Boj o íránskou ropu. CIA přiznala puč v Teheránu

V srpnu roku 1953 vytlačila íránská armáda a další pučisté v Teheránu z úřadu demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka. Po šesti desítkách let přiznala nyní americká tajná služba CIA poprvé veřejně, že byla hnací silou puče. Z čerstvě zveřejněných tajných dokumentů mimo jiné vyplývá, že se Londýn snažil potlačovat informace, že se na puči rovněž podílel.  

Před šedesáti lety se Írán pokusil zbavit faktické britské nadvlády nad svými ropnými poli. Americká CIA pak svrhla vládu v Teheránu. Následné trauma trvá u Peršanů dodnes.

U příležitosti 60. výročí puče, 19. srpna 1953, zveřejnil americký národní bezpečnostní archiv na Univerzitě George Washingtona (George Washington University) část odtajněných dokumentů CIA. Mnoho jejich slov, vět a pasáží je však stále začerněno.

Podíl amerických a britských tajných služeb na "likvidaci" Mosaddeka je znám už déle, ale odtajněné písemnosti nabízejí mnohé nové a zajímavé detaily. Tehdejší puč v Íránu se uskutečnil jako utajený akt zahraniční politiky USA.

A jak poznamenávají někteří komentátoři, zdůvodňování americké politiky vůči Íránu před šedesáti lety má udivující paralely s dnešní kritikou Teheránu ze strany Západu.

Puč byl jednoznačně zvratem v politickém vývoji Íránu. Nyní lze dobře chápat, proč je mnoho Íránců dodnes nevraživých vůči americkému vměšování do jejich vnitřních záležitostí, přiznala v březnu roku 2000 šéfka diplomacie USA Madeleine Albrightová.

Bílý dům tehdy poprvé oficiálně přiznal svou účast na svržení demokraticky zvolené íránské vlády v roce 1953. Drama však začalo o dva roky dříve, jeho pohonnou hmotou se stala ropa.

Londýn nechtěl nechat Peršanům jejich ropu

Prvního května 1951 znárodnila teheránská vláda Anglo-íránskou ropnou společnost (AIOC), společný podnik velmi jednostranně vedený ve prospěch Britů. Vyvlastnění jejich největší zámořské investice vyvolalo v Londýně válečnickou atmosféru; vláda vyhrožovala invazí ze vzduchu i z moře.

Podrobně vypracovaný plán předpokládal, že ropné věže a rafinerie Íránu obsadí 70 tisíc vojáků. Admirál Bruce Fraser prohlásil, že "impérium sebou nenechá smýkat nějakými perskými smrkáči".

Britové ve společnosti AIOC (později British Petroleum, dnes BP) byli přitom mnoha Íráncům trnem v oku už déle.

Dohody Britů o monopolu na těžbu ropy, jež na začátku 20. století uzavřeli se zkorumpovaným šáhem, byly pro íránský stát extrémně nevýhodné. Zatímco se Saúdy se Američané v byznysu s ropou dělili půl na půl, Íránci se museli spokojit s méně než pětinou, hodně z toho spolykal luxus monarchy.

Ani nuzné podmínky práce a života Íránců na ropných polích neodpovídaly ziskům společnosti. Zatímco britští manažeři se utápěli v přepychu, domácí pracovníci neměli v chatrčích vodu ani elektřinu, napsal ve své zprávě zvláštní emisar amerického prezidenta William Harriman. A dodal, že Britové měli k Íránu postoj odpovídající kolonialismu 19. století. Postoj Londýna výrazně ovlivnil dění na íránské politické scéně.

Roku 1949 se zformovala Národní fronta, pestrá koalice nacionalistů, liberálních reformátorů, socialistů a různých náboženských skupin. Sjednocovala je zloba na hamižnost Britů.

V jejich čele stanul charismatický politik Muhammad Mosaddek.

Íránci přilezou po čtyřech

Mosaddek (1882-1967), syn zámožného ministra financí a ženy spřízněné s dynastií Kadžárovců, byl prvním Íráncem, jenž získal titul doktora práv na evropské univerzitě (Neuchätel). Zpočátku hájil privilegia svého stavu, ale postupně se stal vášnivým obhájcem parlamentní demokracie, střední třídy a chudých.

Šáhovi Muhammadu Rezovi Pahlavímu, který se na trůn dostal pomocí Britů (1941), nezbylo v květnu 1951 nic jiného než jmenovat po zavraždění dosavadního premiéra do čela vlády populárního Mosaddeka.

První zákon schválený parlamentem, který nový premiér podepsal, bylo zestátnění ropného průmyslu. Pro Brity se stal úhlavním nepřítelem.

Mosaddek ani Londýn nechtěli ustoupit ani o píď ze svých pozic. Britové vyhlásili vůči Íránu tvrdé hospodářské sankce a jejich válečné lodě zahájily blokádu v Perském zálivu, takže se do íránských přístavů nedostal jediný tanker. Když budou potřebovat peníze, "přilezou zase po čtyřech", prohlašoval šéf ropné společnosti AIOC, v níž měl už tehdy britský stát podíl 51 procent. Britové však podcenili národní hrdost a šíitskou vášnivost Peršanů. Ponížení zažili i u Mezinárodního soudního dvora a OSN.

Soudci v Haagu podpořili právní názor Mosaddeka, který se doma zatím stal národním hrdinou.

Měl takovou širokou podporu, míní řada historiků, že klidně mohl sesadit šáha, vyhlásit republiku a postavit se do jejího čela.

Asketický, často churavý a trochu excentrický politik si svými projevy a názory získával i světovou veřejnost. Časopis Time ho vyhlásil osobností roku 1951.

Ovce sežrala vlka

Mosaddek se stal významnou osobností nacionalistické vlny v koloniálních zemích. Jeho projevy byly přesvědčivé, vášnivé a nepostrádaly jemnou ironii. "Britové se snaží přesvědčit svět, že ovce roztrhala vlka," řekl na půdě OSN. To už však Britové začali na íránskou "ovečku" připravovat past.

K boji a intrikám proti Mosaddekovi chtěl Londýn získat Washington, ale prezident USA Harry S. Truman sázel na zprostředkovatelskou roli.

Íránci, z nichž mnozí považovali Američany za přátele, souhlasili. Spojené státy navíc v regionu nevznášely žádné mocenské nároky. Situace se radikálně změnila roku 1952, když prezidentské volby v USA vyhrál Dwight D. Eisenhower, který plány Britů na svržení Mosaddeka podpořil.

V té době už Londýn konspiroval s íránským generálem Fazlulláhem Záhidíhem, který byl ochoten premiéra svrhnout, pakliže by se stal jeho nástupcem. Mosaddek se o tom ale na poslední chvíli dozvěděl a generál se musel skrýt.

Šéf britské tajné služby v Teheránu Christopher Woodhouse začal mezitím o svržení Mosaddeka jednat s kolegy z CIA a zástupci nové americké vlády.

Woodhouse se později chlubil, že to byl právě on, kdo zdůrazňoval, že vlastně nejde o boj o ropu, ale o boj s "rudou hrozbou". Sovětský svaz číhal hned za humny (sever země okupovala Moskva do roku 1946 a spolehlivou pátou kolonou byla místní marx-leninská strana Tudeh), ale třebaže komunisti vyvlastnění Britů podporovali, zůstával pro ně konstituční monarchista Mossadek reakcionářem.

Účelovým zasazením do studenoválečného kontextu ovšem získaly přípravy puče punc ušlechtilosti. V březnu 1953 schválil prezident Eisenhower operaci Ajax. CIA navázala kontakt s generálem Záhidíhem, jenž měl připravit na Mosaddekovo svržení armádu věrnou šáhovi. Kancelář CIA začala podplácet íránské poslance, aby přestali podporovat premiéra.

Američtí agenti začali kupovat i kriminálníky, kteří napadali duchovní a snažili se vzbudit dojem, že za tím stojí Mosaddek a jeho věrní.

Američané kupovali íránské novináře, kteří líčili premiéra jako zkorumpovaného, prokomunistického a antiislámského. Na pomlouvačnou kampaň vydala CIA přes milion dolarů.

Proradný šáh

Teď bylo ještě nutné získat pro pučistické plány šáha, akce musela mít legální nátěr. Byly potřeba nejméně dva královské dokumenty: propouštěcí pro Mosaddeka a jmenovací pro jeho nástupce. Rezá Pahlaví se však zdráhal a vyjednávači USA hovořili roztrpčeně o "tupé nerozhodnosti".

Nakonec mu Američané vybrali místo, kde by očekávané horké teheránské dny přečkal. Lovecký zámeček u Kaspického moře.

První pokus o puč 16. srpna 1953 selhal. Velitele královské tělesné gardy, který měl předat propouštěcí listinu Mosaddekovi, zatkli jemu věrní důstojníci.

Vyděšený šáh uprchl letadlem přes Bagdád do Říma. CIA se však nevzdala.

Zaplatila bandy bitkařů, kteří táhli ulicemi Teheránu, stříleli na mešity, rozbíjeli obchody a vyřvávali: "Ať žije Mosaddek! Ať žije komunismus!"

Někteří mulláhové se dali z obav před rudým nebezpečím na stranu šáha. V hlavním městě vládly chaos a násilí.

Američané podplatili četné velitele policie a armády a zmobilizovali 19. srpna proti premiérovi masovou demonstraci. Zaplacení příslušníci bezpečnostních složek začali obsazovat ministerstva a sdělovací prostředky.

Sám vrchní pučista Záhidíhí přijel na tanku před Mosaddekův dům. Tomu se sice podařilo včas uniknout, ale příští den se vzdal. 

Američané vydláždili cestu ajatolláhům

Svržený premiér stanul před vojenským soudem. Rozsudek tři roky vězení byl stanoven už předem.

Poté co si ho odseděl, uchýlil se do domácího vězení na své venkovské sídlo asi 180 kilometrů severovýchodně od Teheránu, kde žil až do své smrti roku 1967.

Šáh zakázal veřejný pohřeb i jakékoli tryzny. Po Mosaddekově svržení sehrál monarcha malou komedii. Když se po zbabělém útěku vrátil do vlasti, prohlásil, že je mu líto, že v boji za svobodu Íránu nesehrál větší roli. Rychle si to však vynahradil.

Rezá Pahlaví začal vládnout tvrdou rukou a jeho obávaná tajná policie Savak zardousila každý pokus o vnitřní opozici. Od USA nakupoval zbraně za miliardy.

Stal se symbolem tyrana, kterého západní mocnosti trpí i chrání tak dlouho, dokud jim umožňuje přístup k ropě. V případě Íránu je to však ještě horší.

Americká tajná služba odstranila jedinou demokraticky legitimní vládu Íránu. Stabilizovala šáhovu diktaturu a tím vydláždila cestu k islámskému náboženskému státu.

Přišla protišáhovská revoluce a v jejím čele se v roce 1979 vrátil z exilu do Persie Rúholláh Chomejní.

Z britských dokumentů vyplývá, že se vysocí vládní činitelé snažili v sedmdesátých letech zabránit tomu, aby Washington zveřejnil dokumentaci, která "by byla pro Británii ztrapňující".

Britská dokumentace o puči je i nadále utajována, přestože je známo, že britská účast na puči byla velká.

V pondělí uvedlo britské ministerstvo zahraničí, že nepotvrdí ani nepopře britskou účast na tomto puči. 

Čtěte dále

další zprávy