cara mnozí oslavovali jako spasitele Evropy. 

Britský vyslanec Gore Ouseley, skladatel, diplomat a orientalista, zprostředkoval poté v Gúlistánu (Golestánu) mírovou dohodu s Rusy. Přitom se téměř nepokusil zmírnit tvrdé podmínky, které Rusové Peršanům nadiktovali.

Peršané ztracejí jedno území za druhým

Domnělý spojenec Velká Británie nebyl už pro šáha žádnou podporou, ale šel na ruku carovi.

Ve smlouvě z Gúlistánu se Persie musela vzdát veškerých nároků na Gruzii, ztratila Dagestán a rozsáhlou oblast dnešního Ázerbájdžánu. Národ Ázerů od té doby rozděluje mezinárodní hranice.

Po další válce Petrohrad (tehdy hlavní město carství) uchvátil roku 1828 v turkmančejském míru zbylá území, která dnes leží na sever od dnešní íránské hranice.

Ještě důležitější pro dnešní situaci je však skutečnost, že po gúlistánském a turkmančejském míru začal vývoj, který z Persie stále více a více dělal vazala a hříčku cizích mocností.

Persie musela platit Rusku vysoký tribut a poskytnout jeho válečné flotile exkluzivní právo na rozmístění v Kaspickém moři. Kadžárský panovnický dům musel také přijmout zcela jednostranně pojaté obchodní dohody - v jeho neprospěch. Ruští obchodníci dostali volnou ruku a způsobovali perské ekonomice vážné škody.

Podobná ekonomická privilegia si během 19. století vynutili také Britové, takže Persie do značné míry ztratila svou politickou a hospodářskou nezávislost.

Zloba domorodců na Evropany vyústila opakovaně v nepokoje, mimo jiné v masakr osazenstva ruské ambasády a v rebelii proti převzetí perského tabákového sektoru Brity. 

Brity a Rusy vystřídali Američané

Pocit, že jsou vykořisťováni a ponižováni, vytvořil nakonec živnou půdu nacionalistickému reformnímu hnutí, které od počátku 20. století pracovalo na vytvoření silného Íránu. Za doby panování posledního šáha vystřídali Brity a Rusy jako symbol mocenské arogance Američané.

Její základní rysy ale zůstaly stejné. Nedůvěra Íránců vůči západním mocenským zájmům má tedy hluboké kořeny. A není ani zdaleka jen výtvorem dnešních vládců v Teheránu.

Je velmi pravděpodobné, že hned tak nezmizí.   

Čtěte dále

další zprávy