Írán slaví výročí revoluce i s hesly proti USA. Má důvod

Íránci dnes v Teheránu a dalších íránských městech slaví 35. výročí islámské revoluce, která svrhla prozápadně orientovanou monarchii a nastolila současný teokratický režim. Třebaže v uplynulých měsících v rámci sbližování s USA zmírnili Peršané rétoriku vůči "velkému Satanovi", zní i dnes protiamerická hesla. Vzhledem k neblahým zkušenostem s Američany v historii k tomu mají Íránci důvod.

Írán dnes také uskutečnil testy dvou raket, a to jen týden předtím, než začne další kolo mezinárodních jednání o íránském jaderném programu.

Prezident Hasan Rúhání označil test za úspěšný. Podle ministerstva obrany v Teheránu šlo balistickou raketou dlouhého doletu a střelu krátkého doletu řízenou laserem. Jde prý o modely nové generace.

Balistický program západní státy znepokojuje skoro stejně jako program jaderný. Teheránský režim už disponuje raketami s dlouhým doletem, jež jsou schopné zasáhnout Izrael a americké vojenské objekty na Blízkém východě.

Rúhání dnes  při projevu na teheránském námněstí Azadí vyloučil možnost, že by se jeho země vzdala jaderného programu pro mírové účely s tím, že "cesta na vrchol pokroku a vědy, včetně civilní jaderné technologie, bude pokračovat".

Íránský prezident také označil za iluzi, že by v případě selhání rozhovorů Západ chystal proti Íránu vojenský zásah. Reagoval tak na opakující se prohlášení amerických činitelů, že možnost vojenské intervence nebyla nikdy smetena ze stolu.

Rúhání nicméně nastolil smířlivější přístup vůči Západu a zatím docílil s ním dohody o omezení kontroverzního íránského jaderného programu výměnou za zmírnění protiíránských sankcí. Nové íránské vedení je všeobecně otevřenější, zejména vůči světu, než to předchozí a dohodlo se loni v listopadu na rozšíření spolupráce s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE).

I tak na začátku dnešních oslav zněla tradiční protiamerická a protiizraelská hesla jako "Pryč s USA" a "Smrt Izraeli". Jako při všech podobných oficiálních manifestacích lidé mávají nad hlavami íránskými vlajkami a portréty zakladatele islámské republiky ajatolláha Chomejního a jeho následovníků.

Nové íránské vedení je všeobecně otevřenější, zejména vůči světu, než to předchozí a dohodlo se loni v listopadu na rozšíření spolupráce s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE).

Ta chce získat lepší přístup k íránským jaderným provozům, aby byla schopna jasně odpovědět na otázku, zda íránské aktivity nemohou sloužit k vývoji atomové bomby.

Toto podezření má několik zemí v čele s USA. Další jednání ve Vídni se mají uskutečnit již 18. února.

Zášť Íránců vůči Washingtonu má hlubší historické příčiny. V srpnu roku 1953 vytlačila íránská armáda a další pučisté v Teheránu z úřadu demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka.

Po šesti desítkách let přiznala loni americká tajná služba CIA poprvé veřejně, že byla hnací silou puče.

Íráncům jejich ropa nepatří...

Před šedesáti lety se Írán pokusil zbavit faktické britské nadvlády nad svými ropnými poli. Americká CIA pak svrhla vládu v Teheránu. Následné trauma trvá u Peršanů dodnes.

Z loni zveřejněných tajných dokumentů mimo jiné vyplývá, že se Londýn snažil potlačovat informace, že se na puči rovněž podílel.

Podíl amerických a britských tajných služeb na "likvidaci" Mosaddeka byl znám už déle, ale odtajněné písemnosti nabídly mnohé nové a zajímavé detaily. Tehdejší puč v Íránu se uskutečnil jako utajený akt zahraniční politiky USA.

A jak poznamenávají někteří komentátoři, zdůvodňování americké politiky vůči Íránu před šedesáti lety má udivující paralely s dnešní kritikou Teheránu ze strany Západu.

Puč byl jednoznačně zvratem v politickém vývoji Íránu. Nyní lze dobře chápat, proč je mnoho Íránců dodnes nevraživých vůči americkému vměšování do jejich vnitřních záležitostí, přiznala v březnu roku 2000 šéfka diplomacie USA Madeleine Albrightová.

Bílý dům tehdy poprvé oficiálně přiznal svou účast na svržení demokraticky zvolené íránské vlády v roce 1953. Drama však začalo o dva roky dříve, jeho pohonnou hmotou se stala ropa.

Britové, kteří desítky let těžu ropyv ŕánu ovádali a íránskémulidunechi ze svých hromných zisků jen doslova drobky, nechtěli Peršanům jejich ropu nechat.

Prvního května 1951 znárodnila teheránská vláda Anglo-íránskou ropnou společnost (AIOC), společný podnik velmi jednostranně vedený ve prospěch Britů. Vyvlastnění jejich největší zámořské investice vyvolalo v Londýně válečnickou atmosféru; vláda vyhrožovala invazí ze vzduchu i z moře.

Podrobně vypracovaný plán předpokládal, že ropné věže a rafinerie Íránu obsadí 70 tisíc vojáků. Admirál Bruce Fraser prohlásil, že "impérium sebou nenechá smýkat nějakými perskými smrkáči".

Britové ve společnosti AIOC (později British Petroleum, dnes BP) byli přitom mnoha Íráncům trnem v oku už déle.

Dohody Britů o monopolu na těžbu ropy, jež na začátku 20. století uzavřeli se zkorumpovaným šáhem, byly pro íránský stát extrémně nevýhodné. Zatímco se Saúdy se Američané v byznysu s ropou dělili půl na půl, Íránci se museli spokojit s méně než pětinou, hodně z toho spolykal luxus monarchy.

Američané a Britové svrhli íránského premiéra

Ani nuzné podmínky práce a života Íránců na ropných polích neodpovídaly ziskům společnosti. Zatímco britští manažeři se utápěli v přepychu, domácí pracovníci neměli v chatrčích vodu ani elektřinu, napsal ve své zprávě zvláštní emisar amerického prezidenta William Harriman. A dodal, že Britové měli k Íránu postoj odpovídající kolonialismu 19. století. Postoj Londýna výrazně ovlivnil dění na íránské politické scéně.

Roku 1949 se zformovala Národní fronta, pestrá koalice nacionalistů, liberálních reformátorů, socialistů a různých náboženských skupin. Sjednocovala je zloba na hamižnost Britů.

V jejich čele stanul charismatický politik Muhammad Mosaddek.

Šáhovi Muhammadu Rezovi Pahlavímu, který se na trůn dostal pomocí Britů (1941), nezbylo v květnu 1951 nic jiného než jmenovat po zavraždění dosavadního premiéra do čela vlády populárního Mosaddeka.

První zákon schválený parlamentem, který nový premiér podepsal, bylo zestátnění ropného průmyslu. Pro Brity se stal úhlavním nepřítelem.

Mosaddek ani Londýn nechtěli ustoupit ani o píď ze svých pozic. Britové vyhlásili vůči Íránu tvrdé hospodářské sankce a jejich válečné lodě zahájily blokádu v Perském zálivu, takže se do íránských přístavů nedostal jediný tanker. Když budou potřebovat peníze, "přilezou zase po čtyřech", prohlašoval šéf ropné společnosti AIOC, v níž měl už tehdy britský stát podíl 51 procent.

Britové však podcenili národní hrdost a šíitskou vášnivost Peršanů. Ponížení zažili i u Mezinárodního soudního dvora a OSN. Soudci v Haagu podpořili právní názor Mosaddeka, který se doma zatím stal národním hrdinou.

Měl takovou širokou podporu, míní řada historiků, že klidně mohl sesadit šáha, vyhlásit republiku a postavit se do jejího čela. Časopis Time ho vyhlásil osobností roku 1951.

K boji a intrikám proti Mosaddekovi chtěl Londýn získat Washington, ale prezident USA Harry S. Truman sázel na zprostředkovatelskou roli. Íránci, z nichž mnozí považovali Američany za přátele, souhlasili. Spojené státy navíc v regionu nevznášely žádné mocenské nároky.

Situace se radikálně změnila roku 1952, když prezidentské volby v USA vyhrál Dwight D. Eisenhower, který plány Britů na svržení Mosaddeka podpořil.

V březnu 1953 schválil prezident Eisenhower operaci Ajax. CIA navázala kontakt s generálem Fazlulláhem Záhidíhem, jenž měl připravit na Mosaddekovo svržení armádu věrnou šáhovi. Kancelář CIA začala podplácet íránské poslance, aby přestali podporovat premiéra. Američtí agenti začali kupovat i kriminálníky, kteří napadali duchovní a snažili se vzbudit dojem, že za tím stojí Mosaddek a jeho věrní.

Američané kupovali íránské novináře, kteří líčili premiéra jako zkorumpovaného, prokomunistického a antiislámského. Na pomlouvačnou kampaň vydala CIA přes milion dolarů. Američané

zaplatili bandy bitkařů, kteří táhli ulicemi Teheránu, stříleli na mešity, rozbíjeli obchody a vyřvávali: "Ať žije Mosaddek! Ať žije komunismus!"

Někteří mulláhové se dali z obav před rudým nebezpečím na stranu šáha. V hlavním městě vládly chaos a násilí.

Američané podplatili četné velitele policie a armády a zmobilizovali 19. srpna proti premiérovi masovou demonstraci. Zaplacení příslušníci bezpečnostních složek začali obsazovat ministerstva a sdělovací prostředky.

Svržený premiér stanul před vojenským soudem. Rozsudek tři roky vězení byl stanoven už předem. Poté co si ho odseděl, uchýlil se do domácího vězení na své venkovské sídlo asi 180 kilometrů severovýchodně od Teheránu, kde žil až do své smrti roku 1967.

Čtěte dále

další zprávy