Nejsme barbaři. Opičkáři v Jakartě bojují o svou živnost

25.02. 13:00 | Autor: AFP, ČTK

"Co chtějí, abychom dělali? Máme snad žebrat?" Aby se uživil, předvádí Ilin Satrio svého makaka na řetěze. Pouliční opičí produkce, pranýřovaná jako barbarství, je nyní v Jakartě zakázána. Tím přišly stovky chudých o zdroj příjmů.

V metropoli jich je kolem čtyř stovek, Na nárožích, na křižovatkách zahalených ve výfukových plynech a v dusnu posedávají na rozbitých chodnících, ať žhne slunce nebo vytrvalé prší. Na řetěze mají ubohé a často opelichané makaky nastrojené jako panenky, s kovbojským kloboukem nebo s miminkovskou čepičkou. Groteskní jsou jedni i druzí.

Indonésané sledují oblíbené představení. Mezi několika tanečními kroky, jednou či dvěma piruetkami nebo kolečkem na dětském jízdním kole natahují vyhublé paže ke kolemjdoucím v naději na hrstku rupií.

Tradice topeng monyet, maskovaných opic, pochází z dávných časů, ale od roku 2011 město Jakarta tuto praxi pod tlakem organizací na ochranu zvířat zakázalo.

Od té doby navázala policie spolupráci se sítí na pomoc zvířatům v Jakartě (JAAN). Ve skupinkách po pěti hlídkují v civilu po městě. "Tváříme se jako obyčejní chodci. Přiblížíme se k nim a pak se na ně vrhneme," vysvětluje mluvčí JAAN Benvika.

"Objeví se zničehonic," potvrzuje Takiadi rozhlížející se znepokojeně kolem sebe. Jen před několika dny se sedmadvacetiletému muži podařilo na poslední chvíli "opičí policii" uniknout, ale svého makaka jí musel nechat na pospas. "Policisté se objevili náhle, když jsem své opičce dával masku. Musím si dávat větší pozor," říká.

Sankce jsou většinou symbolické. Pokud je někdo zatčen, může teoreticky dostat trest až devět měsíců vězení, pokud je opička raněná nebo mrtvá. Takový rozsudek se však využívá jen velmi zřídka, většinou bývá vyměřena pokuta ve výši v přepočtu asi 12 Kč.

Opička na motocyklu. Úřady se zlobí, že nemá řidičák. Pokud ovšem musí majitel z nějakého důvodu opičku přenechat policistům, přijde ho to v přepočtu až na dva tisíce korun. Od začátku kontrol v listopadu 2011 bylo s makakem zadrženo jen 24 lidí. "Naší prioritou je zachraňovat opice. Chytíme je snadno, protože jsou na řetězu, ale lidem se často podaří utéct," vysvětluje Benvika, který má jako mnoho Indonésanů jen jedno jméno.

Pochytaná zvířata jsou umísťována do útulku JAAN, kde se o ně starají, neboť často trpí tuberkulózou, podvýživou či stresem. Snaží se je vrátit do normálního života, většinou však marně.

Devatenáctiletý Ilin Satrio popírá, že by se svým makakem špatně zacházel. "Je jako můj přítel. Dávám mu mléko a banány, a když je unavený, nosím ho," prohlašuje. Připouští, že makakův život je těžký, ale zrovna tak je těžký i jeho vlastní život... "Mám s ním soucit, ale co bych mohl jiného dělat? Co chtějí, abychom dělali? Máme snad žebrat?"

Přírůstek do rodiny opičkáře.

Majitel opičky si může za měsíc vydělat až 1,7 milionu rupií (3200 Kč), což je o 870 korun více, než činí mzda kvalifikovaného dělníka.

"Lidé nás prosí, abychom jim jejich makaka vrátili, a říkají, že to je jejich jediný prostředek, jak přežít," přiznává policista Sofyan Nasrulloh. "Mám s nimi soucit, ale s opicemi cítím ještě více. Jsou tak vyhladovělé a tak unavené!"

Foto: ČTK , archiv

Autor: AFP, ČTK