Osmanský sen sultána Erdoğana

14.03. 05:30 | Autor: Tomáš Vlach

Vyjednávání s EU. Z uprchlické krize chtějí Turci zjevně získat maximum.

Obdivuje osmanské sultány, chce postavit největší mešitu i letiště na světě. A taky dobýt Evropu. Zbraní mu jsou statisíce uprchlíků, které může kdykoli naložit do autobusů a poslat na bulharské hranice. Kdo je vlastně Recep Tayyip Erdoğan (62) a jakým způsobem vládne?

Evropští státníci občas hledí na počínání Turecka v němém úžasu. Konkrétně to, co se odehrálo na summitu EU Turecko 7. března v Bruselu, nemělo daleko k prodeji stáda ovcí na orientálním bazaru. Turecký premiér Ahmet Davutoglu šokovaným státníkům navrhl podmínky, za kterých jeho země zadrží vlnu migrantů na svém území: tři miliardy eur (80 miliard korun) navíc ke stejné, již přislíbené částce. Ankara pak sice přijme běžence, kteří od zatím blíže nestanoveného data připlují na řecké ostrovy, za každého takového přijatého migranta ale EU přesídlí z Turecka jednoho syrského uprchlíka. A navrch jako bonus bezvízový styk do EU pro turecké občany. Další, poměrně důležitou kapitolou je otevření nových kapitol přistoupení k Unii a to, že evropské země nejprve odvezou stávající migranty z řeckých ostrovů.

S první dámou Emine, s níž má čtyři děti. Proti tureckým návrhům se ihned ostře ozvala OSN, ani všichni evropští státníci nejsou jednoznačně pro. Rozhodující je tu však postoj EK a zemí, jako je Německo: "Všichni přivítali nové návrhy," řekla kancléřka Angela Merkelová. Jenže požadované tři miliardy navíc tak úplně novou věcí nejsou. Premiéra Davutoglua nepochybně instruoval prezident Recep Tayyip Erdoğan, který s požadavkem celkem šesti miliard eur přišel už loni na podzim, po summitu G20 v turecké Antalyi. Jednal o tom se šéfem Evropské rady Donaldem Tuskem a předsedou EK Jeanem-Claudem Junckerem. Oba na tuto schůzku zřejmě nikdy nezapomenou.

Záznam se dostal na veřejnost díky řeckému serveru euro2day.gr: "Můžeme kdykoli otevřít brány Řecka a Bulharska a posadit uprchlíky do autobusů. Jak se s nimi vypořádáte, když nebude žádná dohoda? Zabijete je?" vyhrožoval turecký prezident, oběma skákal do řeči a obviňoval Unii, že se ho snaží podvést. Zvláště se zaměřil na Junckera, dříve premiéra maličkého Lucemburska. Vyčetl mu, že se chová nezdvořile a neprojevuje jeho osmdesátimilionovému Turecku a jeho prezidentovi dostatečnou úctu: "Lucembursko, to je jen malé turecké město," sypal z úst, zatímco šéf komise nevěděl, co odpovědět.

Z chudého chlapce prezidentem

Kdo je pánem situace, umí Erdoğan dát najevo velmi dobře. Palestinského premiéra Mahmúda Abbáse uvítal před rokem ve svém monumentálním, nově dokončeném prezidentském paláci v Ankaře okázalou ceremonií v osmanském stylu. Defiloval přitom mezi šestnácti válečníky oblečenými dle různých období. Vypadá to, jako by se turecký lídr chtěl vžít do role sultána - komentovali pak celou maškarádu novináři na sociálních sítích. To ale bylo přesně sdělení, které chtěl Erdoğan do světa vyslat.

O Erdoğanovi vzniká v těchto dnech v Turecku hraný film s názvem Reis (Šéf). "Často vidíme mytické postavy, jako je Superman, ale my máme vlastní živé hrdiny," řekl jeho producent Ali Avci. Příběh chudého chlapce, který to dotáhl až na metu nejvyšší, si přímo říká o zpracování. Narodil se v únoru 1954 v chudé istanbulské čtvrti Kasımpaşa. Přivydělával si prodejem limonády a simitu (koleček sezamového pečiva), aby pomohl rodinnému rozpočtu a mohl studovat.

Listopad 2002. Předseda Strany spravedlnosti a rozvoje Erdoğan oslovuje davy na předvolebním mítinku v Burse. Jako student ekonomie na istanbulské Marmarské univerzitě hrál poloprofesionálně fotbal, víc ho ale lákala politika. Zvolil si antikomunistickou Národní studentskou unii a ve 22 letech se stal šéfem místní pobočky Islámské strany národní spásy, kterou vedl již zesnulý politický veterán Necmettin Erbakan. S tureckými islamisty pak Erdoğan spojil svou politickou kariéru. Když byl v roce 1994 zvolen starostou Istanbulu, očekávali lidé povinné zahalování žen a zákaz alkoholu, místo toho se projevil jako pragmatik, který za čtyři roky svého mandátu začal skutečně řešit problémy čtrnáctimilionového města - dopravu, zplodiny a nedostatek vody.

V únoru 1997 svrhla islamisty armáda a strana byla postavena mimo zákon. Erdoğan tehdy zarecitoval v Siirtu na jihovýchodě země báseň: "Mešity jsou naše kasárna, jejich kupole naše helmy, minarety máme jako bajonety a věřící naši vojáci," za kterou si odseděl čtyři měsíce ve vězení a měl zakázanou politickou činnost. Během vynucené pauzy zformoval ideologii, která odmítá přísnou sekularizaci země ve stylu Mustafy Kemala, reformátora z dvacátých let minulého století. Současně ale přijímá takové západní hodnoty, které vedou k prosperitě a svobodě vyznání: "Proč na evropských univerzitách mohou muslimky nosit šátky a u nás je to zakázáno?" ptal se koncem devadesátých let Erdoğan. Své dvě dcery, Sümeyye a Esru, i kvůli tomu poslal studovat na Západ...

Noví Osmané a euroislamisté

Zleva Silvio Berlusconi, Recep Tayyip Erdoğan a Vladimir Putin. V roce 2009 se sešli v Ankaře, aby podepsali dohodu o plynovodu. Jako zcela nový politický směr pak Erdoğan oživil neoosmanismus, prosazování zájmů na teritoriu někdejší osmanské říše a připomínání tradic a kultury té doby. V tomto duchu v roce 2001 založili spolu s pozdějším prezidentem Abdulláhem Gülem a vlivným klerikem Fethulláhem Gülenem Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Partaj sice vznikla na islamistických základech, ty ale nikdy nepřekročily hranici umírněnosti a dají se srovnat třeba s křesťansko-demokratickými stranami v Evropě. AKP nikdy například neodmítala členství v NATO a vstup do EU byl pro ni vždy jedním z hlavních politických cílů. Strana prosazovala ekonomický liberalismus spolu s mohutnými investicemi státu do rozvoje země. V zahraničí se pak soustředí na prosazování zájmů na Blízkém východě, Střední Asii, na Balkáně, v Egyptě, a dokonce i v Somálsku - všude tam, kam ve středověku sahaly hranice Osmanské říše.