Vraťte nám skalpy! žádají po muzeích indiáni

29.02. 20:00 | Autor: Jan Čáp

Národopisná muzea Evropy stále častěji vracejí lidské ostatky domorodým kmenům. Zatímco Britové i Francouzi už poslali Maorům na Nový Zéland stovky preparovaných lebek, němečtí kurátoři z Muzea Karla Maye nechtějí indiánům vydat ani skalp. Čekají podobné tahanice i etnografické sbírky v Česku?

Severoameričtí indiáni z kmene Odžibvejů žádají Muzeum Karla Maye ve východoněmeckém Radebeulu, aby jim vydalo skalp, který ležel ve vitríně nedaleko Drážďan. Patří prý jejich předkům a podle amerických zákonů mají na tělesné ostatky svých pradědů nárok. Němečtí kurátoři si to ale vůbec nemyslí.

"Pokud jde o tělesné ostatky předků, domorodé kmeny mají určitě právo vrácení artefaktů žádat. My ale musíme zjistit, o jaké ostatky přesně jde a odkud skutečně pocházejí," vysvětluje Robin Leipold z Muzea Karla Maye. Argumentuje tím, že skalp, na jehož vystavení si americkému velvyslanci v Německu stěžoval náhodný návštěvník, vůbec nemusí patřit Odžibvejům (viz Jádro pudla). A muzeum by se prý hrozně nerado dopustilo nějakého přehmatu.

Zklamaným indiánům z oblasti Velkých jezer, kteří chtěli staženou kůži s vlasy pohřbít v rodné zemi, zní ale taková odpověď příliš vykutáleně. Připravili si vlastní analýzu, z níž je téměř jisté, že jde o skalp původního Američana. "Němci upírají konkrétnímu člověku právo na řádný pohřeb a hledají všemožné důvody, aby svoje rozhodnutí obhájili," stěžuje si Cecil Pavlat, advokát indiánských repatriací.

Muzeum Karla Maye vystavuje staré skalpy a stovky vypreparovaných lebek.

Globální repatriace

Kurátoři Vinnetouova odkazu připouštějí, že Německo v navracení kulturního dědictví poněkud zaspalo - přinejmenším ve srovnání s Austrálií nebo Spojenými státy. I britský parlament, který se tvrdošíjně brání vrátit Řekům Elginovy mramorové sochy z antického Parthenonu, schválil roku 2004 takzvaný zákon o lidské tkáni, podle něhož lidské ostatky mladší tisíce let mohou být původním obyvatelům vráceny.

Podobný postoj zaujala i Amerika, kde se například lidské skalpy nesmějí vystavovat už od roku 1990. Tehdy totiž Kongres schválil klíčový zákon o ochraně hrobů původních indiánských obyvatel a repatriaci (zkráceně NAGPRA). Ten nejenže americké kulturní instituce podporované státem zavazuje vracet do pohřebišť kostry indiánských předků, ale přechovávání indiánských ostatků bez řádného osvědčení dokonce pokutuje sto tisíci dolary nebo rokem vězení.

Legislativy, které od 70. let iniciuje také UNESCO, však německé národopisce zatím míjejí. Roku 2011 vrátilo Etnografické muzeum v Berlíně jednu chetitskou sfingu do Turecka, teprve když tamní úřady pohrozily, že přestanou německým archeologům vydávat povolení k dalším vykopávkám.

V případech lidských ostatků se naši sousedé řídí předpisy Muzejní asociace, které sepsala Wjebke Ahrndtová, ředitelka muzea v Brémách. "To nejhorší, co by se mohlo stát, je, že vrátíme exponáty do nepravých rukou," komentuje spor o východoněmecký skalp.

Etnologové připouštějí, že většina národopisných muzeí v Německu nějaký ten indiánský skalp v depozitářích skladuje. Raději ale mlčí a jsou rádi, že to teď za ně řeší kurátoři v Radebeulu. Přestože to Němci popírají, panuje zřejmě mezi sběrateli v evropských institucích strach z precedentu. "Jde i o to, o jakou formu repatriace půjde. Existuje tolik způsobů, že nemusíme hned mluvit o navrácení," tvrdí Leipold z Muzea Karla Maye. Jeho narážky na finanční vypořádání se ale nejspíše minou účinkem. Skalpy dědečků a babiček totiž mají pro původní obyvatele Ameriky spirituální rozměr.

Britové i Francouzi už poslali Maorům na Nový Zéland stovky preparovaných lebek.

První skalp za Custera

Když roku 1876 Buffalo Bill alias plukovník William Cody tři týdny po proslulé likvidaci sedmé kavalerie v bitvě u Little Big Hornu vedl proti indiánům revanšistickou misi, skalpoval v souboji jednoho Čejena. Kmen od něho potom chtěl staženou kštici odkoupit, protože jejich mrtvému soukmenovci hrozilo, že by bez Billovy trofeje nenašel klid. Stejná víra je evidentně i motorem indiánských repatriací.

"V souvislosti se skalpovanými bojovníky existovala v kulturách Severní Ameriky spousta mýtů, vyprávění i strašidelných příběhů," vysvětluje etnolog Martin Rychlík (viz Skalpovací mýty). "Bojovníci se skalpování báli, protože duše toho mrtvého pak nedošla klidu. Od některých etnik známe i pověsti, jak jezdil skalpovaný přízrak po kraji a lidi strašil."

Podle Rychlíka však v mezikulturních sporech o pozůstatky předků nejde zdaleka jen o skalpy ze Severní Ameriky: "To samé se v Jižní Americe týká trofejních hlav u Šoarů. Dnes je to pro archeology etická otázka, jestli je vůbec vystavovat. Řeší to i egyptologové. Snaží se mumie navracet na místo nálezu, pokud to jde. Tenhle etický rozměr úcty k původním kulturám je čím dále důraznější."

A také globálnější. UNESCO například v listopadu rozhodlo, že finančně podpoří navracení lebek sto let mrtvých bojovníků z někdejších německých kolonií v Africe do dnešního Zimbabwe. Nejznámější příklady repatriací domorodých národů jsou ale lebky z Oceánie. Kvůli tetovaným tvářím se jim přezdívá moko mokai nebo toi moko.

Useknutá hlava jako platidlo

"Maoři si nesmírně vážili tetování jako takového, byl to v podstatě jejich individuální znak," ukazuje etnolog Martin Soukup ve sbírce Náprstkova muzea v Praze fotografii děsivě znetvořené tváře, u které původní maorské tetování zdůraznil unikátní druh konzervace. "V devatenáctém století se i smlouvy podepisovaly tak, že se tam překreslilo tetování toho dotyčného. Maoři si tetování vážili natolik, že třeba u zabitých nepřátel nebo u svých vysoce postavených mužů ve společnosti konzervovali jejich hlavy, které pietně uchovávali."

Mezi kolonialisty a obchodníky z Británie i Francie se však už počátkem 19. století stalo módou si takovou vysušenou hlavu z cest přivést, případně s nimi i obchodovat. "Když Maoři zjistili, že Evropané jsou ochotni za takové bizarní artefakty platit, tak se z toho stal docela dobrý byznys," vysvětluje Soukup. "Takže když si Evropan chtěl odnést toi moko, předvedli mu své zajatce, on si na některého ukázal, oni mu ho potetovali, setnuli mu hlavu, mumifikovali ji a připravili k dodávce," usmívá se odborník na kultury Oceánie. Hlavy se prý nejdříve vařily, pak se udily a vycpávaly listy okrasné trávy lenovníku.

Potomci indiánů se snaží lidské ostatky získat, aby je mohli pohřbít. Pietní kousky, za které domorodci nakupovali od Evropanů hlavně muškety pro řešení kmenových sporů, se teprve v uplynulých letech hromadně vracejí domů. Z pěti zemí se na Nový Zéland vrátily tři stovky vyuzených hlav, ale i v tomto případě trvalo vyjednávání celou dekádu. Zejména Francouzi se obávali, kde se politika navracení národopisných exponátů zastaví. Z normandského muzea ve francouzském Rouenu se například jedna moko mokai vracela několik let, protože se starostka s ministrem kultury nemohli dohodnout, zdali to je umělecký exponát, nebo především lidská hlava.

Češi zatím nevracejí nic

Ještě nedávno se kurátoři Národního muzea chlubili svými tsantsy - vysušenými trofejními hlavičkami od jihoamerických kmenů z oblasti dnešního Peru a Ekvádoru. Jednu z nich získal během své cesty napříč rovníkovou Amerikou český cestovatel Enrique Stanko Vráz, druhou muzeum v 50. letech koupilo od sběratele Josefa Hlouchy. Oficiální žádost o jejich navrácení zatím ale čeští muzejníci nedostali. Jasně nejrozsáhlejší etnografickou sbírku má Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, patřící pod Národní muzeum, na Betlémském náměstí v Praze. Muzeum zřídil český vlastenec a mecenáš Vojta Náprstek (1826 až 1894) a do jeho sbírek přispívali i cestovatel Emil Holub, zoolog Antonín Frič nebo jazykovědec Bedřich Hrozný. Pravé moko mokai ani indiánské skalpy tam ale neuvidíte. Už proto, že se indiánské sbírky momentálně přestavují.

Foto: ČTK

Autor: Jan Čáp